" " Charlie Chaplin

Pan Králík (3. část)

28. listopadu 2015 v 15:22 | Just Blaze |  Příběhy Alana Bondyho
Jak jsem slíbil, vkládám 3. a zároveň poslední část legendárního příběhu o panu Králíkovi. Nebál bych se říct, že je to zatím to nejlepší, co jsem kdy napsal a snažím se taky tímto dílem vyvrátit mýtus, že třetí díly bývají zpravidla nejslabší...






--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZAČÁTEK

Po hodinovém zkoumání slovníku cizích slov, ve kterém jsem překvapivě nenašel slovo přistihnout, mi nezbývalo nic jiného, než vyrazit do terénu. Jak říkáme my detektivové, do "džungle". Měl jsem u toho všeho na mysli pouze dva základní úkoly:

1) Poznat tu ženu
a
2) Poznat tu ženu

Poznat, kdo to je a pak poznat, jaká je. S tím prvním nebyl až takový problém, měl jsem fotografii. Měl jsem vlastně celý její Instagram a když jsem eliminoval všechny ty obrázky snídaní, kávy, nohou, svíček, knih, koček, psů, polštářů, plyšáků, běžeckých bot, uběhnutých kilometrů, lesa, města, cizích nezajímavých lidí, známých nezajímavých lidí, návštěv koncertů, divadel, kina a muzea, tak mi zůstaly dvě vcelku nepoužitelné, rozmazané a upravené ukázky jejího obličeje v posteli a v posilovně. Požádal jsem tedy pana Králíka a ten byl tak ochotný, že mi daroval její podobiznu u jakési cedule s nápisem: "STOP ISLÁMU!" Udělal jsem si představu, jak asi tráví volné chvíle a se svým ďábelským plánem vkročil do supermarketu.

Míjel jsem regály s potravinami, kde u téměř každé z nich svítil obří nápis SLEVA. Uznávám, že mě mnohé docela zaujaly. Převážně ty destilované, ale tentokrát, i když byl čtvrtek, jsem tu nebyl bohužel soukromě. Nevzal jsem si ani do ruky košík a šel přímo k místu, kde stála ona. Zezadu u jogurtů vypadala hezky a sympaticky, zrovna se shýbala pro výrobek v dolní řadě. V této ideální chvíli jsem k ní přistoupil. Měl jsem ovšem na paměti, že moje první otázka bude klíčová. Od té se to celé bude odvíjet. Nesmím ji v žádném případě vystrašit!

"Tak co? Jahodovej nebo spíš meruňkovej?" promluvil jsem zvesela a hlasitě jako bodrý člověk.
"N-n-nevím," odpověděla vystrašeně.

Otočila se na mě a v očích měla výraz jako by právě viděla Michala Davida zpívat Nonstop. To nebyl dobrý začátek a to jsem ho tak dlouho piloval!

"Nebo borůvkovej?" pokračoval jsem ve své strategii. Bylo důležité neuhnout. Držet směr!
"Promiňte, já spěchám, můžete prosím vás ustoupit," řekla a já ustoupil z původních 5 centimetrů na vzdálenost 5 metrů a už jsme si tak nedýchali přímo do obličeje. Narovnala se a rychle ode mě odcházela. Já cítil paniku, tohle přece nesmím dopustit!

"Zapomněla jste si tady ty jogurty!" zavolal jsem na ni jako výraz poslední naděje.

Šla pořád dál, vypadalo to, že neslyší. V tom, když jsem to už ani nečekal a v duchu si nadával, udělala pro mě ze zcela nepochopitelných důvodů to, že se zastavila a otočila se opět mým směrem. Přišla až ke mně, podívala se mi do očí, já sklopil zrak do země a ona řekla: "No vidíte, jogurty! Málem bych na ně zapomněla." A odešla.

Zůstal jsem tam stát jako opařený. Opařený jsem popravdě byl, ráno jsem si vylil u snídaně horký čaj do klína a i teď to bylo docela bolestivé. Nicméně jsem zvažoval situaci. Řeknu panu Králíkovi, že jsem s ní mluvil, že jsem jí přistihl a všechno šlo podle plánů, prostě mu budu lhát, s tím mám bohaté zkušenosti již od dětství. Pak je tady varianta, že se mi ji nepodařilo najít, pravděpodobně se mi někde při sledování ztratila, což je pochopitelně také lež. No a nakonec, že jsem to celé podělal, jedná se sice možná o pravdu, ale to naprosto nepřipadá v úvahu!

Ponořen do myšlenek jsem vyšel schody zpět do mé kanceláře. Nemůžu říct, že bych byl se svou prací úplně spokojený, to jsem ostatně málokdy. Otevírám dveře a vidím na židli pana Králíka. Ani jsem si nevšiml, že při mém odchodu tu ještě seděl a sedí tu pravděpodobně dodnes. V supermarketu jsem strávil přibližně 30 minut, mám jej přes ulici, kde mi nejvíce času zabere přejít čtyřproudovou silnici se svodidly. Poté, co zdolám dálnici, tak už není žádný problém nakoupit, co potřebuji ze slevových letáků.

"Vy jste ještě tady?" položil jsem otázku.
"Ano, vy jste strašně rychle vyběhl a já nevěděl, kam jste šel, jestli na WC nebo…"
"Myslíte, že jsem byl 40 minut na WC?" zeptal jsem se ho důvěrně.
"To mi právě přišlo podezřelé," odpověděl.
"Tak to vám přišlo podezřelé oprávněně!"
"A kde jste byl?" zeptal se ten zvídavý kluk.

A nyní to přišlo, bylo na čase zvolit jednu možnost z těch tří, které se jevily jako uskutečnitelné. Těžká chvíle pro mě, mozek se mi skoro úplně zavařil. Nezbývalo, než promluvit.

"Byl jsem na WC," řekl jsem nakonec.
"V tom případě jsem měl pravdu."
"Měl jste pravdu," potvrdil jsem mu mou lež.

Začal jsem popocházet prostorem kanceláře a sbírat cenné minuty. Utřel jsem i prach na okenních parapetech, umyl nádobí v dřezu. V jedné nečekané chvíli se však ozval jeho hlas.

"Víte, přemýšlel jsem…" Jako by to byl jediný člověk, co přemýšlí. V tom jsme byli, i když se to pro něj možná zdálo být těžko uvěřitelné, kolegové. Nechal jsem ho mluvit, utíral dál talíře, hrnky a chystal vysavač.

"Mám ji rád, je vážně moc sympatická," pokračoval. S tím jsem musel 100% souhlasit. Hlavně tedy zezadu.

"Pokračujte," vyzval jsem ho.
"Já jsem si to rozmyslel, nechci už, abyste ji přistihnul s žádným chlapem," řekl se sklopenou hlavou.
"Víte, když jsme k sobě teď tak upřímní. Jak jste to vlastně myslel, že ji mám s nějakým chlapem přistihnout?" narušil jsem nyní přiznání pana Králíka.
"Vy jste to nepochopil?" zeptal se.
"Jistě, že jo!" pronesl jsem s přehnaným a hraným smíchem.
"Při sexu."

Právě jsem to celé pochopil! Až teď! Po několikahodinovém přešlapování na místě. Chtěl ji přistihnout, aby měl alibi ji opustit, a byl tak víc volný. Docela zvrácená myšlenka, se kterou se setkávám tak maximálně jednou dvakrát za měsíc.

"Zbláznil jste se?" dělal jsem ze sebe najednou morálního člověka.
"Máte pravdu, byla to blbost, ještě že jste zatím nepodnikl žádný kroky," sdělil mi provinile.
"Jistě že ne, čekal jsem právě, jestli si to ještě nerozmyslíte," řekl jsem otcovským tónem.
"A měl jste pravdu," uznale pokýval hlavou.
"Měl, jako vždycky," pochválil jsem se.
"Děkuju vám," vyslovil téměř se slzami v očích ten pohledný hoch.

Podali jsme si ruce a se zavřením mých dveří jsem dopadl na svou židli. Tak jsem se zase něco naučil. Vím, co znamená slovo přistihnout, a vím, co chybí lidem už po staletí. Chybí jim vlastní svoboda. Pocit, že nejsem nikde uvázán, že nemusím plnit ničí rozkazy, nemusím platit hypotéku a že můžu kdykoliv odejít. Uvědomění si, co je pro mě důležité, která žena nebo i muž za to stojí. Nějakou dobu jsem jen tak seděl s prázdným pohledem, někteří by možná řekli, že i meditoval. A dostal u toho všeho zatracenou chuť na jogurt…

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama