" " Charlie Chaplin

Na židli

19. září 2014 v 20:38 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho

"Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko."

William Faulkner

Právě jsem mířil tou starou budovou do své kanceláře. Měl jsem docela naspěch, protože mě šíleně bolely nohy a chtěl jsem si už konečně někam sednout. Spatřil jsem důvěrně známé dveře s nápisem: "Záhady, zločiny, tajemství" a vstoupil dovnitř. Rozhlédl jsem se okolo, všechno vypadalo tak, jako pokaždé. Věšák na koženou bundu byl na svém místě, podlaha, strop a okno také. Ale nebyl jsem si tak úplně jistý, jak se říká, zdání někdy klame. Po důkladném prozkoumání jsem totiž zjistil, že je někdo na mé židli. A já nevěděl proč. Začalo mě to zajímat.

"Dobrý den, co tu děláte?" zeptal jsem se logicky.
"Dobrý den, přišel jsem," odpověděl muž asi středních let.

Bleskově jsem ho odhadl. Byl to takový ten typ, se kterým byste asi nechtěli jezdit každý rok na dovolenou k moři. Někdo, kdo si sám sebe váží víc než kohokoliv jiného. Už zdálky bylo znát, že o sebe dbá. Šatník mu tvořilo značkové oblečení a na tváři měl nenucené strniště, které bylo tak nenucené asi jako klábosení o počasí se svým kamarádem ze základní školy. Zkrátka člověk, který ví, co od života chce a zná odpověď úplně na každou otázku. Aspoň tak se mi na první pohled jevil. Posadil jsem se na horší židli a chvíli jsme se oba bedlivě pozorovali.

"A nechcete si sednout na tu druhou židli?" zkusil jsem ho přesvědčit. Něco mě začalo tlačit a tak jsem si radši stoupnul.
"Ani ne, sedí se mi dobře," řekl a já mu upřímně věřil.
"Tak kvůli čemu jste za mnou přišel? Ehm… jak se vlastně jmenujete?"
"Jmenuji se Ing. Němec a přišel jsem kvůli jedné ošemetné záležitosti," prohlásil a já znejistěl, že se představuje titulem místo jména.
Někdo si na to holt potrpí. Ani mě tak nepřekvapilo, že po mně něco bude chtít. To se v mé kanceláři shodou okolností dalo čekat.
"Pane inženýre, já sice nemám žádnej titul, ale s čím vám mohu pomoct?" zeptal jsem se ho ochotně asi jako zaměstnanec call centra, který nabízí výhodný mobilní tarif.
"No," začal ten muž a vyndal z kapsy cigaretu. Dal si ji do úst a zapálil si. Místnost se ponořila do hustého dýmu. Vzbuzovali jsme dojem dvou chlapů v sauně, jenom bez ručníků.
"Tady se nekouří," upozornil jsem ho.
"No, jak bych začal?" pokračoval, jako by se nic nestalo a spokojeně si pokuřoval.
"Vy nekouříte?" zeptal se mě.
"Ne, já si radši loupu banán nebo louskám ořechy," sdělil jsem mu svoje roky skrývaná tajemství.

Ani se na mě nepodíval. Měl stále kamennou tvář a seděl tak, jak se podle předpisů má sedět. Po chvíli stání jsem i já zabral své místo, které na mě zbylo. Znovu začal vyprávět tím svým hlubokým basem.

"No, tak tedy. Podívejte se, já jsem slušnej člověk. Já jsem nikomu nic neudělal. Jenom se mi stala taková menší nehoda. Prostě mám jednoho chlapa v kufru," skončil příběh a posadil se jako člověk, který je spokojený sám se sebou.
"A co tam dělá?" zeptal jsem se.

Ještě mi to úplně nedocházelo. Někdy mám docela dlouhé vedení, a když někdo řekne, že má chlapa v kufru, tak to může znamenat cokoliv. Podíval se na mě nevěřícnýma očima a poté chápavě přikývl. Pravděpodobně si myslel, že řeším převážně případy, kdy mám například najít ztracené dětské hračky. Něco na tom bylo, ale nemusel mně to dávat tak okázale najevo.

"Když to tak řeknu upřímně, je tuhej jak stará veka," řekl se zadržovaným smíchem, pak plácl dlaněmi do stehen a začal doslova hýkat.

Po dvouminutovém období, které se skládalo z našeho společného hlasitého smíchu, nastalo ticho. Teď mi to došlo. I pan inženýr se uklidnil, rázem už tu tak veselo nebylo.

"Dobře, to už se zdá trochu jasnější," vyjádřil jsem svůj názor.
"Chtěl bych po vás jenom, abyste se toho těla zbavil a na nic se nevyptával. Mám ho v autě. Na vás je vymyslet, co s ním. Odměna bude velmi příjemná, to si pište," uvedl, vstal ze židle.

Bylo na něm vidět, že mě už informoval o všem. Aspoň tedy o tom, o čem sám chtěl. Hodil mi klíče od vozu na můj prachem obdařený stůl a pomalu odcházel. Moje hlava napojená na tělo, uvelebené v tom příšerném křesle, nebo co to bylo, přemýšlela. Neměl jsem jí to za zlé, docela se to i hodilo. Přestal jsem vnímat, kde jsem a s kým jsem. Pár maličkostí mně tady nesedělo. O židli jsem mluvil, ale nesedělo mi hlavně to, že ten chlap jde za mnou. Proč to neudělal sám, když už ho má v kufru? A další věc, která mi vrtala hlavou, byla ta, jestli to udělal on nebo nějaký jeho známý. Dala by se o tom případně napsat tlustá kniha. Kdybych ovšem uměl psát.

"A pane?" zeptal jsem se a zastavil ho přímo u dveří.
"Říkal jsem vám přece, abyste se na nic neptal!" zvýšil trochu hlas, aby mi nahnal strach.
Žádné obavy jsem neměl. Kdo se bojí, nesmí do lesa a už vůbec ne na hřbitov. Taky tam nikdy nechodím. Vypadal jako tvrďák, ale jak to tak bývá, pod pevnou slupkou se určitě skrývalo měkké srdce. Nedalo mi to, protože bych si vyčítal, kdybych ho nechal takhle odejít.
"Já vím, ale když už se tak známe. Máme k sobě přece nějakou důvěru. Budu vás zbavovat vaší mrtvoly. Třeba si půjdeme na svatbu, znáte to," řekl jsem a očividně povolil.
Úplně pookřál. Už neměl takový zarputilý výraz, pravděpodobně ho ta svatba přesvědčila. Vykouzlil milý úsměv, laskavě se na mě podíval a odpověděl:
"Jestli se ještě jednou na něco zeptáš, tak tam s tím chlapem budeš ležet taky," prohlásil klidně a vyrovnaně. Měl stále ten přívětivý výraz asi jako dělník, který našel na zemi tisíc korun.
"Prosím vás netykejte mi, já to fakt nemám rád, opravdu vážně, fakt ne!" vyjádřil jsem poněkud víc vystrašeně, než bylo nutné a než bych si přál.

Ihned jsem měl jasno, Muž mezitím odešel s prudkým zavřením dveří, obsahujících ten pěkný zlatý nápis. Ocitl jsem se v kanceláři sám. Nestihl jsem si ani všimnou, jaké je počasí, ale to mi bylo tak nějak jedno. Otevřel jsem okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a hlavně vyvětral ten hrozný cigaretový pach. Sedl jsem si tam, kam patřím a pohlédl na klíče. V myšlenkách jsem brouzdal po mapě a hledal vhodné místo. Snažil jsem se vžít do situace, co bych měl udělat: Jedu autem a v kufru mám mrtvolu. Ono to nebylo tak moc vzdálené od skutečnosti, za chvíli mě to opravdu čekalo. Některé lokality byly moc blízko silnice a některé zase moc daleko. Náhle jsem dostal skvělý nápad. To by určitě nikdo nečekal! V tom nadšení jsem zpozoroval, že jsem si nestačil vysvléct svou koženou bundu. Oblékání tedy odpadlo a já cítil mírné chvění, asi jako hokejista, který se rozjíždí na samostatný nájezd. Začínal mi opět další případ…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama