" " Charlie Chaplin

Prosinec 2015

Bilance 2015

24. prosince 2015 v 0:07 | Just Blaze |  "Názory"
Vítám ty, kteří si nedají říct a stále (omylem?) navštěvují můj fanpage, jak se teď tak hezky česky říká a přicházím, obrazně řečeno, protože se mi už nikam nechce, s takovou rekapitulací. Závěr roku je totiž tradičně spojen s určitou rekapitulací. Bilancování, co se nepovedlo a co se povedlo. Já, z důvodů toho, že bych velmi dlouho hledal události, které se mi povedly, přejdu rovnou na to líp stravitelné a pro mě taky míň zničující. V uplynulém roce, u kterého sice ještě pár dní zbývá, ale já nepředpokládám, že by se něco zásadního stalo, se toho mnoho stalo. Radši bych to už nechal celé dojet v určité bezvýznamnosti a zkrátka už nebudu mít třeba takový čas nebo ho mít budu, ale něco mi do toho vleze, například lenost nebo fotbalové utkání...

Popíšu Vám události z mého pohledu roku 2015. To se tak často dělá a mně občas přijde i zajímavé, že narazím na něco neznámého, nového nebo třeba i na něco známého a utvrdí mě to v mém vytříbeném vkusu. Podobnou anketu dělá i Jan Rejžek a nechal jsem se trochu inspirovat tématy. Posaďte se tedy, uvařte si čaj, rozbalte si sušenky, a pokud mi to vlastní paměť umožní, zde je výběr mého NEJ:

Píseň roku: Rihanna, Kanye West, Paul McCartney - FourFiveSeconds

Otravná píseň roku: Xindl X, Mirka Miškechová - Cudzinka v tvojej zemi

Sportovní událost roku: Basketbal Chorvatsko - Česká republika 59:80 (ME)

Kulturní událost roku: "Jim Carrey" (Český lev)

Sportovní zážitek (na vlastní oči): Fotbal Brno - Plzeň 1:0 (Synot liga)

Kulturní zážitek (na vlastní oči): Veroničin pokoj (Národní divadlo Brno)

Citát roku (kniha):

"Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr s tebou. Zkusíš to ještě jednou, ale výsledek je stejný. Ať zkoušíš, kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jako by to s tebou sama smrtka tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co k tobě jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž jsi ty sám. Máš ji v sobě. A proto jediné, co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, zacpat si pevně oči a uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani měsíc, ani směr a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři." Haruki Murakami

Výrok roku:

"Předtím jsem strašně chlastal. Hm (přemýšlí). A teď vlastně chlastám taky..." Známý u piva

Muž roku: Miloslav Ransdorf

Žena roku: Monica Bellucci

Předmět roku: Konvička

Slovo roku: Uprchlík

Zvíře roku: Kůň z Velké pardubické

Ztráta roku: Lubomír Lipský

Událost roku: Premiéra Star Wars

Veselá událost roku: Otevření tunelu Blanka

Smutná událost roku: Útoky v Paříži

Kniha roku: William Saroyan - Tracyho tygr a Ernest Hemingway - Stařec a moře

Film roku: Méďa 2 a Osm hrozných

Rozhovor roku: Daniel Landa v DVTV

Pořad roku: StarDance

Audiokniha roku: Gillian Flynn - Zmizelá

Objev roku: Michael Fassbender

Sportovec roku: Novak Djoković

Vtip roku:

Přijde muž k psychologovi a řekne: "Moje žena se zbláznila. Myslí si, že je slepice." Tak proč od ní neodejdete?" zeptá se psycholog. Na to muž odpoví: "Mám totiž rád vajíčka..." Woody Allen

Trochu jinak

22. prosince 2015 v 19:38 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Celý týden toho mám až nad hlavu. Neustále ten pocit, kdy dělám jednu věc a už myslím na jinou. Z toho pramení logicky chyby. A z chyb špatná nálada. S peněženkou v kapse procházím kolem stánku s kávou jednoho obchodního centra. Trdlokafe. V myšlenkách si kontroluji svůj vnitřní seznam. Seznam potřebných úkolů. Nestíhám. Míjím stánek, u kterého jsem si ani nestačil všimnout, zda u něho někdo stojí. Koupit dárky, napsat seminární práci, zabalit dárky, naučit se na test.

Prostory jsou barevně vyzdobeny, uprostřed se tyčí několikametrový svítící strom. Prosinec, těsně před Vánocemi. Shon v plném proudu. Zastavím se. Co jsem to sakra chtěl? Přemýšlím, ale marně. Pro co já vůbec jdu? Najednou si vzpomenu. Balicí papír! Po Štědrém dnu už budu klid, to si odpočinu. Nebo určitě po svátcích. Přečkám s alkoholem ty nekonečné návštěvy. Jenže to se zase objeví něco do školy. Prostě někdy to určitě vyjde! Zabořen do sebe nechávám za sebou obchody s oblečením a elektronikou, útulnou kavárnu, přeplněné parkoviště. Nervózně se vyhýbám všem lidem proti sobě a mířím do drogerie. Po drogérii mě čekají další části mého seznamu.

Zastavím u kavárny. Uvažuju. Nakonec vstoupím dovnitř. Ohromí mě vůně kávy a jakýsi nepřenosný klid. Přistoupím k obsluze. Objednám si espresso. Objednám si ho bez mléka, jenže paní mě asi přeslechla. Na stěnách visí vkusně vybrané obrazy. Stolky jsou rozmístěny po čtyřech. Pár z nich je už obsazených. Vyberu si jeden a společně s kávou a se zapůjčenými novinami se posadím. Vezmu do ruky mobil, jenže ho zas schovám do kapsy. Teď ne!

Rozevřu noviny, upíjím kávu. V příloze o kultuře je umístěn rozhovor. Historik hodnotí úroveň výuky dějepisu. Začtu se pořádně. Vyplývá z něj, že poslední desetiletí jsou nedostatečně vysvětlována. To bude asi ten důvod vysokého počtu mladých komunistů a neonacistů. Rozhlédnu se po kavárně, je mi tu dobře. Usmívám se. Přesně to jsem potřeboval! Nesleduju hodinky a jen tak koukám kolem sebe. Hrnek už mám dávno odnesený, obsluha si spolu o něčem povídá. Nová vlna energie. Vedle u stolku muž a žena. Mají před sebou ty stejné noviny. Ty poslední desetiletí, co?

Zvedám se, i když se mi nechce. Zapínám bundu, dávám ruce do kapes. Vycházím ven. Chladno, temná obloha bez hvězd. Nic se nezměnilo. Parkoviště je stále k prasknutí, proti mně se řítí davy dalších nedočkavých lidí. Jdu dál, až se zastavím u obchodu. Zde najdu ten potřebný balicí papír. V hlavě stále svůj vnitřní seznam. Jen na něj přibyla položka navíc. Úkol, který je potřeba bezpodmínečně splnit. Ten úkol s názvem KLID


(Pro Karla od Karla)


Moc přítomného okamžiku

13. prosince 2015 v 11:54 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj, přátelé nekvalitní četby. Rád bych na svém blogu, na nějakou dobu snad naposled, vyjádřil ještě jeden názor, který si možná myslím a možná taky ne. Teď se na mě mnozí pravděpodobně naštvou, ale já ve svých článcích, jak jsem uvedl, projevuji svoje myšlenky a "pravdy", které si myslím třeba 5 minut a pak už ani ne, nebo zkouším, jakou to bude mít odezvu. Nemyslím si, že by bylo nutné, aby si člověk tzv. "jel" to svoje. Proč? Na co? Jasně, lidi se v něm lépe vyznají, ale není lepší překvapení než jistota? V tom případě bych si asi "jel" to svoje, že o ničem nic nevím. Vyčítá se například, a to ho tady neobhajuju, nemám ho upřímně rád (to je pravda), Miloši Zemanovi, že před 30 lety řekl něco a letos pravý opak. A co jako? To je jako bych musel říkat, že mi chutnají houby, když mi přece vždycky chutnaly a teď v poslední době už je nějak moc nemusím. Takže mám tvrdit, že mi chutnají a nemám je jíst? Asi je to trochu alibismus, já vím...

Chtěl bych napsat o knize, možná ji znáte. Moc přítomného okamžiku. Jestli nevíte, rapuje o ní i Majk Spirit. Je to taková budhistická učebnice, přednášky člověka, co byl "na dně" a pak se z toho díky této filozofii zázračně dostal (což je vždycky podezřelý). Upozorňuji, že jsem ji nedočetl, protože pořád slibovala, že se něco dozvíme až v další kapitole a stále nic nepřicházelo. Jak už to bývá, 100 stran úvod a pak jedna myšlenka. Přece to nenapálíme hned na první stranu! To by mohl být pak klidně leták a ne kniha!

Něco mi z ní překvapivě utkvělo v hlavě. Když pominu věci, které jsou známé: Člověk má vždycky dělat vše na plno. Hrajete fotbal, hrajte naplno, posloucháte hudbu, poslouchejte naplno, smějete se, smějte se naplno. Pláčete, neplačte. To bude dobrý (to jsem si tam přidal já sám). Zapamatoval jsem si z ní jednu záležitost, která opravdu zabírá a pak jednu, která moc nezabírá...

Začněme s tou nezabírající. V knize je psané, že myšlení nejste Vy. Myšlení je prostě cizí element, který Vám škodí. A právě moc přítomného okamžiku spočívá v tom, že v reálném čase nebudu přemýšlet. A dostáváme se k tomu, že logicky přicházejí myšlenky: Zítra je pondělí, musím jít ve středu nakoupit, nechce se mi učit. Návod zní, že máme tyto myšlenky vyslechnout a nechat být. Tzn., že přijde: "Nic neumíš!" a Vy nebudete říkat: "Ale jo, umím! Minulej týden jsem měl dvojku z češtiny, docela dobře kreslím, vyšívám…" Ne! Vy to prostě necháte být a mělo by to fungovat. Mně to bohužel nefunguje…


Co zabírá je něco podobného a může si to každý zkusit sám. Všichni znáte ten pocit, že myslíte na tisíc věcí a něco už ani nevnímáte? "Vzal jsem klíč?", "Umyl jsem si ruce?", "Vypnul jsem televizi?" - otázky, které si třeba pokládáte, protože to vlastně nevíte. Nejste si jistí. A teď to přijde. Bomba! Na tohle jste všichni čekali! Vyberte si nějakou činnost a proveďte ji tak, že se na ni budete úplně soustředit a v hlavě mít jen ji samotnou...

Popíšu Vám tu svoji. Vyšel jsem ze svého pokoje s tím, že jsem vnímal tlak kliky na mou ruku, cítil pod vlastníma nohama podlahu, očima pozoroval každý schod. Poté jsem otevřel dveře do koupelny, sledoval každou kachličku na zdi. Ani jsem nevěděl, jakou mají barvu! Chodím tam každý den a neznám naši koupelnu! Pustil jsem vodu z umyvadla a viděl proud tekoucí vody. Vložil jsem pod něj ruce a nechal vodu stékat po svých prstech.

Dorazily zvláštní, zajímavé pocity. Následně jsem si po tom všem na chvíli sedl na vanu a jen tak udiveně seděl. Měl jsem mrazení v zádech a cítil se skvěle. To se ani nedá slovy vyjádřit...

Můj silný zážitek v koupelně, nelžu Vám... Jak říkají v Pelíškách: "Přitom taková blbost."



Zkuste si to taky!



Hledám

7. prosince 2015 v 20:22 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj, Vy všichni, co jste se asi omylem dostali na mou stránku. Původně jsem chtěl psát o něčem jiném, jenže to nevyšlo. Ještě než začnu, mám docela problém. Vždycky si všechno píšu do Wordu, a ten mi některá slova podtrhává. Snažím se občas psát hovorově a místo "špatný" píšu "špatnej", protože se tak obvykle vyjadřuju a nemluvím tedy spisovně. Jenže Word to bohužel nechápe, a proto mě nutí psát jinak, než bych úplně chtěl. Nemám prostě rád podtrhaná slova! To jen taková stížnost na Microsoft Office…

Chtěl jsem původně psát o anketách. Jak občas žasnu na jejich výsledky. Říkám si pro sebe, že je přece jasné, jaká je správná odpověď! A on někdo dá zničehonic jinou! A častokrát ne někdo, ale i polovina, nebo i víc! Na Českém slavíkovi jsem nerozuměl třeba tomu, proč Aneta Langerová není u zpěvaček na prvním místě a u dalších kategoriích bych si ani nikoho z nabídky nevybral. Kdo tam hlasuje, proboha? Takhle se u těch anket ptám nahlas a pro sebe…

Nebo takové to rozdělení typu - studentů, mužů, osobností, čokolád. Tam se zpravidla opět málokdy najdu. Přesně podle tématu týdne, hledám sám sebe! U některých bodů si třeba i najdu společné vlastnosti, ale potom se to většinou jednou větou úplně pokazí. Třeba, že napíšou v mém horoskopu x u mě poměrně reálných situací a pak jednu… Dejme tomu, že: "Budete zase králem večírku!" Ok, hned to slovo zase mě tam nemile překvapí a pak také znám své osobní limity…

Rozhodl jsem se před několika dny tedy sepsat anketu, se kterou budou všichni souhlasit. Podle mého laického názoru neznám nikoho líp než sebe, takže logicky neznám nikoho tak dobře, aby to mohl sepsat. Jak říká jedno známé přísloví, pokud něco můžeš udělat, tak to udělat musíš!

Anketa měla být na téma Rozdělení žen. Samozřejmě, že ne podle koníčků nebo nějakým důkladným rozborem. Spíše pozorováním. Je to velmi vděčné téma a lidi ho mají rádi. To rozdělení mělo být podle přitažlivosti pro muže. Určitý počet typů žen, které se nám buď líbí, anebo ne.

Z toho bohužel sešlo, protože jsem se dostal k nemilému zjištění, že jsem přišel pouze na dva typy žen a to by se slečnám asi moc nelíbilo. Je to podobné, jako když se říká, že existují jen dva mužů.

Ty kategorie byly:

- Pěkná
- Ne moc pěkná

A dál jsem se zasekl a nevěděl si rady, jak s tím dál. V jednom nejmenovaném filmu byl definován termín fajn holka, která je snem většiny mužů. Holka, která s Vámi pije pivo, dívá se na fotbal, hraje videohry. Nebude se ptát, kde jste byli a kam právě jdete. Možná jich pár takových existuje, co se tak i chová a nepůsobí jim to žádné velké starosti. No, řekněme, že tak asi půl roku...

Jedná se o první typ, ale co dál? Abych psal: vtipná, chytrá, roztomilá, s dobrou povahou? To je podobné jako by Zdeněk Srstka mluvil o psech. Řeknu Vám, není to snadné, a kdo to nějak rozumně sepíše, tak mu k tomu pogratuluji.

Dalším tématem a poznatkem je, že povídky už jsou přežité. Letí teď zážitky a "něco ze života". Taky znáte ten pocit, když se na přednášce ve škole dozvíte nějakou zajímavost? Třeba, že všechny satelity na televize jsou umístěny na jih? Dneska je in něco, co Vás tzv. "obohatí". Co Vám přinese novou informaci do Vašeho života. I já mám tenhle typ článků rád. Když se můžu s něčím ztotožnit, nebo i zjistím něco navíc…

Už nějakou dobu poslouchám audioknihu Stařec a moře. V názvu je vlastně řečeno téměř vše. Můžeme si přečíst zadní stranu knihy, můžeme si najít na internetu, o čem ta kniha je. Dokážeme ji převyprávět u maturity za minutu celou. Řeklo by se, že není o ničem. Je o starci, který se rozhodl vyplout v jeho staré lodi na moře a chytit velkou rybu. Ale nikdy to nedokážeme přesně pochopit, dokud té knize nedáme skutečně šanci. Je potřeba si to s ní celé prožít, získat si ten vztah. A to platí celkově. Že děláme milion věcí, ještě neznamená, že všechno umíme a všemu rozumíme. Možná, že je to spíš naopak...

Nejsem ještě u konce, nevím, jak to celé skončí, ale řeknu Vám jedno. Ernest Hemingway podle dnešních pouček měl zvolit jiné téma. Nějaké atraktivnější. Psát třeba o vraždách. Jenže to neudělal. Nenajal si PR agenturu, nedělal žádnou parádu, stovky rozhovorů do rádia a televize. Nevyjadřoval se o politické situaci. Obálka je strohá, skromnější. Nepotrpěl si na efekt. A kniha měla přesto úspěch, získala i Nobelovu cenu...

A já bych chtěl to stejné po naší společnosti. Chtěl bych, aby lidi nedělali jen to, co je dneska módní a chtěl bych, aby dali šanci něčemu, co vypadá sice zdánlivě obyčejně, ale má to neskutečnou hloubku a je tam úplně všechno. Příběhu starého muže, který má úctu k rybám, svoje zásady, má rád baseball a který se jen tak nevzdává...


(Recenze a doporučení pro Vás!)



P.S.: A chtěl bych to i po sobě…