" " Charlie Chaplin

Blondýna (3/3)

11. září 2014 v 21:40 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Zrovna, když jsem odkládal přečtené noviny, uviděl jsem, jak se blíží nějaká postava. Přišla až ke mně a já zjistil, že je to muž. V tomhle se obvykle málokdy mýlím."

Seděl jsem na lavičce v jednom větším parku. Nacházelo se zde také pískoviště a vedle houpačka pro děti. Vybral jsem si tu, kde nikdo neseděl. Na ostatních se uvelebily matky, jejichž synové nebo dcery si asi 50 m od nich hráli. Docela překvapivé zjištění, že si ještě někdo hraje venku. V rukách jsem držel dnešní tisk. Až na několik vražd a ukradených miliónů tam nebylo nic moc zajímavého. Když jsem dočítal sportovní rubriku, která je z neznámého důvodu na poslední straně, tak jsem se podíval na hodinky. Vyskytoval jsem se zde o něco dřív, než bylo nutné, ale kdo jiný by měl přijít včas než ten, kdo schůzku domluvil. Počasí bylo dnes docela přívětivé a prostředí parku se stromy okolo bylo příjemné. Nemohl jsem říct, že by mi tady bylo špatně. Zrovna, když jsem odkládal přečtené noviny, uviděl jsem, jak se blíží nějaká postava. Přišla až ke mně a já zjistil, že je to muž. V tomhle se obvykle málokdy mýlím.

"Tak jsem tady," řekl mně chraplavým hlasem.
"Výborně. Jsem rád, že jste přišel," odpověděl jsem mu a podali jsme si ruku.

Stisk měl tak silný asi jako důchodkyně, když přebírá v supermarketu hrušky ve slevě. Vypadal velmi pohublý a měl velké kruhy pod očima. Takové jsem u nikoho neviděl a ani bych vidět nechtěl. Zdálky připomínal toho kluka z vizitky a zblízka to byla s trochou představivosti pravda. Na sobě měl kalhoty a černou košili, které by chtěly dát asi tak před týdnem do pračky. Jeho oblečení bylo cítit kouřem a alkoholem. Zkrátka zanedbaný člověk, co měl evidentně starosti.

"Tak Jirko, začneme?" zeptal jsem se ho s nadějí, že začne vyprávět.
"A o čem?" řekl, a buď to opravdu nevěděl, nebo se mu moc nechtělo. Z jeho výrazu jsem jen poznal, že by se radši něčeho napil, než se tady se mnou bavil.
"Podívejte, Jirko," začal jsem mu mluvit do duše. "Našel jsem vás v hospodě a místní říkali, že tam chodíte pravidelně a vždycky se ožerete jako dobytek. Je to pravda?"
"Hm," odpověděl a já jsem si z toho vyvodil, že souhlasí.
"Prý už to takhle trvá zhruba měsíc, utratíte takhle pomalu všechny peníze!" pokračoval jsem v poučování. Někdy mám prostě takovou potřebu někomu říkat, co má dělat. Myslím, že v tom nejsem sám.
"Nikomu jste nedal vědět, kde jste. Proč to děláte?" zeptal jsem se.
"Ať jdou všichni do prdele!" vykřikl a maminky s kočárky se za námi ohlédly. Měl jsem zvolit asi jiné místo pro naši schůzku.
"Jirko, já vás nechci nějak soudit, ale myslíte, že to má nějakej smysl?" řekl jsem hlasem učitele na základní škole, který to myslí s žáky dobře.
"Mně už to je všechno jedno!" znovu vykřikl a já jsem se ho bál už na cokoliv zeptat. Děti už si přestaly hrát na písku a dívaly se naším směrem.
"A to vám není blbý, že své holce lžete a necháváte ji takhle trápit? Má o vás strach a neví, co je s vámi," přece jenom jsem to ještě zkusil.
"Ne!" odpověděl stále jako by stál na jevišti Národního divadla.
"Tak já vám povím, jak to bylo," prohlásil jsem a on přikývl nebo se tak kýval normálně, ale vypadalo to, že souhlasí.
"Tak tedy," nadechl jsem se: "Asi před měsícem jste dostal vyhazov z práce. Jak jsem si zjistil, jeden klient si na vás stěžoval a šéf vás propustil. Prý šlo o to, že se choval nevhodně a vy jste reagoval arogantně a vyhodil ho se slovy, ať se už nikdy nevrací! Samozřejmě, že tohle si zaměstnanec banky nemůže dovolit a tak vás propustili. Jasně, je to dost nepříjemný, ale to se stává." Podíval se na mě tak, že mi chce zdůraznit, co o tom můžu já vědět a že netuším, jak mu asi je! Ale když se nadechoval, tak jsem ho přerušil a dál popisoval jeho situaci.
"Jenže, vy jste to nezvládl. Nedokázal jste si představit život bez práce. Že budete prostě muset hledat nějakou jinou. Zase chodit na ty pohovory, dělat ze sebe pitomce a čekat až se někdo nad vámi slituje a zaměstná vás," skončil jsem.

Měl svěšenou hlavu a už nebyl plný vzteku jako předtím. Teď byl nešťastný. Mohl by být vzor toho, jak asi vypadá smutný člověk. Mezitím jsme v parku zůstali sami dva. Všichni si už dostatečně zahráli a byl čas na večeři a později i spánek. Slunce ještě svítilo, ale blížilo se setmění. Všude se rozhostilo ticho. Oba jsme mlčeli. Kdyby na druhé straně spadl list ze stromu, tak by to bylo slyšet. Končilo léto, začínal podzim. To období, kdy mají všichni deprese, že bude následovat nekonečně dlouhá zima.

"Zklamal jsem Evu, zklamal jsem sám sebe! Takovýho kluka jako jsem já, si ona nezaslouží. Jsem na hovno. I hovno je proti mně užitečnější! Ani práci si nejsem schopnej udržet. Jsem nula. Nechte mě už být," řekl po čase smutným vykouřeným hlasem člověka, co má velmi slabou vůli. Na to jsem nedokázal nic říct.
"Nejsi nula. Miluji tě, to zvládneme!" ozval se za námi holčičí hlas. Z místa, kde stála jedna starší lípa, přišla drobná dívka s blond vlasy, staženými do culíku. Pěkně upravená a namalovaná jak do lepší restaurace. Opět byl všude cítit ten její silný parfém. Zvláštní, že předtím ne. Asi to bylo tím silným cigaretovým zápachem. Nebo tím, že od nás stála několik desítek metrů.
"Taky tě miluju, Evi! Ale jak to, že jsi tady?" vykoktal ze sebe Jiří a vzpamatovával se z mírného šoku. Přisedla si k nám a oba se objali. Dojemná situace asi jako scéna z Titaniku. Dva ze tří lidí měli v tuto chvíli na krajíčku. Pochopitelně oni, já jsem naměkko pouze u filmů Rosamunde Pilcherové.
"Pan Bondy mi řekl, abych přišla a schovala se tady za tím stromem. Moc vám děkuji, pane Bondy, že jste ho našel," řekla a podívala se na mě s milým úsměvem. Bylo mi to příjemné, ale dělal jsem, že to nic není. Teď jsme se všichni tři mačkali na jedné lavičce. Někdo tam byl navíc a po krátké úvaze jsem dospěl k závěru, že to pravděpodobně budu já. Čas odejít a nechat je spolu.
"Tak já vás tady nechám. Doufám, že už to bude jenom lepší a nějak to spolu zvládnete," sdělil jsem jim s předstíraným zájmem, že mi na nich záleží.
"A nechcete tu s námi ještě zůstat, co myslíš, Jirko?" zeptala se blondýna a Jirka vypadal, že rozhodování asi nebude jeho silná stránka. Pokrčil rameny.
"Ne, děkuju. Já musím jít ještě koupit krmení pro rybičky," odpověděl jsem.
"Vy máte rybičky?" zeptala se a já zahlédl přes její brýle menší slzu.
Vypadala, že je šťastná. Už moc nepřipomínala tu holku, co jsem poznal před pár dny. Měla můj obdiv, jak je statečná.

Během tohoto případu jsem se jednu věc naučil. Za svůj život často zažijeme špatné situace, ale záleží, jak se k nim postavíme. A mít někoho, o koho se můžete opřít je k nezaplacení. Na všechno ostatní je tady MasterCard. To jsem se vlastně nepoučil, to bylo z reklamy! Cítil jsem se ale zase o něco chytřejší. Ať už díky čemukoliv.
"Vlastním takový velký akvárium a tam mám asi deset druhů barevných rybiček," řekl jsem bez mrknutí oka.

Člověk je dost kreativní, pokud jde o to, aby se mohl něčemu vyhnout. Blondýna rezignovala a pokývala hlavou. Vyhrál jsem! Sebral jsem noviny, a když jsem opouštěl "místo činu", tak už byla tma. Naposled jsem se ještě za nimi ohlédl. Zrovna se jako naschvál políbili. Kdybych byl citlivý muž, tak se asi rozbrečím jako malý kluk, ale takhle jsem to v sobě udržel. To je zase dvojice. Zvláštní, že na nějaký čas vlezu lidem do jejich soukromí, přetočím ho o 180°, zase odejdu a zůstanou po nich jen peníze. Ale to zase není tak špatné. Zamířil jsem ven z parku, hledat volný taxík. Nemohl jsem se dočkat, až přijedu domů…


KONEC!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama