" " Charlie Chaplin

Pan Králík (2. část)

11. září 2015 v 23:16 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho

3 důležité věci:

- http://just-blaze.blog.cz/1509/pan-kralik Tohle si před tím přečtěte, protože jinak se Vám to bude zdát ještě blbější, než to je. Je to druhý díl tam toho prvního!!

- Píšu to v mírné opilosti, což znamená:
a) Vynikne naštěstí naplno moje povaha, humor a rozhled bez mé obvyklé vnitřní kontroly
b) Vynikne bohužel naplno moje povaha, humor a rozhled bez mé obvyklé vnitřní kontroly

- Není to pro všechny, upozorňuju! Tohle chce hodně velkou dávku trpělivosti a mít aspoň trochu rád/a trapný humor (nebo být opilej)

- Pokračování bude asi možná někdy příště (už snad jako střízlivej)!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZAČÁTEK 2. ČÁSTI

"Pane Bondy, já jsem ženatej," zopakoval ten chlapec nebo někdo s úplně stejným hlasem jako má on. Tedy on to byl spíš muž, ale kdo by si potrpěl v této chvíli na nějaké škatulkování.
"A co já s tím?" zeptal jsem se o něco vlídněji, než to vypadá, takže přirozeně nechápu jeho následně zděšený výraz.
"Nedávno jsme se brali. Byla velká svatba. To víte, 50 lidí. Nakoupili jsme cukroví, to máte trubičky, věnečky, rakvičky, rohlíčky, indiánky, špičky…"
"Košíčky, řezíčky, buchtičky, dortíčky…" pokračoval jsem.
"Ano, koláčky, linecká kolečka, perníčky…"
"Ale no tak! Pane Králíku, nechme už toho!" přerušil jsem ho důrazně.

S podobnou intenzitou a přísností asi jako revizor v tramvaji, když si koupíte jízdenku na 30 minut a on se Vás přibližně po 32 minutách rozhodne zkontrolovat.

"Dobře," řekl smutně ten Králík.
"Myslím, že jsem si udělal docela jasnou představu o tom, co jste měli ke kávě, ale mě by spíš zajímalo, co vás trápí," ukázal jsem mu jasně, kdo je tady šéfem svým tichým hlasem.
"Promiňte, já se prostě někdy zakecám a pak nevím, kdy přestat. Kde jsme to přestali?"
"U té svatby," zodpověděl jsem jeho záludnou otázku.
"Ano, u té zatracené svatby! Takže. Ze začátku bylo všechno fajn, ale pak se to stalo."
"Co se stalo?" vyzvídal jsem už docela dost vlezle.
"Došlo mi, že už je to jako navždy," řekl ten chlapec.

Sklopil oči a čekal nálož, která za chvíli pochopitelně přišla.

"Proboha! A je to tady!" spráskl jsem ruce a vzdychl asi jako starý otec, když vysvětluje pravidla basketbalu svému nepříliš inteligentnímu synovi.
"Neměl byste něco na pití?" zeptal právě v tom nejvíc ožehavém momentě.
"Jistě," potvrdil jsem neochotně a šel mu natočit vodu z kohoutku.

V restauraci by za to samozřejmě musel něco málo zaplatit, ale tady to bylo všechno zdarma. Tedy, jak to všichni zajisté známe, nic není zdarma, a proto vodu automaticky přičítám k ceně za moje služby. I když se mi dnes stalo vůbec poprvé, že by chtěl někdo cokoliv na pití. Sušenky, oříšky a rohlík s Nuttelou po mně zatím nikdo nechtěl…

Pan Králík nervózně seděl na židli. Hladil si svůj pěstovaný účes pěstovanou rukou na své pěstované hlavě. Čekal na mě a hlavně tedy na to, co mu přinesu. Pozoroval jsem ho nenuceným okem a přemýšlel. Dostali jsme se o velký kus dál, od trubiček k jeho problému.

Je to navždy!

Vrátil jsem se s poloplnou sklenicí vody a sedl si udýchaně naproti němu zpátky za stůl. To víte, člověka to neustálé vstávaní ze židle vyčerpá. Já jsem se spokojil s ničím a trpělivě čekal. Od toho jsem koneckonců tady. Samozřejmě, že myslím ve své kanceláři, ne na světě! Se suchem v ústech jsem se podíval na hodinky. To to ale letí!

"Dobrá," procedil skrz zuby hned poté, co se napil.
"Voda?"
"Ta taky. Dobrá, řeknu vám to jasněji," vzal si opět hlavní slovo v mé kanceláři.

Začínal jsem z něj být nervózní, s takovým tempem nestihnu ani 214. díl mého oblíbeného seriálu, ani dokumentární pořad, na který se dívám jenom proto, abych zapůsobil na intelektuály. Snažil jsem se ho popohnat a snad se mi to také podařilo:

"Dobrá…" řekl jsem.
"Voda?" zeptal se.

Nechal jsem to bez komentáře. Jak říkají někteří chytřejší lidé, než jsem já, kterých je ovšem minimálně:

´Jen ho nechte, ať to všechno dopoví, protože jinak se nikam nedostaneme a bude trvat strašně dlouho, než se někam dostaneme.´

"Já jsem si prostě uvědomil, abych to tedy všechno zkrátil…"
"Zkraťte to prosím vás!" vpadl jsem mu neslušně do řeči.
"Já jsem si prostě uvědomil, abych to tedy všechno zkrátil, že mi schází trochu té svobody. Však to znáte, ne?"
"Neznám," promluvil jsem a ho to evidentně překvapilo. Jako by už nečekal, že tady ještě sedím.
"No, a já bych po vás něco chtěl."
"A co?"
"Chtěl bych, abyste sledoval moji ženu," pronesl konečně svoje přání.
"Vaši ženu?" ujistil jsem se.
"Moji ženu," ujistil mě.
"A proč? Vždyť vy cítíte přece menší svobodu, tak proč sledovat ji?" napadlo mě, jako jistě i mnoho z Vás.
"Moment, to ještě není všechno," pokračoval.

Podle mě si to trénoval hodiny doma před zrcadlem. Možná v koupelně, když se dával tak nějak dohromady.

"No tak co ještě?" řekl jsem hlasem už takřka zlomeného a totálně vyčerpaného člověka.
"Chci, abyste ji s někým přistihl!"

Pan Králík zvedl obočí, které si možná jednou za čas pro jistotu vytrhával. Usmál se, dopil vodu ve sklenici a položil ji na stůl. Nyní byla prázdná. Stejně jako moje hlava. O čem to ten člověk mluví? Jak přistihl? Nemyslel "přistřihl"? Ne, určitě to bylo "přistihl". Na bicepsu měl naběhlou žílu, dneska si evidentně dal pár sérií navíc. Nedá se nic dělat, je to práce jako každá jiná. Budu ji muset s někým přistihnout. Ať je to cokoliv...

KONEC 2. ČÁSTI


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 12. září 2015 v 22:56 | Reagovat

Zmatené, lehce, ale dobré, šup, chci pokračování :D Líbí se mi to!

2 Just Blaze Just Blaze | 14. září 2015 v 12:06 | Reagovat

To víš, když se dva chlapi baví o svatbě, tak je to ve většině případů zmatený :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama