" " Charlie Chaplin

Září 2014

Na židli

19. září 2014 v 20:38 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho

"Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko."

William Faulkner

Právě jsem mířil tou starou budovou do své kanceláře. Měl jsem docela naspěch, protože mě šíleně bolely nohy a chtěl jsem si už konečně někam sednout. Spatřil jsem důvěrně známé dveře s nápisem: "Záhady, zločiny, tajemství" a vstoupil dovnitř. Rozhlédl jsem se okolo, všechno vypadalo tak, jako pokaždé. Věšák na koženou bundu byl na svém místě, podlaha, strop a okno také. Ale nebyl jsem si tak úplně jistý, jak se říká, zdání někdy klame. Po důkladném prozkoumání jsem totiž zjistil, že je někdo na mé židli. A já nevěděl proč. Začalo mě to zajímat.

"Dobrý den, co tu děláte?" zeptal jsem se logicky.
"Dobrý den, přišel jsem," odpověděl muž asi středních let.

Bleskově jsem ho odhadl. Byl to takový ten typ, se kterým byste asi nechtěli jezdit každý rok na dovolenou k moři. Někdo, kdo si sám sebe váží víc než kohokoliv jiného. Už zdálky bylo znát, že o sebe dbá. Šatník mu tvořilo značkové oblečení a na tváři měl nenucené strniště, které bylo tak nenucené asi jako klábosení o počasí se svým kamarádem ze základní školy. Zkrátka člověk, který ví, co od života chce a zná odpověď úplně na každou otázku. Aspoň tak se mi na první pohled jevil. Posadil jsem se na horší židli a chvíli jsme se oba bedlivě pozorovali.

"A nechcete si sednout na tu druhou židli?" zkusil jsem ho přesvědčit. Něco mě začalo tlačit a tak jsem si radši stoupnul.
"Ani ne, sedí se mi dobře," řekl a já mu upřímně věřil.
"Tak kvůli čemu jste za mnou přišel? Ehm… jak se vlastně jmenujete?"
"Jmenuji se Ing. Němec a přišel jsem kvůli jedné ošemetné záležitosti," prohlásil a já znejistěl, že se představuje titulem místo jména.
Někdo si na to holt potrpí. Ani mě tak nepřekvapilo, že po mně něco bude chtít. To se v mé kanceláři shodou okolností dalo čekat.
"Pane inženýre, já sice nemám žádnej titul, ale s čím vám mohu pomoct?" zeptal jsem se ho ochotně asi jako zaměstnanec call centra, který nabízí výhodný mobilní tarif.
"No," začal ten muž a vyndal z kapsy cigaretu. Dal si ji do úst a zapálil si. Místnost se ponořila do hustého dýmu. Vzbuzovali jsme dojem dvou chlapů v sauně, jenom bez ručníků.
"Tady se nekouří," upozornil jsem ho.
"No, jak bych začal?" pokračoval, jako by se nic nestalo a spokojeně si pokuřoval.
"Vy nekouříte?" zeptal se mě.
"Ne, já si radši loupu banán nebo louskám ořechy," sdělil jsem mu svoje roky skrývaná tajemství.

Ani se na mě nepodíval. Měl stále kamennou tvář a seděl tak, jak se podle předpisů má sedět. Po chvíli stání jsem i já zabral své místo, které na mě zbylo. Znovu začal vyprávět tím svým hlubokým basem.

"No, tak tedy. Podívejte se, já jsem slušnej člověk. Já jsem nikomu nic neudělal. Jenom se mi stala taková menší nehoda. Prostě mám jednoho chlapa v kufru," skončil příběh a posadil se jako člověk, který je spokojený sám se sebou.
"A co tam dělá?" zeptal jsem se.

Ještě mi to úplně nedocházelo. Někdy mám docela dlouhé vedení, a když někdo řekne, že má chlapa v kufru, tak to může znamenat cokoliv. Podíval se na mě nevěřícnýma očima a poté chápavě přikývl. Pravděpodobně si myslel, že řeším převážně případy, kdy mám například najít ztracené dětské hračky. Něco na tom bylo, ale nemusel mně to dávat tak okázale najevo.

"Když to tak řeknu upřímně, je tuhej jak stará veka," řekl se zadržovaným smíchem, pak plácl dlaněmi do stehen a začal doslova hýkat.

Po dvouminutovém období, které se skládalo z našeho společného hlasitého smíchu, nastalo ticho. Teď mi to došlo. I pan inženýr se uklidnil, rázem už tu tak veselo nebylo.

"Dobře, to už se zdá trochu jasnější," vyjádřil jsem svůj názor.
"Chtěl bych po vás jenom, abyste se toho těla zbavil a na nic se nevyptával. Mám ho v autě. Na vás je vymyslet, co s ním. Odměna bude velmi příjemná, to si pište," uvedl, vstal ze židle.

Bylo na něm vidět, že mě už informoval o všem. Aspoň tedy o tom, o čem sám chtěl. Hodil mi klíče od vozu na můj prachem obdařený stůl a pomalu odcházel. Moje hlava napojená na tělo, uvelebené v tom příšerném křesle, nebo co to bylo, přemýšlela. Neměl jsem jí to za zlé, docela se to i hodilo. Přestal jsem vnímat, kde jsem a s kým jsem. Pár maličkostí mně tady nesedělo. O židli jsem mluvil, ale nesedělo mi hlavně to, že ten chlap jde za mnou. Proč to neudělal sám, když už ho má v kufru? A další věc, která mi vrtala hlavou, byla ta, jestli to udělal on nebo nějaký jeho známý. Dala by se o tom případně napsat tlustá kniha. Kdybych ovšem uměl psát.

"A pane?" zeptal jsem se a zastavil ho přímo u dveří.
"Říkal jsem vám přece, abyste se na nic neptal!" zvýšil trochu hlas, aby mi nahnal strach.
Žádné obavy jsem neměl. Kdo se bojí, nesmí do lesa a už vůbec ne na hřbitov. Taky tam nikdy nechodím. Vypadal jako tvrďák, ale jak to tak bývá, pod pevnou slupkou se určitě skrývalo měkké srdce. Nedalo mi to, protože bych si vyčítal, kdybych ho nechal takhle odejít.
"Já vím, ale když už se tak známe. Máme k sobě přece nějakou důvěru. Budu vás zbavovat vaší mrtvoly. Třeba si půjdeme na svatbu, znáte to," řekl jsem a očividně povolil.
Úplně pookřál. Už neměl takový zarputilý výraz, pravděpodobně ho ta svatba přesvědčila. Vykouzlil milý úsměv, laskavě se na mě podíval a odpověděl:
"Jestli se ještě jednou na něco zeptáš, tak tam s tím chlapem budeš ležet taky," prohlásil klidně a vyrovnaně. Měl stále ten přívětivý výraz asi jako dělník, který našel na zemi tisíc korun.
"Prosím vás netykejte mi, já to fakt nemám rád, opravdu vážně, fakt ne!" vyjádřil jsem poněkud víc vystrašeně, než bylo nutné a než bych si přál.

Ihned jsem měl jasno, Muž mezitím odešel s prudkým zavřením dveří, obsahujících ten pěkný zlatý nápis. Ocitl jsem se v kanceláři sám. Nestihl jsem si ani všimnou, jaké je počasí, ale to mi bylo tak nějak jedno. Otevřel jsem okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a hlavně vyvětral ten hrozný cigaretový pach. Sedl jsem si tam, kam patřím a pohlédl na klíče. V myšlenkách jsem brouzdal po mapě a hledal vhodné místo. Snažil jsem se vžít do situace, co bych měl udělat: Jedu autem a v kufru mám mrtvolu. Ono to nebylo tak moc vzdálené od skutečnosti, za chvíli mě to opravdu čekalo. Některé lokality byly moc blízko silnice a některé zase moc daleko. Náhle jsem dostal skvělý nápad. To by určitě nikdo nečekal! V tom nadšení jsem zpozoroval, že jsem si nestačil vysvléct svou koženou bundu. Oblékání tedy odpadlo a já cítil mírné chvění, asi jako hokejista, který se rozjíždí na samostatný nájezd. Začínal mi opět další případ…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ?

Blondýna (3/3)

11. září 2014 v 21:40 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Zrovna, když jsem odkládal přečtené noviny, uviděl jsem, jak se blíží nějaká postava. Přišla až ke mně a já zjistil, že je to muž. V tomhle se obvykle málokdy mýlím."

Seděl jsem na lavičce v jednom větším parku. Nacházelo se zde také pískoviště a vedle houpačka pro děti. Vybral jsem si tu, kde nikdo neseděl. Na ostatních se uvelebily matky, jejichž synové nebo dcery si asi 50 m od nich hráli. Docela překvapivé zjištění, že si ještě někdo hraje venku. V rukách jsem držel dnešní tisk. Až na několik vražd a ukradených miliónů tam nebylo nic moc zajímavého. Když jsem dočítal sportovní rubriku, která je z neznámého důvodu na poslední straně, tak jsem se podíval na hodinky. Vyskytoval jsem se zde o něco dřív, než bylo nutné, ale kdo jiný by měl přijít včas než ten, kdo schůzku domluvil. Počasí bylo dnes docela přívětivé a prostředí parku se stromy okolo bylo příjemné. Nemohl jsem říct, že by mi tady bylo špatně. Zrovna, když jsem odkládal přečtené noviny, uviděl jsem, jak se blíží nějaká postava. Přišla až ke mně a já zjistil, že je to muž. V tomhle se obvykle málokdy mýlím.

"Tak jsem tady," řekl mně chraplavým hlasem.
"Výborně. Jsem rád, že jste přišel," odpověděl jsem mu a podali jsme si ruku.

Stisk měl tak silný asi jako důchodkyně, když přebírá v supermarketu hrušky ve slevě. Vypadal velmi pohublý a měl velké kruhy pod očima. Takové jsem u nikoho neviděl a ani bych vidět nechtěl. Zdálky připomínal toho kluka z vizitky a zblízka to byla s trochou představivosti pravda. Na sobě měl kalhoty a černou košili, které by chtěly dát asi tak před týdnem do pračky. Jeho oblečení bylo cítit kouřem a alkoholem. Zkrátka zanedbaný člověk, co měl evidentně starosti.

"Tak Jirko, začneme?" zeptal jsem se ho s nadějí, že začne vyprávět.
"A o čem?" řekl, a buď to opravdu nevěděl, nebo se mu moc nechtělo. Z jeho výrazu jsem jen poznal, že by se radši něčeho napil, než se tady se mnou bavil.
"Podívejte, Jirko," začal jsem mu mluvit do duše. "Našel jsem vás v hospodě a místní říkali, že tam chodíte pravidelně a vždycky se ožerete jako dobytek. Je to pravda?"
"Hm," odpověděl a já jsem si z toho vyvodil, že souhlasí.
"Prý už to takhle trvá zhruba měsíc, utratíte takhle pomalu všechny peníze!" pokračoval jsem v poučování. Někdy mám prostě takovou potřebu někomu říkat, co má dělat. Myslím, že v tom nejsem sám.
"Nikomu jste nedal vědět, kde jste. Proč to děláte?" zeptal jsem se.
"Ať jdou všichni do prdele!" vykřikl a maminky s kočárky se za námi ohlédly. Měl jsem zvolit asi jiné místo pro naši schůzku.
"Jirko, já vás nechci nějak soudit, ale myslíte, že to má nějakej smysl?" řekl jsem hlasem učitele na základní škole, který to myslí s žáky dobře.
"Mně už to je všechno jedno!" znovu vykřikl a já jsem se ho bál už na cokoliv zeptat. Děti už si přestaly hrát na písku a dívaly se naším směrem.
"A to vám není blbý, že své holce lžete a necháváte ji takhle trápit? Má o vás strach a neví, co je s vámi," přece jenom jsem to ještě zkusil.
"Ne!" odpověděl stále jako by stál na jevišti Národního divadla.
"Tak já vám povím, jak to bylo," prohlásil jsem a on přikývl nebo se tak kýval normálně, ale vypadalo to, že souhlasí.
"Tak tedy," nadechl jsem se: "Asi před měsícem jste dostal vyhazov z práce. Jak jsem si zjistil, jeden klient si na vás stěžoval a šéf vás propustil. Prý šlo o to, že se choval nevhodně a vy jste reagoval arogantně a vyhodil ho se slovy, ať se už nikdy nevrací! Samozřejmě, že tohle si zaměstnanec banky nemůže dovolit a tak vás propustili. Jasně, je to dost nepříjemný, ale to se stává." Podíval se na mě tak, že mi chce zdůraznit, co o tom můžu já vědět a že netuším, jak mu asi je! Ale když se nadechoval, tak jsem ho přerušil a dál popisoval jeho situaci.
"Jenže, vy jste to nezvládl. Nedokázal jste si představit život bez práce. Že budete prostě muset hledat nějakou jinou. Zase chodit na ty pohovory, dělat ze sebe pitomce a čekat až se někdo nad vámi slituje a zaměstná vás," skončil jsem.

Měl svěšenou hlavu a už nebyl plný vzteku jako předtím. Teď byl nešťastný. Mohl by být vzor toho, jak asi vypadá smutný člověk. Mezitím jsme v parku zůstali sami dva. Všichni si už dostatečně zahráli a byl čas na večeři a později i spánek. Slunce ještě svítilo, ale blížilo se setmění. Všude se rozhostilo ticho. Oba jsme mlčeli. Kdyby na druhé straně spadl list ze stromu, tak by to bylo slyšet. Končilo léto, začínal podzim. To období, kdy mají všichni deprese, že bude následovat nekonečně dlouhá zima.

"Zklamal jsem Evu, zklamal jsem sám sebe! Takovýho kluka jako jsem já, si ona nezaslouží. Jsem na hovno. I hovno je proti mně užitečnější! Ani práci si nejsem schopnej udržet. Jsem nula. Nechte mě už být," řekl po čase smutným vykouřeným hlasem člověka, co má velmi slabou vůli. Na to jsem nedokázal nic říct.
"Nejsi nula. Miluji tě, to zvládneme!" ozval se za námi holčičí hlas. Z místa, kde stála jedna starší lípa, přišla drobná dívka s blond vlasy, staženými do culíku. Pěkně upravená a namalovaná jak do lepší restaurace. Opět byl všude cítit ten její silný parfém. Zvláštní, že předtím ne. Asi to bylo tím silným cigaretovým zápachem. Nebo tím, že od nás stála několik desítek metrů.
"Taky tě miluju, Evi! Ale jak to, že jsi tady?" vykoktal ze sebe Jiří a vzpamatovával se z mírného šoku. Přisedla si k nám a oba se objali. Dojemná situace asi jako scéna z Titaniku. Dva ze tří lidí měli v tuto chvíli na krajíčku. Pochopitelně oni, já jsem naměkko pouze u filmů Rosamunde Pilcherové.
"Pan Bondy mi řekl, abych přišla a schovala se tady za tím stromem. Moc vám děkuji, pane Bondy, že jste ho našel," řekla a podívala se na mě s milým úsměvem. Bylo mi to příjemné, ale dělal jsem, že to nic není. Teď jsme se všichni tři mačkali na jedné lavičce. Někdo tam byl navíc a po krátké úvaze jsem dospěl k závěru, že to pravděpodobně budu já. Čas odejít a nechat je spolu.
"Tak já vás tady nechám. Doufám, že už to bude jenom lepší a nějak to spolu zvládnete," sdělil jsem jim s předstíraným zájmem, že mi na nich záleží.
"A nechcete tu s námi ještě zůstat, co myslíš, Jirko?" zeptala se blondýna a Jirka vypadal, že rozhodování asi nebude jeho silná stránka. Pokrčil rameny.
"Ne, děkuju. Já musím jít ještě koupit krmení pro rybičky," odpověděl jsem.
"Vy máte rybičky?" zeptala se a já zahlédl přes její brýle menší slzu.
Vypadala, že je šťastná. Už moc nepřipomínala tu holku, co jsem poznal před pár dny. Měla můj obdiv, jak je statečná.

Během tohoto případu jsem se jednu věc naučil. Za svůj život často zažijeme špatné situace, ale záleží, jak se k nim postavíme. A mít někoho, o koho se můžete opřít je k nezaplacení. Na všechno ostatní je tady MasterCard. To jsem se vlastně nepoučil, to bylo z reklamy! Cítil jsem se ale zase o něco chytřejší. Ať už díky čemukoliv.
"Vlastním takový velký akvárium a tam mám asi deset druhů barevných rybiček," řekl jsem bez mrknutí oka.

Člověk je dost kreativní, pokud jde o to, aby se mohl něčemu vyhnout. Blondýna rezignovala a pokývala hlavou. Vyhrál jsem! Sebral jsem noviny, a když jsem opouštěl "místo činu", tak už byla tma. Naposled jsem se ještě za nimi ohlédl. Zrovna se jako naschvál políbili. Kdybych byl citlivý muž, tak se asi rozbrečím jako malý kluk, ale takhle jsem to v sobě udržel. To je zase dvojice. Zvláštní, že na nějaký čas vlezu lidem do jejich soukromí, přetočím ho o 180°, zase odejdu a zůstanou po nich jen peníze. Ale to zase není tak špatné. Zamířil jsem ven z parku, hledat volný taxík. Nemohl jsem se dočkat, až přijedu domů…


KONEC!

Blondýna (2/3)

2. září 2014 v 13:38 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Hala byla prostorná a napravo byl pult s informacemi. Dál jsem si vybavení ani moc nevšímal, protože jsem našel, co jsem hledal. Zamířil jsem přímo k němu. Seděla tam dáma ve středních letech, která se evidentně cítila o dost mladší."

Seděl jsem na zadním sedadle taxíku. Řidič toho modrého auta se žlutou značkou a nápisem na kapotě neustále něco vyprávěl. Řekl jsem mu adresu, kam potřebuji jet a on mezi tím nezavřel pusu. Měl takové vysoké boty, upnuté kožené kalhoty a jakousi bundu hnědé barvy. Klobouk měl pravděpodobně někde schovaný. Kdyby neseděl vpředu za volantem, tak byste ho asi netipovali jako taxikáře. Ale já tu nejsem od toho, abych tipoval. Potřeboval jsem vyřešit jednu ošemetnou záležitost.

Během toho, co ten "kovboj" žvanil, jsem si v hlavě setřídil všechny střípky, které později složím do skládačky svého případu. Už mi jich moc nezbývalo. Ten kluk od té blondýny se choval divně a teď je pryč. To byla známá věc, teď zbývalo objasnit tu neznámou. Kde je a co tam dělá?

"Něco vám řeknu, milej pane. Já jsem kdysi dávno dělal u filmu, to byste do mě možná neřek, co?" začal ten chlap zvesela a skoro až křičel.
"Ne, to bych vás spíš tipoval na dojiče v kravíně," odpověděl jsem s tím, že jsem si přece jenom trochu zatipoval. Muž to asi přeslechl nebo byl zvyklý mluvit sám se sebou a nikoho dalšího nevnímat. Byl jak nahraná kazeta s historkami slavného hollywoodského herce.
"No a tenkrát to nikdo pořádně neuměl, já jsem tam dělal takovýho pomocníka režisérovi, chápete ne? A řek sem tomu rejžovi, že vezmu i svou manželku. Ti hoši na to přistoupili, jako že by mohla dělat masérku. Že jako těm hercům a tak. A tak jsme tam spolu jeli…"

Začal jsem se modlit, abychom už přijeli na místo. Ta jízda na mě už byla docela dlouhá, cesta mířila téměř přes celé město. Auto po chvíli zastavilo na semaforu, provoz byl docela hustý. Všichni někam přijížděli nebo odjížděli. V dnešní době má každý někam naspěch. Včetně mě. Koukal jsem netrpělivě z okna a pozoroval jednotlivé budovy, jak opět mizí za námi. Zdálo to, že jsme se znovu rozjeli. Řidič si prohrábl svůj plnovous, zařadil dvojku a nadechl se opět k vyprávění.

"… a já jsem dal manželce knížku o masírování, aby to jako nastudovala za jízdy. A pozor! Nebyla jediná... Přijeli jsme tam a ve štábu jsem potkal svýho kámoše ze školy. Dělal tam kameramana. Tak jsme se přivítali, znáte to… A já se ho ptám, jestli jako umí dělat s kamerou, že si ho tady režisér vybral. A on mi na to na řek, že si o tom v autě přečet knížku, než sem jel! Tak taková byla kdysi sranda u filmu!" řekl a sám se svému vtipu od srdce zasmál. Já jsem se tvářil asi jako boxer těžké váhy ve dvanáctém kole a opět jsem se ponořil do svých myšlenek.

Dorazili jsme na místo. Taxi zastavilo u krajnice a já vystoupil. Podal jsem mu otevřeným okýnkem zmuchlané bankovky a mince. Dohromady to bylo přesně tolik, kolik ukazoval jeho taxametr. Rozloučili jsme se, přívětivě se na mě usmál a já doufal, že příště mi bude přidělen jiný člověk. Někteří lidi zbytečně moc mluví.

Budova byla několikapatrová. Někomu by se mohla i zatočit hlava, kdyby se podíval až nahoru. Připomínala obří krabici s pravidelnými dírami - okny. Vedly k ní velké betonové schody, kde uprostřed byla umístěna menší fontána. Někdo si tady zřejmě potrpěl na efekt. Stavba měla nápis: "UNO Banka" a pravděpodobně se jí dařilo. Vstoupil jsem tedy dovnitř.
Hala byla prostorná a napravo byl pult s informacemi. Dál jsem si vybavení ani moc nevšímal, protože jsem našel, co jsem hledal. Zamířil jsem přímo k němu. Seděla tam dáma ve středních letech, která se evidentně cítila o dost mladší. Měla na sobě make-upu, který by stačil na natření vchodových dveří a snad i dřevěného plotu. Možná měla i nějakou plastiku, ale možná taky žádnou neměla. Těžko říct. A byla hlavně hodně usměvavá.

"Dobrý den, jak vám mohu pomoct?" řekla velice příjemným hlasem, až jsem se orosil.
"Dobrý den, měl bych na vás takovou prosbu," začal jsem ze široka.
"Jistě, povídejte," pronesla a její energie ji neopouštěla.
"Víte, potřeboval bych zjistit nějaký informace o jednom vašem zaměstnanci," odpověděl jsem po pravdě.
"To my ale nemůžeme takhle dávat komukoliv…" řekla a vypadala, že je jí to skoro líto.
"Slečno…" řekl jsem.
"Ehm, paní. Už paní," opravila mě a evidentně jí to potěšilo.
"Tak teda paní. Víte… Mimochodem, moc vám to sluší a myslím, že musíte mít hodně ctitelů!"
"Noo, nějací se najdou. Vážně mi to sluší?" zahihňala se.
"No jistě," zalhal jsem.
"Ale nechce toho. Jste hodný," dělala na oko drahoty.
"Tak dobře, nechám toho. A když mně to nemůžete říct, tak se nedá nic dělat. Je to škoda. Tak já půjdu," řekl jsem a pomalu odcházel.
"Tak počkejte, kam byste chodil? Jak se jmenuje?" zeptala se šeptem, aby to někdo náhodou neslyšel, i když jsme tam byli pouze my dva.
"Šimíček, Jiří Šimíček. Potřeboval bych vědět, jestli je teď na služební cestě," odpověděl jsem.
"Moment, já se podívám do počítače," řekla, mrkla na mě a začala gelovými nehty něco vyťukávat do počítače.

Psala všemi deseti, anebo to tak aspoň vypadalo. Až teď, když vznikla tahle pauza, jsem si ji pořádně prohlédl. Měla kratší účes podle poslední módy, před několika lety hezký obličej a byla oblečená v upnutém kostýmku s velkým výstřihem. Musel jsem sám sebe přesvědčit, abych se pokusil dívat i jiným směrem. Zrovna když jsem odvracel svůj pohled, se na mě usmála a vypadala, že je s prací hotová.

"Tak tady to mám, Jiří Šimíček už u nás asi měsíc nepracuje," řekla jako by to byla dobrá zpráva. Asi ji potěšilo, že to našla.
"A jakto?" zeptal jsem se.
"Byl propuštěn," vysvětlila mi.
"Tak děkuju, jste velice milá. Moc jste mi pomohla!" řekl jsem a pokusil se o úsměv. Byl nejvyšší čas odejít, než se to nějak zvrtne.
"Ano, vy jste také fajn. Hezký den a stavte se zase někdy!" zareagovala a dokonce mi i zamávala na odchod.

Za mnou už se objevil jakýsi další zákazník, tak jsem byl rád, že se pozornost přesunula na něj. Zrychleným krokem jsem opustil banku. Přemýšlel jsem o novém faktu. Na jednu stranu to dávalo smysl, ale na tu druhou už to moc smysl nedávalo. Ne, že by mě to úplně překvapilo, už jsem měl několik případů za sebou. Zpracoval jsem nové informace a zbývalo ještě prozkoumat jednu budovu. To byl ten poslední chybějící dílek do mozaiky! A já jsem tušil, co a kde tam najdu...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Danny

1. září 2014 v 12:54 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Scházím po schodech dolů našeho domu. Ocitnu se postupně v chodbě a pak v garáži. Místo obvykle obsazené autem je nyní volné. Vidím ho sedět za dveřmi rozdělenými dvěma dřevěnými příčkami. Nad každou z nich je jedna vroubkovaná skleněná výplň. Čeká u nich, cítí, že někdo přichází. Otevřu dveře a vyskočí na mě černý labrador, špinavý od běhání po zahradě. Pustím ho do garáže. Sedne si a pozoruje mě. Na starém botníku, ve kterém máme obuv, co nám je líto vyhodit, se nachází vodítko. Jeho hnědé psí oči mě bedlivě sledují. Sáhnu pro obojek, okamžitě vstane a začne nervózně popocházet. Ví, že půjdeme ven.

Opouštíme garáž a vydáme se po chodníku směrem nahoru. U jednoho domu naší ulice zůstane stát a srst se mu trochu naježí. V dálce si všimnu několika lidí, přitáhnu mu proto vodítko. Nepatrně zvolní, ale zůstává soustředěný a neklidný. Skupinka se blíží k nám, oči se setkávají. Jdou neznámo kam, opačným směrem než my. Stále je na něm znát, že se mu něco nelíbí.

"Pojď Danny, v klidu.", řeknu mu a pohladím ho po hlavě. Starší paní, kterou míjíme, se na nás usměje. Jsou za námi a Danny se zklidní. Procházíme kolem hospody. Na zahrádce sedí od vidění známí i neznámí lidé. V tento letní den si dopřávají pravidelnou dávku osvěžení. Nedívám se dál jejich směrem a zatáčíme z betonového chodníku doprava po vyšlapané hliněné cestě. Rozepínám Dannymu obojek, je na chvilku volný. Může si běhat, kam chce. Po pravé straně je pole s pšenicí, která se zanedlouho bude sklízet. Vedle se nachází zoraná půda a v dálce postavený modrý traktor. Cesta vede pořád dál až k malému lesu. Danny nyní vběhl do pšenice, není ho vidět, je pouze slyšet, jak se otírá o jednotlivé klasy. Nechám ho tam být. Po čase z pšenice vyběhne, zkontroluje můj pohyb, znovu se do ní ponoří a ztratí se mi z očí. Jako by se cítil líp uprostřed nekonečného lánu obilí.

Pomalu už vstupuji mírně zvlněným terénem do lesa. "Danny!", zavolám na něj. Okamžitě přiběhne. Ocitneme se spolu obklopeni borovicemi, jejichž vrcholky končí až někde v nebi. Slunce se schovalo za stromy, a trochu se ochladilo. Pohltila nás vůně mechu, kůry, pryskyřice, hub, šišek a dřeva. Celé to dává nepopsatelnou a neopakovatelnou atmosféru. Zdá se mi, že tu jsme jen my dva. Danny jde poslušně vedle mě, objevil nové pachy, opět nepatrně znejistí. Ticho je narušeno pouze občasným praskáním, které se ozývá odněkud z lesa, anebo ptačími zvuky. Všechno jako by spalo a přitom tu žije několik obyvatel, kteří se nedají ani spočítat. Schovávají se nebo jen nejsou vidět.

Jdeme stále dál cestou mezi vysokými stromy. Našlapujeme na měkkou hlínu hustě zasypanou jehličím. Prostředí docela splývá, je snadné se tu ztratit. Jediným značením správného směru je trasa, kterou už prošlo spoustu lidí. Zastavím a zhluboka se nadechnu "ovoněného" vzduchu. Danny mezitím běhá mezi keři a stromy a něco zkoumá. Najednou se rozhostí všude úplné ticho, které je skoro hmatatelné. Žádný zvuk aut nebo všudypřítomné hudby. Pouze já a můj zvědavý pes. A mezi námi důvěra, vyjádřená beze slov.

"Danny!", zavolám ho. Přiběhne ke mně a já ho znovu pohladím. Kleknu si k němu a on mě začne olizovat na tváři. To se mi moc nelíbí. Ucuknu hlavou. Stoupnu si a otřepu si špinavé koleno od hlíny. Ještě se chvíli procházíme a za okamžik se začne pomalu stmívat. Je čas se vrátit zpět do reálného života. Otočíme svůj směr chůze a vydáme se přes les, pšenici, kolem hospody a po chodníku až domů. V garáži mu sundávám obojek a pouštím ho dveřmi na zahradu. Tak zase zítra, Danny…