" " Charlie Chaplin

Září 2015

10 věcí

18. září 2015 v 1:05 | Just Blaze |  "Názory"
Z důvodu toho, abych vyzkoušel tu funkci odběru novinek a hlavně taky, aby lidi poprvé, když navštíví mou stránku, nenarazili na článek o tom, že zrovna končím, tak jsem se rozhodl, že ještě něco napíšu. Jak říká Dominik Hašek: "Naposled." Chci tam dát prostě něco užitečnějšího, aspoň v to tedy doufám. Bude se jednat o seznam 10 věcí, které mám rád a které překvapivě nemám rád.

Mnozí možná vykřiknou, jak je to originální a že to tady ještě nebylo, ale upozorňuju, že to dělám opravdu poctivě a že nad tím i přemýšlím! Ten seznam, řekněme trochu jako vystřižený z tématu týdne nebo blogu nějaké 13leté blogerky (teď se neurážejte), Vám může sloužit jako takový nechtěný a nežádoucí popis mé osoby. Ne, že by o to někdo stál, s tím samozřejmě počítám, dělám si to pro sebe, abych si to později s vnoučaty se slzami v očím mohl za dlouhých zimních večerů nahlas pročítat. A všechno je to vlastně určené k mému pronesení informací, na které se mě bůhvíproč nikdo neptá a rád bych je konečně naplno vyslal na internet, kde se uchovají, i když se je rozhodnu někdy smazat.

Dost bylo řečí, jdeme na to.

Jen upozornění, někteří asi už tuší, že lépe se mi pochopitelně psalo to, co nemám rád…

Mám rád:

Mám rád, když mám při kulečníku plné koule
Mám rád, když film špatně nebo nejednoznačně skončí
Mám rád, když se mě učitel za celou hodinu ani jednou na nic nezeptá
Mám rád, když si u jídla můžu číst noviny
Mám rád, když se mi podaří do auta natankovat benzín v přesně zaokrouhlené částce
Mám rád, když propiska píše
Mám rád, když mandarinky nemají pecky
Mám rád, když si po akci v hospodě radši nic nepamatuju
Mám rád, když jdu se psem ven a nepotkáme ani jednoho psa
Mám rád Scarlett Johansson a Show Jana Krause

Nemám rád:

Nemám rád, když si vedle mě v tramvaji do uličky někdo přisedne a já vystupuju dřív
Nemám rád, kdy nemají na bowlingu mou velikost bot
Nemám rád, když se v Prostřenu taktizuje
Nemám rád, když je pondělí
Nemám rád, když chci usnout a nejde to
Nemám rád, když se mě někdo zeptá: "Co jsi / o prázdninách / dnes / celý den / dělal?"
Nemám rád, když něco vařím a pak mi to nechutná
Nemám rád, když mi někdo ve škole řekne, že si mám něco najít na internetu, že tam toho je spoustu, já to pak hledám milion let a nic nenajdu
Nemám rád, když na mě někdo mluví a já mám sluchátka
Nemám rád Láďu Hrušku, Halinu Pawlowskou, Spartu Praha, Jiřího Babicu, Karla Heřmánka, Vladimíra Hrona, Miloše Zemana, Andreje Babiše, Zdeňka Trošku, všechny svoje současné učitele, uprchlíky, tunel Blanka, mainstreamové věci, Danu Morávkovou, Petra Vondráčka, Karla Voříška, Pala Haberu, Ondřeje Soukupa, Xindla X, Olgu Lounovou, Majka Spirita a mnoho dalších

Sami vidíte, že některé věci by se mohly klidně kombinovat a mezi kategoriemi mám rád a nemám rád je tedy velmi tenká červená linie. Proč červená? Nevím. Vy to víte?



Moje nejoblíbenější píseň
(smích)


----------------------------------------------------------------------------------------------------------


Plus bonus: Mám rád, když je všechno napsané tak, abych to hned pochopil:



Pan Králík (2. část)

11. září 2015 v 23:16 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho

3 důležité věci:

- http://just-blaze.blog.cz/1509/pan-kralik Tohle si před tím přečtěte, protože jinak se Vám to bude zdát ještě blbější, než to je. Je to druhý díl tam toho prvního!!

- Píšu to v mírné opilosti, což znamená:
a) Vynikne naštěstí naplno moje povaha, humor a rozhled bez mé obvyklé vnitřní kontroly
b) Vynikne bohužel naplno moje povaha, humor a rozhled bez mé obvyklé vnitřní kontroly

- Není to pro všechny, upozorňuju! Tohle chce hodně velkou dávku trpělivosti a mít aspoň trochu rád/a trapný humor (nebo být opilej)

- Pokračování bude asi možná někdy příště (už snad jako střízlivej)!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZAČÁTEK 2. ČÁSTI

"Pane Bondy, já jsem ženatej," zopakoval ten chlapec nebo někdo s úplně stejným hlasem jako má on. Tedy on to byl spíš muž, ale kdo by si potrpěl v této chvíli na nějaké škatulkování.
"A co já s tím?" zeptal jsem se o něco vlídněji, než to vypadá, takže přirozeně nechápu jeho následně zděšený výraz.
"Nedávno jsme se brali. Byla velká svatba. To víte, 50 lidí. Nakoupili jsme cukroví, to máte trubičky, věnečky, rakvičky, rohlíčky, indiánky, špičky…"
"Košíčky, řezíčky, buchtičky, dortíčky…" pokračoval jsem.
"Ano, koláčky, linecká kolečka, perníčky…"
"Ale no tak! Pane Králíku, nechme už toho!" přerušil jsem ho důrazně.

S podobnou intenzitou a přísností asi jako revizor v tramvaji, když si koupíte jízdenku na 30 minut a on se Vás přibližně po 32 minutách rozhodne zkontrolovat.

"Dobře," řekl smutně ten Králík.
"Myslím, že jsem si udělal docela jasnou představu o tom, co jste měli ke kávě, ale mě by spíš zajímalo, co vás trápí," ukázal jsem mu jasně, kdo je tady šéfem svým tichým hlasem.
"Promiňte, já se prostě někdy zakecám a pak nevím, kdy přestat. Kde jsme to přestali?"
"U té svatby," zodpověděl jsem jeho záludnou otázku.
"Ano, u té zatracené svatby! Takže. Ze začátku bylo všechno fajn, ale pak se to stalo."
"Co se stalo?" vyzvídal jsem už docela dost vlezle.
"Došlo mi, že už je to jako navždy," řekl ten chlapec.

Sklopil oči a čekal nálož, která za chvíli pochopitelně přišla.

"Proboha! A je to tady!" spráskl jsem ruce a vzdychl asi jako starý otec, když vysvětluje pravidla basketbalu svému nepříliš inteligentnímu synovi.
"Neměl byste něco na pití?" zeptal právě v tom nejvíc ožehavém momentě.
"Jistě," potvrdil jsem neochotně a šel mu natočit vodu z kohoutku.

V restauraci by za to samozřejmě musel něco málo zaplatit, ale tady to bylo všechno zdarma. Tedy, jak to všichni zajisté známe, nic není zdarma, a proto vodu automaticky přičítám k ceně za moje služby. I když se mi dnes stalo vůbec poprvé, že by chtěl někdo cokoliv na pití. Sušenky, oříšky a rohlík s Nuttelou po mně zatím nikdo nechtěl…

Pan Králík nervózně seděl na židli. Hladil si svůj pěstovaný účes pěstovanou rukou na své pěstované hlavě. Čekal na mě a hlavně tedy na to, co mu přinesu. Pozoroval jsem ho nenuceným okem a přemýšlel. Dostali jsme se o velký kus dál, od trubiček k jeho problému.

Je to navždy!

Vrátil jsem se s poloplnou sklenicí vody a sedl si udýchaně naproti němu zpátky za stůl. To víte, člověka to neustálé vstávaní ze židle vyčerpá. Já jsem se spokojil s ničím a trpělivě čekal. Od toho jsem koneckonců tady. Samozřejmě, že myslím ve své kanceláři, ne na světě! Se suchem v ústech jsem se podíval na hodinky. To to ale letí!

"Dobrá," procedil skrz zuby hned poté, co se napil.
"Voda?"
"Ta taky. Dobrá, řeknu vám to jasněji," vzal si opět hlavní slovo v mé kanceláři.

Začínal jsem z něj být nervózní, s takovým tempem nestihnu ani 214. díl mého oblíbeného seriálu, ani dokumentární pořad, na který se dívám jenom proto, abych zapůsobil na intelektuály. Snažil jsem se ho popohnat a snad se mi to také podařilo:

"Dobrá…" řekl jsem.
"Voda?" zeptal se.

Nechal jsem to bez komentáře. Jak říkají někteří chytřejší lidé, než jsem já, kterých je ovšem minimálně:

´Jen ho nechte, ať to všechno dopoví, protože jinak se nikam nedostaneme a bude trvat strašně dlouho, než se někam dostaneme.´

"Já jsem si prostě uvědomil, abych to tedy všechno zkrátil…"
"Zkraťte to prosím vás!" vpadl jsem mu neslušně do řeči.
"Já jsem si prostě uvědomil, abych to tedy všechno zkrátil, že mi schází trochu té svobody. Však to znáte, ne?"
"Neznám," promluvil jsem a ho to evidentně překvapilo. Jako by už nečekal, že tady ještě sedím.
"No, a já bych po vás něco chtěl."
"A co?"
"Chtěl bych, abyste sledoval moji ženu," pronesl konečně svoje přání.
"Vaši ženu?" ujistil jsem se.
"Moji ženu," ujistil mě.
"A proč? Vždyť vy cítíte přece menší svobodu, tak proč sledovat ji?" napadlo mě, jako jistě i mnoho z Vás.
"Moment, to ještě není všechno," pokračoval.

Podle mě si to trénoval hodiny doma před zrcadlem. Možná v koupelně, když se dával tak nějak dohromady.

"No tak co ještě?" řekl jsem hlasem už takřka zlomeného a totálně vyčerpaného člověka.
"Chci, abyste ji s někým přistihl!"

Pan Králík zvedl obočí, které si možná jednou za čas pro jistotu vytrhával. Usmál se, dopil vodu ve sklenici a položil ji na stůl. Nyní byla prázdná. Stejně jako moje hlava. O čem to ten člověk mluví? Jak přistihl? Nemyslel "přistřihl"? Ne, určitě to bylo "přistihl". Na bicepsu měl naběhlou žílu, dneska si evidentně dal pár sérií navíc. Nedá se nic dělat, je to práce jako každá jiná. Budu ji muset s někým přistihnout. Ať je to cokoliv...

KONEC 2. ČÁSTI



Pan Králík

2. září 2015 v 21:03 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Láska propůjčuje své jméno i vztahům, s nimiž má společného asi tolik co král s králíkem."

François de La Rochefoucauld

Já, Alan Bondy, soukromý detektiv, držitel mnoha ocenění, které jsem si sám vymyslel a následně udělil, odpočívám ve své útulné kanceláři. Doba po obědě, ideální pro zavření očí a popřemýšlení si o životě cizích lidí a o stavu hladin řek po celé naší republice. Ani nevím, co je dnes za den a pokud to není pátek, tak to raději ani vědět nechci. Přeruším na chvíli své rozjímání a nahmatám už skoro po slepu šuplík mého pracovního stolu, kterému říkám pracovní i když jsem na něm nijak zvlášť nikdy nepracoval. Vytáhnu z něj přesně to, co jsem hledal. Diář! Pro detektiva třetí nejdůležitější věc po telefonu na telefonování a hodinek nějaké nerozluštitelné značky, abych věděl, kdy mám jít z práce domů. Můj rodinný život za moc nestojí, ale každopádně při hodnocení, kde jsem nejradši, tak domov má 52 % obliby, práce takových 49 % a hospoda 92 %. Pochopitelně, když po mně nikdo zrovna nic nechce, což by vám jistě řeklo i 9 z 10 podobně pracujících a vypadajících detektivů se stejně velkou klientelou, pracovním stolem, telefonem, dvěma židlemi a osobním diářem. Nicméně v tom diáři mám kromě mnoha jiných nepodstatných údajů, jako je návštěva rodičů nebo preventivní prohlídka u dětské lékařky - ano, ještě jsem se stále nestihl přehlásit - také jednu důležitou věc. Ta věc je napsaná červeně, protože jsem zrovna jinou fixu nemohl doma ani v práci najít a zní přesně takto:

Středa - 12:30 Pan Králík

Tak ona je středa!

Zhrozil jsem se v duchu a doplnil ještě o zvolání nahlas:

"Tak to jsem radši neměl vědět!"

Po spolknutí léků na uklidnění jsem se zamyslel, kdo to ten králík může být? Na mysl mi vytanulo několik různých králíků, které jsem za svůj na králíky bohatý život potkal. Ale ani jeden zatracený Králík! Ten inkriminovaný muž mi jednou takhle během týdne zničehonic, neočekávaně a bez toho, aby mi dal vědět, že zavolá, zavolal. Zavolal, že si chce se mnou sjednat schůzku. Zeptal jsem se ho tedy slušně, zda se jedná o soukromou schůzku, o což jsem upřímně moc nestál. Nebo pracovní, o kterou jsem nestál už vůbec! Odpověď od něj dorazila velmi rychle, asi tak rychle jak umějí lidé mluvit a telefony bůhvíjak přenášet jejich různorodé hlasy.

"Ovšemže pracovně," řekl pobaveně a já polkl.

Pak už jenom proběhlo rozloučení a ujištění, ode mě tak třikrát a od něj asi pětkrát, že ve středu ve 12:30 dorazí do mé kanceláře s prosklenými dveřmi vyzdobenými jedním známým a zlatým nápisem na nich.

A jako bych to celé zakřikl. Máme tady středu! Protože úterý je již škrtnuté. A máme tady 12:29! Něco mi říká a jsem si tím docela jistý, že po 12:29 přijde zákonitě 12:30, i kdybych ze svých hodinek na ruce třeba vyndal baterku a hodil ji ze svého dosud zavřeného okna. Než jsem stačil tuhle teorii domyslet a rozvinout, tak bylo 12:30 a ozvaly se, protože se to bez nich jaksi málokdy obejde, něčí kroky.

Zaklepal. Vstal jsem, upravil si oděv, olízl rty, srovnal diář na stole, aby jeho delší strana svírala s delší stranou stolu úhel 90 °, dal jsem ruce podél těla, zkontroloval čistotu bot, zhluboka se nadechl a řekl:

"Dááálee," když se mi zlomil hlas v tu nejméně vhodnou chvíli.

Viděl jsem stále jeho siluetu stát za dveřmi. Jedna z jeho pravděpodobně dvou rukou se opřela o kliku a zatáhla za ni směrem dolů. Vstoupil dovnitř. Zmateně se rozhlížel kolem dokola. Stáli jsme tam naproti sobě. Jako dva kovbojové na divokém západě. Jenže beze zbraní, tedy alespoň já, samozřejmě. Oba jsme koukali do země, a když se schylovalo ke gestu, které se v těchto případech obecně doporučuje, tak jsem ho silou mé pravačky nechtěně praštil do… Do choulostivých míst. Ano, do jeho prsních svalů! A on vydal takový zvuk, který jsem neslyšel ani v žádném americkém nebo německém filmu. Vybídl jsem ho, aby se posadil. Tento trapný incident jsme pochopitelně jako gentlemani oba velkoryse přešli. Seděli jsme tam nyní jako dva kovbojové, kteří mají už po práci...

"Tak kvůli čemu jste přišel?" začal jsem jako už tolikrát v těchto prostorách.
"Pane Bondy, vy jste prý dobrej detektiv…" promluvil ten sympatický mladík s úsměvem.
"… zase tak dobrej nejsem," přerušil jsem ho s vrozenou skromností.
"Ale ano, říká se to o vás," pokračoval.
"No dobře, tak jsem hodně dobrej," shrnul jsem už léty známý fakt a zeptal se: "Tak co byste tedy potřeboval?"
"Víte, jsem ženatej..." řekl a udělal menší pauzu, abych ho pravděpodobně ujistil, že na světě jsou i horší věci, ale já to neudělal…

Pan Králík byl typický mladý muž podle mého názoru. Hodně na sebe dbal, měl tetování, usmíval se, ale vnitřně byl nešťastný. Jak říkám, typický mladý muž dneška. Vlasy měl na stranách vyholené a nahoře měl takový ten módní culíček, který nikomu popravdě moc nesluší. Měl nepatrné strniště a zřejmě často navštěvoval posilovnu, protože jeho o číslo menší tričko napínaly docela velké svaly - tedy mnohem větší než ty moje. Ze začátku působil nesměle, ale teď už v mé kanceláři byl skoro víc doma než já. Byl nešťastný, bylo mu to vidět na očích a taky jsem tak usoudil z toho, že je teď tady se mnou a ne někde na koupališti, kde by ty svoje svaly mohl upotřebit daleko líp. Zdvihl jsem zrak na něj a čekal, co z něj nakonec vypadne…

KONEC 1. části