" " Charlie Chaplin

Pan Králík

2. září 2015 v 21:03 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
"Láska propůjčuje své jméno i vztahům, s nimiž má společného asi tolik co král s králíkem."

François de La Rochefoucauld

Já, Alan Bondy, soukromý detektiv, držitel mnoha ocenění, které jsem si sám vymyslel a následně udělil, odpočívám ve své útulné kanceláři. Doba po obědě, ideální pro zavření očí a popřemýšlení si o životě cizích lidí a o stavu hladin řek po celé naší republice. Ani nevím, co je dnes za den a pokud to není pátek, tak to raději ani vědět nechci. Přeruším na chvíli své rozjímání a nahmatám už skoro po slepu šuplík mého pracovního stolu, kterému říkám pracovní i když jsem na něm nijak zvlášť nikdy nepracoval. Vytáhnu z něj přesně to, co jsem hledal. Diář! Pro detektiva třetí nejdůležitější věc po telefonu na telefonování a hodinek nějaké nerozluštitelné značky, abych věděl, kdy mám jít z práce domů. Můj rodinný život za moc nestojí, ale každopádně při hodnocení, kde jsem nejradši, tak domov má 52 % obliby, práce takových 49 % a hospoda 92 %. Pochopitelně, když po mně nikdo zrovna nic nechce, což by vám jistě řeklo i 9 z 10 podobně pracujících a vypadajících detektivů se stejně velkou klientelou, pracovním stolem, telefonem, dvěma židlemi a osobním diářem. Nicméně v tom diáři mám kromě mnoha jiných nepodstatných údajů, jako je návštěva rodičů nebo preventivní prohlídka u dětské lékařky - ano, ještě jsem se stále nestihl přehlásit - také jednu důležitou věc. Ta věc je napsaná červeně, protože jsem zrovna jinou fixu nemohl doma ani v práci najít a zní přesně takto:

Středa - 12:30 Pan Králík

Tak ona je středa!

Zhrozil jsem se v duchu a doplnil ještě o zvolání nahlas:

"Tak to jsem radši neměl vědět!"

Po spolknutí léků na uklidnění jsem se zamyslel, kdo to ten králík může být? Na mysl mi vytanulo několik různých králíků, které jsem za svůj na králíky bohatý život potkal. Ale ani jeden zatracený Králík! Ten inkriminovaný muž mi jednou takhle během týdne zničehonic, neočekávaně a bez toho, aby mi dal vědět, že zavolá, zavolal. Zavolal, že si chce se mnou sjednat schůzku. Zeptal jsem se ho tedy slušně, zda se jedná o soukromou schůzku, o což jsem upřímně moc nestál. Nebo pracovní, o kterou jsem nestál už vůbec! Odpověď od něj dorazila velmi rychle, asi tak rychle jak umějí lidé mluvit a telefony bůhvíjak přenášet jejich různorodé hlasy.

"Ovšemže pracovně," řekl pobaveně a já polkl.

Pak už jenom proběhlo rozloučení a ujištění, ode mě tak třikrát a od něj asi pětkrát, že ve středu ve 12:30 dorazí do mé kanceláře s prosklenými dveřmi vyzdobenými jedním známým a zlatým nápisem na nich.

A jako bych to celé zakřikl. Máme tady středu! Protože úterý je již škrtnuté. A máme tady 12:29! Něco mi říká a jsem si tím docela jistý, že po 12:29 přijde zákonitě 12:30, i kdybych ze svých hodinek na ruce třeba vyndal baterku a hodil ji ze svého dosud zavřeného okna. Než jsem stačil tuhle teorii domyslet a rozvinout, tak bylo 12:30 a ozvaly se, protože se to bez nich jaksi málokdy obejde, něčí kroky.

Zaklepal. Vstal jsem, upravil si oděv, olízl rty, srovnal diář na stole, aby jeho delší strana svírala s delší stranou stolu úhel 90 °, dal jsem ruce podél těla, zkontroloval čistotu bot, zhluboka se nadechl a řekl:

"Dááálee," když se mi zlomil hlas v tu nejméně vhodnou chvíli.

Viděl jsem stále jeho siluetu stát za dveřmi. Jedna z jeho pravděpodobně dvou rukou se opřela o kliku a zatáhla za ni směrem dolů. Vstoupil dovnitř. Zmateně se rozhlížel kolem dokola. Stáli jsme tam naproti sobě. Jako dva kovbojové na divokém západě. Jenže beze zbraní, tedy alespoň já, samozřejmě. Oba jsme koukali do země, a když se schylovalo ke gestu, které se v těchto případech obecně doporučuje, tak jsem ho silou mé pravačky nechtěně praštil do… Do choulostivých míst. Ano, do jeho prsních svalů! A on vydal takový zvuk, který jsem neslyšel ani v žádném americkém nebo německém filmu. Vybídl jsem ho, aby se posadil. Tento trapný incident jsme pochopitelně jako gentlemani oba velkoryse přešli. Seděli jsme tam nyní jako dva kovbojové, kteří mají už po práci...

"Tak kvůli čemu jste přišel?" začal jsem jako už tolikrát v těchto prostorách.
"Pane Bondy, vy jste prý dobrej detektiv…" promluvil ten sympatický mladík s úsměvem.
"… zase tak dobrej nejsem," přerušil jsem ho s vrozenou skromností.
"Ale ano, říká se to o vás," pokračoval.
"No dobře, tak jsem hodně dobrej," shrnul jsem už léty známý fakt a zeptal se: "Tak co byste tedy potřeboval?"
"Víte, jsem ženatej..." řekl a udělal menší pauzu, abych ho pravděpodobně ujistil, že na světě jsou i horší věci, ale já to neudělal…

Pan Králík byl typický mladý muž podle mého názoru. Hodně na sebe dbal, měl tetování, usmíval se, ale vnitřně byl nešťastný. Jak říkám, typický mladý muž dneška. Vlasy měl na stranách vyholené a nahoře měl takový ten módní culíček, který nikomu popravdě moc nesluší. Měl nepatrné strniště a zřejmě často navštěvoval posilovnu, protože jeho o číslo menší tričko napínaly docela velké svaly - tedy mnohem větší než ty moje. Ze začátku působil nesměle, ale teď už v mé kanceláři byl skoro víc doma než já. Byl nešťastný, bylo mu to vidět na očích a taky jsem tak usoudil z toho, že je teď tady se mnou a ne někde na koupališti, kde by ty svoje svaly mohl upotřebit daleko líp. Zdvihl jsem zrak na něj a čekal, co z něj nakonec vypadne…

KONEC 1. části
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 3. září 2015 v 23:55 | Reagovat

Popravdě jsem článek měla dlouho otevřený a zdál se mi dlouhý, ale jak jsem začetla, mrzelo mne, že končí :D Takže šup šup, ať vím, co ten ženáč chce!

2 Just Blaze Just Blaze | 11. září 2015 v 23:34 | Reagovat

Popravdě se Ti ani nedivím :D On se Ti nezdál dlouhý, on je dlouhý! :D Ale díky, aspoň to můžu pro někoho psát! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama