" " Charlie Chaplin

Blondýna (2/3)

2. září 2014 v 13:38 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Hala byla prostorná a napravo byl pult s informacemi. Dál jsem si vybavení ani moc nevšímal, protože jsem našel, co jsem hledal. Zamířil jsem přímo k němu. Seděla tam dáma ve středních letech, která se evidentně cítila o dost mladší."

Seděl jsem na zadním sedadle taxíku. Řidič toho modrého auta se žlutou značkou a nápisem na kapotě neustále něco vyprávěl. Řekl jsem mu adresu, kam potřebuji jet a on mezi tím nezavřel pusu. Měl takové vysoké boty, upnuté kožené kalhoty a jakousi bundu hnědé barvy. Klobouk měl pravděpodobně někde schovaný. Kdyby neseděl vpředu za volantem, tak byste ho asi netipovali jako taxikáře. Ale já tu nejsem od toho, abych tipoval. Potřeboval jsem vyřešit jednu ošemetnou záležitost.

Během toho, co ten "kovboj" žvanil, jsem si v hlavě setřídil všechny střípky, které později složím do skládačky svého případu. Už mi jich moc nezbývalo. Ten kluk od té blondýny se choval divně a teď je pryč. To byla známá věc, teď zbývalo objasnit tu neznámou. Kde je a co tam dělá?

"Něco vám řeknu, milej pane. Já jsem kdysi dávno dělal u filmu, to byste do mě možná neřek, co?" začal ten chlap zvesela a skoro až křičel.
"Ne, to bych vás spíš tipoval na dojiče v kravíně," odpověděl jsem s tím, že jsem si přece jenom trochu zatipoval. Muž to asi přeslechl nebo byl zvyklý mluvit sám se sebou a nikoho dalšího nevnímat. Byl jak nahraná kazeta s historkami slavného hollywoodského herce.
"No a tenkrát to nikdo pořádně neuměl, já jsem tam dělal takovýho pomocníka režisérovi, chápete ne? A řek sem tomu rejžovi, že vezmu i svou manželku. Ti hoši na to přistoupili, jako že by mohla dělat masérku. Že jako těm hercům a tak. A tak jsme tam spolu jeli…"

Začal jsem se modlit, abychom už přijeli na místo. Ta jízda na mě už byla docela dlouhá, cesta mířila téměř přes celé město. Auto po chvíli zastavilo na semaforu, provoz byl docela hustý. Všichni někam přijížděli nebo odjížděli. V dnešní době má každý někam naspěch. Včetně mě. Koukal jsem netrpělivě z okna a pozoroval jednotlivé budovy, jak opět mizí za námi. Zdálo to, že jsme se znovu rozjeli. Řidič si prohrábl svůj plnovous, zařadil dvojku a nadechl se opět k vyprávění.

"… a já jsem dal manželce knížku o masírování, aby to jako nastudovala za jízdy. A pozor! Nebyla jediná... Přijeli jsme tam a ve štábu jsem potkal svýho kámoše ze školy. Dělal tam kameramana. Tak jsme se přivítali, znáte to… A já se ho ptám, jestli jako umí dělat s kamerou, že si ho tady režisér vybral. A on mi na to na řek, že si o tom v autě přečet knížku, než sem jel! Tak taková byla kdysi sranda u filmu!" řekl a sám se svému vtipu od srdce zasmál. Já jsem se tvářil asi jako boxer těžké váhy ve dvanáctém kole a opět jsem se ponořil do svých myšlenek.

Dorazili jsme na místo. Taxi zastavilo u krajnice a já vystoupil. Podal jsem mu otevřeným okýnkem zmuchlané bankovky a mince. Dohromady to bylo přesně tolik, kolik ukazoval jeho taxametr. Rozloučili jsme se, přívětivě se na mě usmál a já doufal, že příště mi bude přidělen jiný člověk. Někteří lidi zbytečně moc mluví.

Budova byla několikapatrová. Někomu by se mohla i zatočit hlava, kdyby se podíval až nahoru. Připomínala obří krabici s pravidelnými dírami - okny. Vedly k ní velké betonové schody, kde uprostřed byla umístěna menší fontána. Někdo si tady zřejmě potrpěl na efekt. Stavba měla nápis: "UNO Banka" a pravděpodobně se jí dařilo. Vstoupil jsem tedy dovnitř.
Hala byla prostorná a napravo byl pult s informacemi. Dál jsem si vybavení ani moc nevšímal, protože jsem našel, co jsem hledal. Zamířil jsem přímo k němu. Seděla tam dáma ve středních letech, která se evidentně cítila o dost mladší. Měla na sobě make-upu, který by stačil na natření vchodových dveří a snad i dřevěného plotu. Možná měla i nějakou plastiku, ale možná taky žádnou neměla. Těžko říct. A byla hlavně hodně usměvavá.

"Dobrý den, jak vám mohu pomoct?" řekla velice příjemným hlasem, až jsem se orosil.
"Dobrý den, měl bych na vás takovou prosbu," začal jsem ze široka.
"Jistě, povídejte," pronesla a její energie ji neopouštěla.
"Víte, potřeboval bych zjistit nějaký informace o jednom vašem zaměstnanci," odpověděl jsem po pravdě.
"To my ale nemůžeme takhle dávat komukoliv…" řekla a vypadala, že je jí to skoro líto.
"Slečno…" řekl jsem.
"Ehm, paní. Už paní," opravila mě a evidentně jí to potěšilo.
"Tak teda paní. Víte… Mimochodem, moc vám to sluší a myslím, že musíte mít hodně ctitelů!"
"Noo, nějací se najdou. Vážně mi to sluší?" zahihňala se.
"No jistě," zalhal jsem.
"Ale nechce toho. Jste hodný," dělala na oko drahoty.
"Tak dobře, nechám toho. A když mně to nemůžete říct, tak se nedá nic dělat. Je to škoda. Tak já půjdu," řekl jsem a pomalu odcházel.
"Tak počkejte, kam byste chodil? Jak se jmenuje?" zeptala se šeptem, aby to někdo náhodou neslyšel, i když jsme tam byli pouze my dva.
"Šimíček, Jiří Šimíček. Potřeboval bych vědět, jestli je teď na služební cestě," odpověděl jsem.
"Moment, já se podívám do počítače," řekla, mrkla na mě a začala gelovými nehty něco vyťukávat do počítače.

Psala všemi deseti, anebo to tak aspoň vypadalo. Až teď, když vznikla tahle pauza, jsem si ji pořádně prohlédl. Měla kratší účes podle poslední módy, před několika lety hezký obličej a byla oblečená v upnutém kostýmku s velkým výstřihem. Musel jsem sám sebe přesvědčit, abych se pokusil dívat i jiným směrem. Zrovna když jsem odvracel svůj pohled, se na mě usmála a vypadala, že je s prací hotová.

"Tak tady to mám, Jiří Šimíček už u nás asi měsíc nepracuje," řekla jako by to byla dobrá zpráva. Asi ji potěšilo, že to našla.
"A jakto?" zeptal jsem se.
"Byl propuštěn," vysvětlila mi.
"Tak děkuju, jste velice milá. Moc jste mi pomohla!" řekl jsem a pokusil se o úsměv. Byl nejvyšší čas odejít, než se to nějak zvrtne.
"Ano, vy jste také fajn. Hezký den a stavte se zase někdy!" zareagovala a dokonce mi i zamávala na odchod.

Za mnou už se objevil jakýsi další zákazník, tak jsem byl rád, že se pozornost přesunula na něj. Zrychleným krokem jsem opustil banku. Přemýšlel jsem o novém faktu. Na jednu stranu to dávalo smysl, ale na tu druhou už to moc smysl nedávalo. Ne, že by mě to úplně překvapilo, už jsem měl několik případů za sebou. Zpracoval jsem nové informace a zbývalo ještě prozkoumat jednu budovu. To byl ten poslední chybějící dílek do mozaiky! A já jsem tušil, co a kde tam najdu...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama