" " Charlie Chaplin

(Ne)jít s davem. Nebo s Davem?

27. července 2015 v 20:51 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
Popocházel jsem po své kanceláři. Když popocházím, tak to zpravidla nevěstí nic dobrého. Dnes to ovšem k mému štěstí moc neplatilo. Na stole, nedbale přetřeném kusem už snad odjakživa špinavého hadru, ležel hrnek na kávu. Káva byla dopitá a měl jsem tak za sebou jednu z nejradostnějších částí dne. Tu chvíli po absorpci kofeinu a náhlého nárůstu odněkud objevené energie. Nyní se už moje vlastní vnitřní baterie pomalu začínala vybíjet. V nejbližším okolí vládlo ticho. Občas jsem zapřemýšlel nad pořízením rádia nebo dokonce televize, ale kde jinde si člověk může odpočinout od neustálého proudu, většinou zbytečných informací, než v práci. Zadíval jsem se na hrnek s natisknutým jménem Alan. Lidi si z nějakého důvodu potrpí na svá jména a já nejsem výjimka. Přemýšlel jsem, jestli ho mám jít umýt nebo se mám ještě chvíli popocházet. Uprostřed toho všeho dilema a přemýšlení se ozvaly kroky. Můj hrnek bude muset ještě chvíli zůstat špinavý…

Byli to dva lidi podobného věku. Pravděpodobně manželé. Unavení, jak to tak v manželství bývá a poněkud za ta léta zanedbaní. Muž rezignoval asi už úplně na všechno a jeho žena se ještě z posledních sil snažila vypadat o pár nepodstatných let mladší. Moc se jí to popravdě nedařilo. Měla obarvené červené vlasy a krátký sestřih. Šaty jí obepínaly její rozměrné tělo a namalovaná byla asi jako čerstvě natřená lavička v parku. Muž, pár kroků za ní, v nepadnoucím obleku vypadal udýchaně. Na obličeji se vyjímal jeho obrovský knír a ostříhaný byl, asi od manželky, na krátko. Jejich levné parfémy dávaly dohromady takovou směs vůní, že by to spolehlivě stačilo na zahnání divoké zvěře v dalekých lesích. Vypadali prostě jako typičtí lidi, kteří celé dny pročítají prospekty supermarketů a pak do nich taky následně jezdí. Pokynul jsem jim, aby si sedli a z důvodu toho, že jsem nikdy nepředpokládal, že se v mé kanceláři někdy sejde víc osob než jeden člověk, tak jsem já zůstal bohužel stát. Zdálky to mohlo vypadat jako přednáška na nějaké zbytečné téma, já jsem přednášející a oni znudění studenti. Jen věkově to evidentně moc nesedělo.

"Dobrý den, vítejte v mojí skromně zařízené kanceláři," uvítal jsem je přesně podle učebnice, jak správně přivítat hosty, kteří mě nijak zvlášť nezajímají.
"Dobrý den, pane," spustila ta žena. Viděl jsem jí na očích, že nevydrží jen tak sedět a mlčet. Konečně se mohla uvolnit. "Přišli jsme za vámi s jednou prosbou."
"Tak co vás trápí?" zeptal jsem se a protřepal poměrně ztuhlé nohy.
"Víte… ztratil se nám syn," odpověděla žena a koukala smutně asi jako já po skončení pořadu Kolotoč s Pavlem Poulíčkem.
"Ztratil se vám plyn?" vytáhl jsem z kapsy jeden ze svých pověstných fórů.
"Syn!" zařval muž, až dosud pro svou mlčenlivost docela sympatický. Nepochopili to, zase to nepochopili! Ale chápal jsem, že když se někomu ztratí syn, tak nemá moc chuť na nějaké vtipkování. Pokračovali jsme. Muž začal funět a žena asi na něco vzpomínala, byl jsem docela rád, že nevím na co.
"Jasně, syn. A kolik mu je? Chodí ještě do školy?" držel jsem se zaručených postupů při vyšetřování jakýchkoliv případů na světě. Nebo tedy alespoň v Evropě.
"Pane, našemu synovi je 35 let!" zvýšil opět hlas ten otravnej chlap s knírem.
"Aha, takže už do školy nechodí…" odvodil jsem si z toho to podstatné.
"Samozřejmě, že ne. Co by tam taky dělal?" zeptala se "obepínací" madam. Tušil jsem, že na tuhle otázku nikdo z nás asi nechce radši znát žádnou odpověď a tak jsem ji zdvořile přešel.
"Dobře, jak dlouho je už nezvěstný?" pokračoval jsem. Pokrčil jsem mírně kolena a nepatrně se předklonil. Na internetu psali, že tak ulevíte svým bolavým nohám, ale věřte dneska něčemu na internetu…
"Pane! To už musí být… Kolik je to dní, Franto?" obrátila se manželka na manžela a v té chvíli mě to až dojalo. Jen to oslovení "pane" mi už trochu začalo lézt krkem.
"To bude už určitě týden, tak 8 dní určitě," řekl Franta a přestal se na tu obrovskou bytost na židli dívat.
"8 dní se vám neozval - říkal Franta. To ještě nikdy neudělal?" pokládal jsem další a další otázky jako parketář nové parkety.
"Pane! Ne, nikdy! David nám vždycky každé dva dny pokaždé zavolá!" převzala opět štafetu paní, jak říkáme my sportovci.
"A…" začínal jsem větu, když v tom se z ničeho nic ozvalo zvonění. Zvonění mobilního telefonu, které jsem ovšem nepoznával, takže pravděpodobně nebyl můj. Nebyl jsem sám, kdo tento rušivý zvuk slyšel. Slyšeli ho i ti dva lidé na židlích přede mnou. Žena ho zvedla.
"Prosím?"
"Ahoj. No kde jsi?"
"My, tě tady hledáme! Dokonce jsme byli už i za detektivem!"
"Poslouchej mě!"
"Davide! Jak si to představuješ? Neozvat se nám!"
"Dav.."
"Poslouchej mě! My s tátou jsme byli už úplně zoufalí!"
"Dobře."
"Dobře, dneska ve dvě doma."
"Ahoj."

Hovor skončil. Žena stiskla nějaké tlačítko na svém velkém telefonu s velkými tlačítky. Byl jsem právě asi svědkem objasnění případu. Zůstala sedět, očividně měla zlost. Prolomil jsem ticho, když se do toho Franta moc nehrnul.

"Něco nového?" neutrální věta, která ani neurazí, ani nenadchne.
"To si pište, že jo! To byl David," odpovídala žena plná hněvu. Navíc jsme to všichni už pochopili, o koho se asi jednalo, podle obsahu telefonátu. Byl jsem si jistý na takových 85 %.
"A kde byl? Uličník jeden!" možná jsem si dovolil moc, ale prošlo to. Žena otevřela pusu a za svědků mě a Franty nám vše dopodrobna vysvětlila.

David, jejich syn, si jednoho dne šel po ránu odskočit. Žena popisovala i detaily, já vás jich radši ušetřím. A jak to bývá v naší generaci, chvíle s mobilem se nedá odložit na vůbec žádném místě. Díval se na mobilní internet a mezitím udělal tak nešikovný pohyb, že mu přístroj vyklouzl a spadl tam, kam to asi všichni očekáváme. Do hajzlu! Řekl si David a snažil se ho vylovit. Pokud jste někdy lovili něco ze sociálního zařízení, například mobil se sociálními sítěmi, není to snadné. A pokud jste poté byli i úspěšní, tak to ještě neznamená, že jste byli úspěšní úplně. A možná se vám stala stejná věc jako Davidovi. Jeho mobil přestal fungovat. Na přesně 8 dní prostě nejel, než ho v servisu dali tak nějak dohromady a shodou okolností z něho hned zavolal své mámě, že se nic neděje. Starostlivý syn, řekli by si mnozí. Vše bylo vysvětleno, vše bylo v pořádku. Tento případ mě stál jen pár minut, ale dal mi docela zabrat. Manželé mně moc děkovali, že beze mě by to určitě všechno dopadlo jinak. Přijal jsem všechny pochvaly a gratulace a rozloučili jsme se jako staří přátelé, kteří se už nikdy nechtějí vidět.

Odešli a já si sedl na židli a bylo mi krásně. Máloco potěší člověka jako to, že něco, co ho zase tak moc netěší, skončilo. V životě jsou často nejkrásnější ty konce, kdepak začátky! Zadíval jsem se opět na stůl. Hrnek tam pořád stál. Vzal jsem ho do rukou a odnesl k umyvadlu. Byl čas ho pořádně umýt! A já dostal navíc opět chuť na kávu, nějak jsem potřeboval dobít baterku…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Monica Hell Monica Hell | E-mail | Web | 27. července 2015 v 22:38 | Reagovat

To je hezky a poutave napsane :-) Libilo se mi to. Akorat na zacatku mas nejak divne napsanou tu vetu s hadrem na utirani stolu. Asi tam ma byt spinavym hadrem.

2 Just Blaze Just Blaze | 28. července 2015 v 9:44 | Reagovat

Díííky! :-P Tu větu jsem už opravil... možná ještě hůř než byla :-D

3 Monica Hell Monica Hell | E-mail | Web | 28. července 2015 v 23:17 | Reagovat

Ale ne, myslim, ze je to fajn. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama