" " Charlie Chaplin

Srpen 2015

Co je lepší nevědět? Nebo radši vědět?

31. srpna 2015 v 15:55 | Just Blaze |  "Názory"
Co je lepší nevědět? Řeknu Vám spíš o tom, co je lepší vědět. To se podle mě hodí daleko víc. Jak tady na této stránce poznám opravdu dobrej článek? V době, kdy je každej zahlcenej hromadou textu, většinou zbytečnýho, u kterýho si později dost často říkáme: "Proč jsem to vůbec četl?", se najde totiž i pár výjimek. Co mají lidi rádi a co jsem odpozoroval za mé amatérské kariéry "blogera"? Nesnáším to slovo, radši bych byl spisovatel, ale to zdaleka nejsem, OK, tak chci být "ten týpek, co něco píše"! Lidi nemají rádi dlouhé články, romány na strašně moc stran a znaků. Nemají ani rádi složité věci, kde je moc čárek, moc doplňkových částí, moc složitých vět, prostě všeho moc! Upozorňuju, že tento článek bude zrovna takovej! Nechce se Vám to číst?! Ale vy si ho tentokrát přečtete celý, to vám garantuju! Já lidem v této oblasti rozumím, i já nerad čtu z výše zmíněných důvodů, za chvíli vám ale naznačím, proč je to špatně! Lidi nemají rádi nudné psaní. Mají rádi některá slova, co vždycky zabírají a přitáhnou pozornost:

"Facebook, Instagram, Brad Pitt, Angelina Jolie, Miley Cyrus, Avicii, John Legend, Louis Vuitton, Mercedes, Gucci, Pepsi, Sprite," a další, které tu já osobně taky používám, abych i já přitáhl Vaši pozornost. Navíc ještě zvýrazněné, aby to i ten největší hlupák pochopil…

Lidi nemají rádi moc nahuštěnýho textu do sebe, proto jsou nutné mezery. Oblíbená jsou i sprostá slova, takže když napíšu "prdel, hovno, seru na všechno", tak prostě budu mít úspěch!! A to jsou jenom mírná slova. Stále jsem ovšem nepochopil rozsáhlé užívání slova: "zmrd". Dneska už je každej hned zmrd! Ne, že by to nebyla pravda, samozřejmě, ale že se to tak upřímně přiznává…

Při psaní je nutné vzbuzovat pozornost a zajistit dojem, že něco zajímavého přijde, i když nic zajímavého nakonec většinou nepřijde. Nebojte, možná přijde i Rytmus! Nějaká nutná katarze! I cizí slova jsou vítána, i když je někteří musí později hledat na Googlu. Lidé by se měli s Vámi ztotožnit, jinak můžete psát, co chcete, ale stejně si řeknou: "Je nějakej divnej"! Už jeden slavný muž kdysi řekl, že člověk musí psát nebo říkat to, co jeho čtenáři a posluchači chtějí číst nebo slyšet…

Nesmíte lidi naštvat, takže zesměšňovat jejich inteligenci se zrovna moc nehodí. Protože, jak sami na sobě nejlíp poznáme, nikdo nemá přece tak dobrej vkus jako já! A aby mi někdo radil, co mám nebo nemám dělat?

Jak mě může někdo soudit, když mě nezná? Ať něco nejdřív sám napíše, ale kritizovat umí každej!

Známá dvojice vět, které se neustále opakují!

Lidi mají rádi chytré, možná lépe řečeno rádoby chytré, řeči. Citace nějaké slavné osobnosti:

"Vidět a cítit znamená existovat, myslet znamená žít." William Shakespeare

Rozumí tomu někdo? Já teda moc ne, ale přesto, když uvidím někde tuto větu a hlavně osobu Williama Shakespeara, tak pokývám významně hlavou a řeknu: "Ten chlap má pravdu, zatraceně!" A ten dotyčný, co píše článek, je rázem vzdělanec, i když si to našel někde na Wikipedii (Vidíte? Další slovo k větší pozornosti!).

Další kapitolou je vzhled stránky. Pro ty, kteří si ji neumí nijak upravit a spoléhají na předpřipravené šablony - viz já - mám špatnou zprávu. Nikdy se totiž nestanou vyhledávaní! Nikdy víc neplatilo jako teď, že co je v pěkném kabátě a nemusí to být zrovna nic extra, tak je vždy lepší než naopak. Podívejte se třeba na nový dokument o Rytmusovi. Mnozí, kteří ho již viděli, možná řeknou, že je to velmi dojemný a reálný obraz kluka, co se vypracoval a teď má zasloužený úspěch. Já vám o něm řeknu, že je to vykalkulovaný, líbivý popis člověka, který využil svůj životní příběh pro to, aby se stal ještě více oblíbeným! Pracuje zrovna na novém albu, ne? I na té slze, co je na plakátu, který zve na tento "film ze života", je něco falešného. Za pomocí filtrů a různých dalších programů je umístěna přesně tam, kam má. A tohle jsou reálné emoce?

Gramaticky by to mělo být správně a to, u čehož někdy sám žasnu, je spíše výjimka. Ve světě, kde existuje Word a jeho korekce je úroveň psaní někdy horší než před několika sty lety. A proč? Protože tenkrát psalo míň lidí než teď, ale ti, co psali, tak psát uměli a dá se to číst i dneska…

Je dobré použít "cool" slova, LOL, OMG, WTF ještě zesílené Caps Lockem! Mimochodem, slyšeli jste o tom, že již zmíněné LOL je na Facebooku nyní nahrazováno spíše výrazem: "HAHA"? Věřili byste tomu? To jsou věci! A pochopitelně je lepší psát tak, jak je zvykem někde na ulici, takže nebudeme psát: "Je to špatný člověk.", ale napíšeme: "Je to strašnej zmrd!". Jistě, vždyť nejsem Karel Čapek, proboha! Takhle už se nemluví! Ani nepíše!

Někomu se může zdát, že se vše neustále opakuje a všechno se děje pořád stejně. Některé věci opravdu ano, berou se drogy, jako se braly v minulosti. Jeden člověk (muž s kapelou) přece taky říkal v jednom (opět) líbivém a snažícím se o dojetí, dokumentu o jeho životě:

"Chtěl bych jenom dělat muziku a brát drogy." Kurt Cobain

Vidíte, opět je tady citát, kterej lidi ocení. Ale jedna věc je dnes jiná. Chybí osobnosti, alespoň u nás v ČR, které tu byly dřív. Nezažil jsem nikdy Voskovce, Wericha, Horníčka, Kopeckýho, Menšíka, Suchýho, Šlitra, Šimka, Grossmanna, Sováka, ani ne moc Havla v jejich nejlepších letech na živo. Ale jejich filmy, rozhovory, knihy, videa z Youtubu mají úspěch neustále. Co tu máme v současnosti? Donutil? Polívka? Dřív ano, ale dnes? Babovřesky? Vinaři? Je tu hodně mladých lidí, co se snaží, co mají talent. Možná je to tím, že dřív nebyl internet, že dnes může být každej slavnej, když si udělá nějaký trapný video na Youtube. Nebo právě začínající SUPERSTAR s nejhorší porotou všech dob! A co třeba takovej Fatty Pillow, zakladatel pár nových českých slov:

"Zdravím vás, vy kundibádi! Jak se dneska máte, vy bazeranti?" Fatty Pillow

Ten kluk něco dokázal, ale položil jsem si nedávno jednu otázku. Zjistil jsem totiž, že se na něj dívají hodně malé děti, nevím, kolik jim může být. Hodně málo! Ta otázka zní: "Chtěl bych, aby se na jeho videa dívalo moje dítě? Aby je vychovával někdo takový?" Otázka je to naprosto správná! On je svým způsobem vychovává, ani si to možná neuvědomuje a ani to po něm nemůže nikdo chtít. Odpověď alespoň u mě zněla zcela jasně…

Ještě si někdo myslí, že svět je pořád stejnej jako dřív? Přečtěte si ty 3 zvýrazněný citáty teď po sobě a máte tu vývoj člověka. Od vzdělanosti po povrchnost. Od knihy po video. Samozřejmě, i v dávných dobách se dělaly různé věci, někdy i hrůzné! Ale zaznamenávaly se nejčastěji ty kvalitní. Einstein například ovládal všechny kapitoly a podkapitoly fyziky, na kterých dnes musejí pracovat desítky specializovaných lidí. Příroda, vesmír, slunce, měsíc, hvězdy, stromy, ovoce, zelenina, tohle se zase tak moc nemění. Jediný, co se mění je člověk. A jestli pro někoho dobře nebo špatně, to je na každém z nás. Já mám ovšem v této otázce jasno…

Dostáváme se ke konci, někteří si možná oddechnou, když je sem udržely pouze ty výše zmíněné a popsané důvody. A to jsem na pár určitě zapomněl, jako je video nebo fotka v článku, aby to čtenář neměl tak složité a nemusel se dřít s tím textem. Mojí hlavní motivací bylo napsání atraktivního článku, který lidi dočtou úplně celý. Myslím, že se mi to kurva povedlo! Yeeees!

Vy zmrdi!!



Pokud to někdo nedočetl, tak se podívejte aspoň na obrázek. Díííík :-)))))))))))))))))))))))



V baru II

27. srpna 2015 v 12:28 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Vstal tedy ze židle a rozhlédl se sebe kolem sebe…

Karel zaostřil svůj zrak, aby v tom šeru aspoň něco viděl a mířil k houfu tancujících lidí. Přešel tuto skupinu, už často rozdělených osob na dvojice a šel dál. Tam stála ONA! Barmanka, u které si objednal panáka, aby dostal více odvahy a zvýšilo se mu jeho sebevědomí, které bylo asi tak vysoké jako ta sklenice s vodkou, kterou si právě objednal…

"Jsi tu sám?" zeptal se ho jakýsi ženský hlas odvedle.

V tom hluku na něj musela docela dost zvýšit hlas. Naklonil se k ní - k jejímu uchu - jako by jí chtěl něco pošeptat, a zakřičel: "Jo."

V té chvíli asi zrovna nějakým nedopatřením zapomněl na svého dlouholetého kamaráda Míru. Nebo že by to nebylo nedopatřením?

"Co piješ?" zeptala se.
"Vodku," odpověděl.

Byla krásná, hezčí než on, kdyby byl holka. Tmavé vlasy, štíhlá postava, černé šaty, které toho víc odhalovaly, než zahalovaly. Trochu něco jiného, než zde bylo obvyklé a koneckonců i normální. Chvíli, pro někoho možná dlouho, se jen vzájemně dívali do očí. V tomto hluku asi nejrozumnější věc, která přicházela momentálně do úvahy. Bohužel s tím ale nešlo vydržet věčně…

"Tancuješ?" zeptal se.
"Už jsem byla."
"Chceš jít se mnou?"
"Tancovat?"
"Jo, tancovat."
"Nechci."
"Co chceš dělat?"
"Nevím."
"Nejsi unavená?"
"Ne, pojď za mnou," řekla a vstala.

Vzala jej za ruku a pomalu oba následně míjeli DJe s hlavou stále ještě na svém místě a brzy přešli celý prostor, který zase tak velký nebyl, abyste ho museli procházet třeba 15 minut. Zastavili se u WC.

"Ty chceš na záchod?" zeptal se Karel.
"Chci, ty chceš taky," poručila mu.
"Já ne, mně se nechce."
"Já jdu a přijď tam pak za mnou," vybídla ho a zároveň se na něj usmála.
"Vždyť je to dámský záchod!" zhrozil se.
"Jenom přijď, něco ti ukážu," vzbudila ta žena v Karlovi oprávněnou zvědavost.

A teď dávejte dobrý pozor, co se stalo. Ale zároveň vyzívám všechny děti do 18 let, aby dál nepokračovaly!! Maximálně pod dozorem svého rodiče nebo zákonného zástupce, protože tohle by opravdu neměly vidět! Do teď číst ještě mohly, ale teď už opravdu hrozí trvalé duševní poškození, které v některých případech může být i nevratné. Jako například některé skleněné lahve, které jsou v některých automatech nevratné a musí se tedy buď vyhazovat úplně, nebo se dále mohou používat pro vlastní účely, například slivovice se do nic může nalévat. Pokud ovšem má někdo třeba z rodiny palírnu. Že sbírá třeba doma na zahradě švestky a pak je… Promiňte.

Dochovalo se naštěstí z té akce video, které mám k dispozici, jako bývalý hacker. Následovalo pak přesně tohle:


Ano, žádné oko nezůstalo suché a v tom klubu mají WC, které vypadá trochu jako obývací pokoj nějakého luxusního hotelu a dá se z něj přelézt i do dalších budovy, protože okna se tu nezavírají pro lepší proudění vzduchu. Celé město se pak kvůli této lidské tragédii později zničilo (jak je vidět z videa). Nicméně, Karel vypadá podobně jako Leonardo DiCaprio, pořád mu to někdo předhazuje a už mu to je docela dost nepříjemné…

Po tom všem, dodám ještě pro úplnost, šel Karel s mokrýma očima zpět na místo, kde stále seděl jeho kamarád Míra, který cosi vyťukával do svého mobilu. Vypadal stále nešťastně a možná si během té dlouhé doby (asi 32 minut a 51 sekund) nevšiml, že zde sedí sám a Karel je někde pryč. Až teď odvrátil zrak od přístroje, vzhlédl a vstal. Karel ho objal, což mu neudělal ještě nikdy v životě. Míra měl určité pochybnosti, jestli třeba nezměnil náhle svou orientaci. Karel, stále se slzami v očím, se však naklonil k jeho uchu a opět musel zakřičet, aby ho bylo vůbec slyšet:

"Něco ti musím říct…"


KONEC

(Kdo dal minule v anketě, že se netěší na pokračování, tak si ho najdu!!)


------------------------------------------------------------------------------------------------------



MR vs. M

24. srpna 2015 v 16:58 | Just Blaze |  "Názory"

Rád bych vám zde sdělil svoje současné pocity i za cenu toho, že to určitě velké procento lidí vůbec nezajímá. Ale v životě je opakovaně krásných jen velmi málo věcí. Kromě spaní, jídla (dál už radši nebudu pokračovat) je to i pozorování nějakého člověka, kterému se zrovna něco nedaří. V takových případech mně to osobně dodává určitou dávku optimismu, že na světě není zase tak zle. Řekněme si to upřímně, lidé se obecně neradi dívají na něčí štěstí, tedy pokud se to štěstí netýká čirou náhodou jich, když zrovna moc šťastní nejsou. A uvědomit si, že je člověk šťastný je jedna z nejtěžších činností a většinou trvá tak řekněme 15 vteřin a pak to vše přejde do mírné deprese, že zítra je třeba zase pondělí. Pokud to tak někdo nemá, tak mu ale nezávidím. Ono, celý den se něčemu smát a radovat se, to dá docela dost práce. A já když se dlouhodobě směju, tak mě pak bolí ústa a břicho a určitě je to nezdravé. Nějaký výzkum na to dost možná nějaký bude. Na výzkumy všeho druhu se může člověk vždycky spolehnout. Ale abych se dostal tam, kam bych chtěl…

Jde samozřejmě o vztahovou záležitost, kdyby šlo o zapojení internetu, tak bych vás s tím asi neobtěžoval, to bych si vyhledal v Googlu. Ale vyhledat si, jak se má člověk zachovat a co je pro něj nejlepší v oblasti mezilidské komunikace, jak se teď odborně používá, není zase tak snadné. Naše vláda by se měla podle mého názoru snažit zakázat věci, které nelze vyhledat na Googlu! Bylo by to pro všechny určitě snesitelnější. Moji přátelé v tomto téma mají příliš radikální názory, které jim umožňuje odstup, který já bohužel nemám, když jsem toho přímou součástí. A jejich věty typu: "Kopni ji do… (Ano! A jsou tam i horší slova!!)!" jsem si zatím moc k srdci, přiznávám, nevzal. Použil jsem slovo "přátelé", ale pochopitelně je to jeden kamarád, který se mnou ještě vydržel, přestože se mu už půl roku pravidelně neozývám. O co tedy jde…

Dívka, jménem M., se kterou si píšu na jedné sociální síti už docela dlouhou dobu, se mi líbí. Zvolil jsem po seznámení známou taktiku s názvem: "Překvap a zmiz", když jsem si s ní pravidelně psal a když už to vypadalo, že jsem jí sympatický a chtěla by mě možná i vidět, moji rodinu, psa, kočku, majetky a tak dále, tak jsem z ničeho nic, tak jak se to podle této metody dělá, přestal odpovídat. Cílem by mělo být to, že jí začnete chybět takovým způsobem, že už nebude nikdy milovat nikoho jiného než vás. Schválně to zkuste. Ale pravým výsledkem v mém případě bylo, že se docela trochu mírně dost naštvala. Trvalo mi nějakou dobu, než se to aspoň zdánlivě urovnalo a zvolil jsem tedy další taktiku. Šlo o důvěrné psaní, což mají holky docela rády. Zájem o jejich osobu, rady, pozornost. Dalo mi to nicméně zabrat a stoupla nepatrně spotřeba alkoholu u nás v rodině, ale efekt se dostavil. Napsala mi, že mě má ráda. Pochopitelně jsem odpověděl, že já ji taky a pak jsme šli spát. Odděleně, samozřejmě. Každý u svého počítače. Jenomže to nebylo všechno…

Během dalších psaní na různá témata, která byla někdy vtipná (díky mně), někdy lítostivá (díky mně opět) a konečně někdy i chytrá (díky ní) jsem se dozvěděl jednu nepěknou novinku. Ona je do někoho zamilovaná. A s velkým překvapením pro všechny to nejsem bohužel já. Nebo že by řekla, že to je někdo jiný, abych si nemyslel, že jsem to já a přitom bych to byl já, ale neměl bych to vědět, tak to napsala takhle? Těžko! Prostě a jednoduše miluje nějakého kluka, kterého si ani neumím představit, když je lepší než já. Asi jedině Jamie Dornan. Holky vědí, pro kluky je to ten z 50 odstínů. A rázem se dostáváme do trapné situace…

Přestávám mít motivaci, abych se snažil a smetanu slízl nějaký pochybný herec, který určitě neumí psát o běžných věcech tak suprově jako já. Třeba o počasí. A vrcholem toho bylo to, že on jí zase tak moc nechce. Asi si může na rozdíl ode mě vybírat a líbí se mu jiná, která zase nechce pro změnu jeho. Zamotaný mnohoúhelník! Takže z toho vyplývá závěr, že já bych měl zkusit oslovit tu holku, co ho nechce a M. by pak byla s ním. To zase nezní jako úplně špatný nápad, ale ještě bohužel nevím, jak vypadá ta holka. Radil jsem jí nějaké osvědčené rady, zmínil samozřejmě metodu "Překvap a zmiz", doplnil ještě taktiku "Chybějící pocity", kdy se spoléhá na to, že tomu druhému musíte zákonitě jednou chybět, pokud jste ovšem něco zásadního prožili. Třeba jste si spolu povídali o nějaké hlouposti (jak to často bývá) a když na ni ten člověk narazí, tak si na vás buď vzpomene, nebo taky nevzpomeneme. Kdo viděl například film Zmizelá, možná tuší, o čem je řeč. M. ale zůstává smutná…

Jeho miluje, mě má ráda. Mnozí možná namítnou, že se můžeme vidět i tak a třeba být kamarádi. V mém případě tomu tak bohužel není a troufnu si říct, že i v případech dalších charizmatických, inteligentních a krásných chlapů. Pokud tam v pozadí není žádná šance, že z toho něco může jednou být, tak jde snaha docela často stranou. Jsme (mluvím za nás za všechny) spíš sprinteři než dálkoví běžci, kteří si počkají na šanci. A navíc…

M. se kvůli mně asi nikdy nebude snažit, tak jako kvůli němu. To je dané a z vlastní zkušenosti ověřené. A být něčí vrba nebo rameno, kde se může každý vyplakat a já mám po kapsách plno kapesníků a povzbudivých rad, tak to děkuji, dělejte to někdo jiný, já se jdu dívat na Show Jana Krause…

Teď jsme ve fázi, že je nám to oběma, zdá se, že po zásluze, docela trapné. Ona si přede mnou vylila svoje nešťastné srdce, já jsem vykonal to, co bylo potřeba a je ticho. Už 10 dní. A tak se vás, milí spoluobčané, poprvé v historii ptám: "Co mám dělat?". Protože pokud jsem v minulosti konal podle sebe, podle vlastní inteligence, málokdy to popravdě dopadlo ke spokojenosti obou stran a čím dál víc docházím k přesvědčení, že i přátelé mají jednou za čas v něčem pravdu…

Váš kamarád, který má rád vaše neštěstí

V baru

3. srpna 2015 v 21:37 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Tento příběh, co vám budu vyprávět, není inspirován žádnou skutečnou událostí a ani se pravděpodobně nikdy nestal…

V jednom útulném, odstrčeném, přívětivém a vyzdobeném nočním klubu seděli tu noc, tedy kromě mnoha jiných osob, dva lidé. Hudba zněla tímto prostorem, vyplněným kouřem a výpary alkoholu, mírně řečeno o dost decibelů silněji než televize nebo dejme tomu rádio ve vašem obývacím pokoji. Bar obsahoval dvě prodejny nebo spíš bary v baru, kde dehydrovaný člověk mohl doplnit tekutiny. Z nějakého neznámého důvodu se tu nejlépe uchytil tvrdý alkohol. Lidé občas potřebují jednou za čas otupit svoje nepříliš žádoucí smysly. Po pravé straně, ihned po vstupu do tohoto hnízda motajících se lidí, byl umístěn mixážní pult. Ne, že by se tu mixovaly nějaké ovocné koktejly, jednalo se o mixážní pult hudby. Za ním stál jakýsi zvláštní člověk se sluchátky. Pokud říkám zvláštní, tak myslím proto, že stále podivně kýval hlavou a mnozí by o něj mohli mít po určité době i starosti, že mu snad i upadne. Pouštěl svůj, asi doma v pokoji u televize, připravovaný set, na který tak 10,25 m před ním tancoval nesourodý chumel stejně vypadajících lidí. Účesy, šaty a další vizuální efekty všech se podobaly takovým způsobem, že by si někdo mohl i myslet, že se jedná o povinnou bavící uniformu. Většinou se jednalo o mladé lidi, i když se sem tam objevil i chlápek ve středních letech, s knírem na pomačkaném obličeji, který buď zabloudil, nebo si chtěl ověřit, jak se mládež v dnešní době baví. Tento přírodní úkaz, kdy lidé nesmyslně dělají pohyby na řvoucí hudbu, která zjevně ani nemá žádnou velkou melodii, se zde navíc zjevoval pravidelně, každý konec týdne. Někdy i začátek a v některých městech i celý týden. Vypilo se něco málo hektolitrů destilátů a lahvového piva za ceny, při kterých byste se jinak v obyčejné restauraci dost možná i zhroutili. Došlo k propojení pár dost často nevýznamných životů, mnohokrát na veřejných záchodech, kde to také často vypadalo podobně jako po shození atomové bomby v Hirošimě. A následně se šlo zase domů…

Toho večera zde, jak už jsem řekl, seděli také dva lidé. Dva obyčejní, mladší dívky by možná řekly, že divní, mladí muži. Mladí samozřejmě relativně, protože se čas nedá zastavit, plastická chirurgie něco stojí a občanské průkazy nikdy nelžou. Tedy většinou. Ale v tom šeru se naštěstí vše ztrácelo. No prostě zde seděli dva třicátníci, kteří se ještě před chvíli hlasitě vysmívali tomu kníratému člověku s oblečením, které by si na sebe slušný člověk oblékl jedině v tom případě, že bude sám doma a ví, že za žádnou cenu nikdo jiný nepřijde!! Pili oba pro zjednodušení to stejné, pivo značky Heineken. Ani jeden z nich nemohl pochopit, proč se zrovna Heineken nalévá do 0,4 litrových místo 0,5 litrových zelených pivních sklenic. Dumali nad tím nějakou dobu a pak jim došlo, skoro úplně ve stejnou chvíli, že na to s dost velkou pravděpodobností nepřijdou a nemá cenu to tedy řešit. Jeden z nich, říkejme mu třeba Míra - i když se tak opravdu jmenuje - vytáhl z kapsy u těsných riflí, pochybné značky, svůj drahý mobil s displejem tak velkým, že už se skoro blížil tabletu. Míra měl pochopitelně i tablet. Dneska bez tabletu? To je skoro horší než bez tablet. Promiňte mi tento laciný vtípek na odlehčení. Tak pokud jsme se už všichni dosmáli, můžeme pokračovat…

Míra vytáhl svůj drahý přístroj, na který byl právem pyšný a zkontroloval všechny sociální sítě, na které si jen člověk 21. století může z hlavy vzpomenout. Zjistil, že na Facebooku nějaká jeho přítelkyně, kterou asi už 20 let na živo neviděl, vložila novou svou velmi odvážnou fotografii. Pomyslel si, že je tam dost sexy a pocítil k tomu všemu ještě nenávist k jejímu příteli, který je s ní označen ve vztahu a který ji tuto fotku, podle Mírova názoru, velmi dementním způsobem okomentoval. Jednalo se o jakousi změť symbolů v podobě: :-* a <3. Udělalo se mu i trochu špatně při pomyšlení, že ona, krásná, milá, vtipná, s dobrou povahou, dívka může chodit s takovým imbecilem. Přestal mít chuť se podívat ještě na další, určitě vtipné a zajímavé statusy, svých kamarádů, kteří mu ve většině případů byli jinak naprosto ukradení. Sám pouze vložil status, kde stálo: "Párty! Kalíme až do rána! Super!" a odhlásil se, protože mu ze sebe bylo docela trapně…

Karel, ten druhý z dvojice, mezitím pozoroval Míru, jak má osvícený obličej. Osvícený od mobilu, to je snad jasné. Přemýšlel a zvažoval tři možné varianty, které v tuto chvíli přicházely v úvahu. První z nich byla, že zůstane sedět tady na místě, které se skládalo z malého stolku, na který se jen tak tak vejdou ty jejich dvě předražená a teplá piva, a bude dál civět na svého zamračeného kolegu s mobilem. Tato varianta se mu popravdě moc nelíbila, řekněme si to upřímně, byla taková docela úchylná. Další možnost, že půjde tancovat i s tím vědomím, že jeho tanec spíš připomíná pohyby člověka, který dostal bolestivou křeč do celého svého těla. I tohle se mu moc nezdálo, věděl, že tohle je spíš jedna z velkého množství jeho slabin. A nakonec, jak jste všichni konečně rádi, že těch variant nebylo víc, ho napadlo, že by se tu mohl zkusit s někým seznámit. To znělo jako to nejlepší z těch všech možných a nevděčných nápadů. Vstal tedy ze židle a rozhlédl se sebe kolem sebe…


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!! (Aby to nebylo tak dlouhý)