" " Charlie Chaplin

Leden 2016

Úryvek

30. ledna 2016 v 14:12 | Just Blaze |  "Názory"
Sedíte takhle ve škole, v uších sluchátka, posloucháte audioknihu, nejradši byste už šli domů, jenže to nejde. Dostanete se však k závěru kapitoly, která Vám způsobí nepopsatelné pocity. Musíte si tu pasáž přehrát ještě jednou. Ano, je jo tam! Něco, co Vám v hlavě může navodit snad jenom kniha…


"Já bych od ní nežádal tak mnoho," odvážil jsem se namítnout. "Minulost se přece nedá opakovat."

"Že se minulost nedá opakovat?" zvolal jako by nevěřil. "Co vás nemá? Ovšem že se dá!"

Rozhlédl se divoce kolem sebe. Jakoby minulost číhala tady ve stínu jeho domu, téměř na dosah ruky.

"Zařídím všechno přesně tak, jak to bylo předtím," řekl energicky a zakýval hlavou. "Však ona uvidí."

Mluvil hodně o minulosti a já z toho usoudil, že chce něco získat zpět. Snad nějakou představu o sobě samém, která se vtělila do jeho lásky k Daisy. Od té doby byl jeho život zmatený a v nepořádku. Ale kdyby se jednou mohl vrátit k určitému začátku a všechno to pomalu znovu projít, mohl by zjistit, co to je.

Jednou na podzim před pěti lety šli spolu v noci po ulici, kolem nich padalo listí, až došli k místu, kde už nebyly žádné stromy, a po chodníku se rozlévala měsíční záře. Tam se zastavili a otočili se k sobě. Byla to chladná noc, jaká mívá v sobě ono záhadné vzrušení, které přichází dvakrát do roka, kdy se mění roční období. Tichá světla v domech bzučela do tmy a mezi hvězdami se to hemžilo a hýbalo. Koutkem oka tenkrát Gatsby viděl, že bloky chodníků jsou vlastně žebřík, který stoupá k tajnému místu nahoře nad stromy. Mohl by se tam vyšplhat, kdyby šplhal sám a jakmile by se tam dostal, mohl sát z bradavky života, polykat nesrovnatelné zázračné mléko. Srdce mu bilo rychleji a rychleji, jak se Daisyina bílá tvář přibližovala k jeho. Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny se svým smrtelným dechem, nebude se už jeho mysl nikdy lehce vznášet jako mysl Boží. A tak čekal a ještě chvíli naslouchal ladičce, která uhodila o hvězdu, a potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné.

Všechno, co říkal, dokonce i jeho děsivá sentimentalita mi něco připomínalo. Prchavý rytmus, úlomky ztracených slov, které jsem slyšel někdy dávno v minulosti. Na okamžik se mi na jazyk drala jakási věta. Bojovala o zrození a rty se tenkrát pootevřely jako rty němého člověka, jako by se na nich odehrával větší zápas než jen záchvěv polekaného vzduchu, ale nic se z nich neozvalo a to nač jsem se málem rozpomněl, zůstalo navždy nesdělitelné…


Největší chyba je se nesmát!

21. ledna 2016 v 20:58 | Just Blaze |  "Názory"
Upozornění 1:
Tohle bude dlouhej článek

Upozornění 2:
Z mého blogu si můžete naprosto vše zkopírovat a nemusíte mi o tom ani říkat, ani nijak naznačovat

Zdravím! Vím, je to už otravné, ale jsem tu opět s novým článek. S článkem, jehož motto je zcela jasné a jednoduché: Dost bylo pesimismu! Smutných věcí je všude kolem dost, a proto já (i se špetkou alkoholu) napíšu něco veselého, jak říkají například kukuřice, tzv. k popukání. Toho veselého je zdá se čím dál míň, a tak jsem si vzal na svá vypracovaná bedra tento nelehký úkol. Úkol, výzvu, rozkaz, …

Rozkaz zněl jasně, muž s koženou…

Prostě Vás alespoň jednou rozesmát a očekávám tedy následně i níže v komentářích Vaše počty. Pochopitelně myslím počty Vašich neudržitelných smíchů a minut strávených v křeči. Popíšu Vám můj velmi nezajímavý den, který se stal naprostým propadákem, i když jsem postupoval podle mého nejlepšího vědomí a svědomí (to se přísahá u soudů, ne?). Malá odbočka.

Žil, byl kdysi jeden člověk v jedné malé vesničce u jednoho většího města. Jak to tak bývá, rodina toho (kdysi) kluka měla takovou menší zahrádku o rozloze fotbalového hřiště a pěstovala (chovala?) na ní jabloně. Nevím to úplně přesně do detailů, kdy se přibližně sbírají jablka, ale řekl bych, že asi tak na podzim. Určitého podzimního dne tedy vyrazila ze svého pohodlí, kde jim jinak nic nechybělo a bylo jim tam příjemně, celá sestava na sbírání ovoce. Po provedení této otravné činnosti vše uskladnili do jejich soukromého sklepa.

Logicky muselo dojít k následnému a nutnému opatření. Proti němu nemůže mít nikdo žádné námitky! Jak ta jablka padala ze stromů, různě dlouho zrála, tak to způsobilo fakt, že některá z nich byla částečně nahnilá. A samozřejmě bylo správné nejdříve sníst to mírně nahnilé ovoce, aby se nemuselo vyhazovat a nevznikla by tak škoda. A protože se čas nedá (zatím) zastavit, tak než se stačila sníst ta nahnilá, tak mírně nahnila i ta, která byla původně naprosto zralá a výborná. A hodnocením tedy evidentně je, že ta zmíněná rodina jedla celou dobu jenom nahnilá jablka!

Tím vším jsem chtěl říct, že i systém původně správných opatření nemusí nutně vést k dobrým výsledkům. A popsané souvisí (až na drobné výhry), jak brzy uvidíte, i s mým článkem.

Popis dne:

Už vstávání není lehká záležitost a nebál bych se říct, že nejtěžší část dne. Dělám to podobně jako ve své době Miroslav Horníček, jako on i já si lžu, vyloženě a naprosto vědomě si lžu. Že to všechno zvládnu, že to bude dobrý, že když vstanu, že mi bude líp, že zažiju nějaký pěkný den. A protože se umím dobře přemlouvat, tak nakonec vždy opravdu vstanu. Kdo řekl, že si váží každého nového dne, tak asi nikdy neměl zkouškové. Nicméně o škole tentokrát nebude řeč. Dnes mám volno! Jak říká můj brácha: "Člověk si to musí umět zpříjemnit." To ovšem nic nemění na tom, že mám určité povinnosti. Je zvláštní, že buď toho mám nad hlavu, anebo jednou za čas málo až jsem z toho sám nervózní…

Ocitám se v Tescu, uprostřed toho velkého obchodního centra. V ruce lístky se slevami (jogurty, pomeranče, tvarohy, atd.) - akce, že když to koupíte 2x, tak dostanete levnější zboží (jogurty, pomeranče, tvarohy, atd.). Dávám si tu práci, vše vyhledávám a vkládám do košíku. Ještě vracím lahve, pokud jste někdy vraceli lahve od piva (já pravidelně, když jich mám na dvě tašky), tak to znáte. Strčíte láhev a ona vyjede. Známka, že ji jako ten automat nebere. Znovu ji tam vložíte a zase vyjede. Vznikne souboj Stroj vs. Vy. Vyhrál jsem! Napošesté! Dostáváme se k pokladně = kapitola sama pro sebe. Sedí tam mladý kluk, od pohledu nováček. Už se děsím a očekávám, že určitě přijde očekávané.

"Nevíte, co to je za pečivo?"

"Nevím."

Ještě mi nikdo nikdy nevysvětlil, že bych měl vědět, jaké si kupuji pečivo. S výrazem pohrdání začne listovat v katalogu a následně něco namačká. Trvá mu to nekonečné minuty a lidé za mnou ve frontě začínají hlasitě vzdychat (a to ani neplatím kartou). Může si tam koneckonců namačkat, co chce. Snažím se pak uplatnit slevy na moje pracně vyhledávané výrobky. Marně.

"Máte Clubcard?"

"Nemám."

Ještě mi nikdo nikdy nevysvětlil, že bych měl mít s sebou při slevách Clubcard. Pocity jsou smíšené a opouštím prostory Supermarketu. V téže chvíli dostávám informaci, že divadelní představení, na které jsem se tak těšil, se ruší. Chtěl jsem Vám o něm napsat recenzi a zážitek přímo z akce, ale bohužel. Přesouvá se na duben! A nyní se dostáváme ke zlatému hřebu dne…

Poprosil mě známý (strojař), jestli bych mu nepomohl s jednou věcí. Pokud jste muž, tak nikdy nemůžete přiznat, že něco neumíte, maximálně se vymluvit, že zrovna nemáte čas. Popravdě jsem se bál, s čím přijde. Očekával jsem pochopitelně ten nejtěžší úkol na světě, například spočítat rovnice o dvou neznámých. Já vždycky obdivuju lidi, co se třeba vyznají v autech. Přijedete za nimi, oni otevřou kapotu vozu, mrknou na to a prostě ví! Řekne, že není dolitej olej. Úplně mě fascinuje, že nezačne listovat v nějakých učebnicích, jak vypadá motor. Co motor?! Jak vypadá auto??!

Atmosféra houstla, napětí se stupňovalo a požadavek byl vyřčen. Spadla mně brada, a tak jsem si ji zase musel zvednout. Dělal jsem samozřejmě jako že nic a že nic lehčího snad nelze ani vymyslet. Chtěl po mně zkrátit závit, tzn. odříznout část šroubu na požadovaný rozměr. Společně jsme se dlouho a hlasitě zasmáli té primitivnosti a já pak převzal "tu součástku". Nějaké základy naštěstí mám a vím, že je na to potřeba pilka na železo. Jenže, jak poznat tu na železo od té na dřevo? Došlo tedy na to známé pořekadlo: Pokus - omyl.

Začal jsem řezat. Řežu, řežu a ono to opravdu řeže. Konec šroubu odpadl a já pocítil vzrušení srovnatelné s tím, když Vám nečekaně odpadne odpolední výuka ve škole. Spokojený sám se sebou a se šroubem uchopený v rukách přicházím za oním známým se pochlubit a jasně mu ukázat, že to byla pro mě naprostá maličkost. Podíval se na to, podíval se na mě, nadechl se a řekl památnou větu:

"Hm, je to dobře uřízlý, to je pravda, díky, ale já jsem si to tady už uřízl sám..."

Cože? Tak proč to po mně chtěl, když si to udělá sám? Než jsem stihl cokoliv říct, stačil jsem si všimnout toho jeho šroubu. No. Pokud bych měl učinit nějaké srovnání… Hodí se na to pouhá jedna věta: Už chápu, že si to udělal sám… (ach ta zdvořilost).

Den pomalu končí, já píšu článek a mimochodem, dnes je Den objetí, tak Vás všechny pomyslně objímám! A udělejte pro mě něco (i pro sebe), něco velmi malého a řekněme zanedbatelného. Zasmějte se něčemu! Čemukoliv! A nemusí to být zrovna ten můj nepovedený a trapný článek…

"Největší chyba je se nesmát!"

(a mám i splněné téma týdne)

Váš J. Blaze(n)



Strašidla v hlavě

18. ledna 2016 v 12:47 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Nedělní odpoledne. Jeden z mnoha dní. Sedím na pohovce. Byt ve vícepatrovém domě. Panelový dům. Prosluněný. Bílé barvy. Nově zrekonstruovaný. Moderní vybavení. Před sebou stůl. Chlebíčky s vlašským salátem, lososové a česnekové jednohubky, lahve piva, sklenice vína, chipsy. Kolem stolu další osoby. Mluvíme. Příprava grilování. Naložené maso, hermelín, špízy. Oslava narozenin. Naproti nám zapnutá televize. Hudební kanál. Mám v krvi už dost alkoholu. Říkám víc než bych chtěl. Moje obvyklá kontrola selhává. V místnosti zvířata. Dva psi. Snaží se dostat k jídlu. Odháníme je. To, co můžeme my, oni nemůžou. Další téma hovoru.

"Máte to tady pěkný," slyším svůj hlas.
"Ty jsi tady ještě nebyl vlastně," odpoví Iveta.
"Nebyl, představoval jsem si to jinak."
"A jak?" ptá se znovu Iveta.
"Trochu jinak," řeknu.

Hůř se mi mluví. Ale je mi příjemně. Alkohol vykonává svou práci. Dávám si další chlebíček. Ostatní se něčemu smějí. Iveta vypadá šťastně. Je ráda za pochvaly. Mluví se o práci. Nové místo. Iveta popisuje pohovor. Míša mi donáší další pivo. Desítka. Usmívám se na ni. Také se usměje. Poděkuju. Sedíme vedle sebe. Vypadají s Ivetou šťastně. Už jsem si to v sobě ujasnil. Patří to k životu. Další z nevyzpytatelných věcí.

"Pojedete spolu na dovolenou?" ptá se Adam.
"Plánujeme," odpoví Míša.
"A kam?"
"Asi do Itálie," řekne Iveta.

Grilované maso. Krájené nožem. Jíme. Stůl je přeplněný. Kuřecí, vepřové. Zelenina, dresink. Oslabila se nepatrně chuť. Maso mi padá nechtěně na zem. Orientace slábne. Míša zametá. Přitom se mě lehce dotýká. Usměje se. Jako na malé dítě. Už si nic nedávám. Bojím se. Jsem nejistý. Piju pivo. Cítím, že je to už příliš. Větší rozestupy. Iveta šla zkontrolovat gril. Na balkon. Přenosný plynový. Adam vypadá znuděně. Dlouhý den. Od rána příprava. Šel by asi už domů. Zívá. Mně je tu dobře. Příjemná atmosféra. Starají se o nás. Nemám ponětí o čase. Pořád mluvíme. Hraje hudba z televize. Ticho je vytěsněno.

"Nechtěli byste s námi jít někdy na koupaliště?" řekne Míša.
"No já nevím," váhá Adam.
"Kam chodíte?" zeptám se.
"Na přírodní."
"Mohli bysme někdy," rozhodnu.

Míša se mi dívá do očí. Podívám se na Ivetu. Nejistota. Nebo pouze zdání? Jeden ze psů se motá kolem noh. Nevím, jak se jmenuje. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Vstávám. Chce se mi na záchod.

"Na konci chodby vlevo," poradí Iveta.

Otevírám dveře. Všude čisto. Dvě holky v bytě. Potom jdu do koupelny. Malá. Sprchový kout. Ručníky přehozené přes něj. Tekoucí voda. Mýdlo. Zajímavá vůně. Mám nejistý krok. Procházím chodbou. Byt má jen pár místností. Za dveřmi ložnice. Zastavím se. Procházím zpět do kuchyně. O něčem se baví. Čas odejít. Vypadáme unaveně. Loučení. Dáváme si pusu na tvář.

Stojíme za dveřmi. Já a Adam. Brácha i já mlčíme. Jsme oba unavení. Zmáčknu červené tlačítko. Přivoláváme výtah. Rozsvítí se. Zanedlouho přijíždí. Starý typ. Malá kabina. Podivné zvuky. Nastupujeme. Adam stiskne číslo 1. Jedeme dolů. Přemýšlím.

Venku tma. Jedeme tramvají. Sedíme v místě pro čtyři. Jen my dva. Vedle nás dvě holky. Naproti přes uličku. Dívám se na ně. Baví se spolu. Hezké. Nevšímají si mě. Vidím rozmazaně. Slyším pouze názvy stanic. Zastávka Jemelkova. Reprodukovaný hlas. Ženský hlas. V tramvaji světlo. Ostatní lidi nevnímám.

Přicházíme domů. Všechno mi dělá problémy. Těžko se vysvlékám. Ležím v posteli. Točí se se mnou celý svět. Přemýšlím. Zážitky z oslavy. Složitě popsatelné pocity.

Nedělní odpoledne. Jeden z mnoha dní. Ležím. Mám zavřené oči. Řada otázek. Je tohle to správné? Je správné slavit? Opít se? Cítím, že se mi zvýšil tlak. Trochu mi buší srdce. Strávené odpoledne u sestřenice. Iveta vypadá šťastně. Je šťastná? Taky jsem dnes vypadal šťastně. Nebylo to pouze alkoholem? Byl jsem šťastný? Chci s nimi na koupaliště. Cítím, že ano. Teď s alkoholem chci. Kdo se v tom má vyznat? Co opravdu cítím? Kdy jsem sám sebou? Strašidla. Strašidla v mé hlavě. Usínám. Nic se mi nedá.

Druhý den vstávám. Nic si nepamatuju. Jsem v pokoji. Bolest hlavy. Oblečení poházené všude kolem. Sucho v ústech. Postavím se. Nejistota. Nejistý krok. Procházím ke svému stolu. Psací stůl. Lampička, notebook, tužky, propisky, papíry. Zvedám jeden z listů A4. Něco napsané. Moje písmo. Čtu.

"Chci s nimi na koupaliště."

Přemýšlím. Nevzpomínám si. Pátrám v paměti. Prázdno. Pouze útržky. Roztrhávám papír...



Cizí hlasy

14. ledna 2016 v 13:20 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Petr končil ve škole. Stará budova. Desítky let stejná. Pouze lidé se mění. Budova nasáklá historií. Nekonečnou řadou vzpomínek. Ve vzduchu nervozita a očekávání. Ozvěna hlasů. Fronta u bufetu. Předražené zboží. Fronta u automatu s kávou. Zaplněné třídy, lavice, tabule, křídy. Učení, zkoušky, přestávky. Páternoster jede dál a dál. Nezastavuje. Jako životy lidí v něm. Před budovou hlouček kuřáků. Vedle nich odjíždí poloprázdný autobus. Zaparkované motorky. Stromy, výhled na střed města. Směs prosklených věží, elektrických drátů, rovných střech, osobních příběhů.

Petr prochází dlouhou chodbou. Středem. Na kraji studenti. Shrbení u počítačů. Narychlo dohánějící úkoly. Sledují seriály, píšou zprávy. Většina ho nevnímá. Někteří pozdraví. Petr pokývá hlavou. Dnes měl dobrý pocit, dobrou náladu. Přednáška se povedla. Získal si jejich zájem. O to šlo. Přesvědčit je...

Odchází ven. Posouvajícími dveřmi na fotobuňku. O něco dřív než obvykle. Má čas. Má čas pro sebe. Nezvyklý pocit. Neví, co s ním. Pomyslel na Veroniku. Změnila se. Život se změnil. Bydlí spolu. Cítí zodpovědnost. Plánují dítě. Mohli by si někam zajít. Při odchodu mu dívka podá kus papírku. "Párty studentů. Dnes 22:00". Za pár metrů ho vyhodil do koše. Tohle už není pro něj. Nechybí mu to. Je spokojený.

Přistoupil ke svému vozu. Starší typ. Octavia. Nevyhovující tlumiče, vrzající dveře. Špinavá od nečistot města. Nečistá města. Odemkl. Nasedl do auta. Nastartoval. Ozval se zvuk motoru. Rozsvítil světla. Spustilo se rádio. Vysílá obvyklý repertoár. Dva kluci vyprávějí historky. Petr přeladil stanici. Z reproduktorů zní hudba. Už tisíckrát slyšená. Zařadil zpátečku. Vyjel z parkoviště. Rozhlédl se a připojil na silnici. Nechal za sebou školu, kostel, benzínky, cedule hospod, dopravní značky, přechody, semafory, billboardy s obřími obličeji, chodce, překážející cyklisty. Na křižovatce odbočil doleva. Sáhl na řadící páku. Zařadil. Převodovka vydala nepříjemný zvuk. Petr se ušklíbl. Zkontroloval mobil - žádná zpráva, žádné volání.

Po plynulé jízdě dorazil na místo. Parkoviště mělo pár volných míst. Vybral si jedno z nich. Zaparkoval a opustil auto. Vstoupil rychlým krokem do přízemí bytu.

Vyšel po schodech nahoru. Nahmatal v kapse klíče. Otevřel. Ocitl se doma. Nechal zhasnutá světla. Vysvlékl si bundu. Dal ji na věšák. Vyzul boty. V ponožkách došel až před pokoj. Bylo zavřeno. Slyšel zvuky. Asi televize. Vzal za kliku. Stál uvnitř. Před ním nezvyklý obraz. Nežádoucí obraz! Veronika na posteli. Přikrývku u krku. Byla vyděšená. Překvapená. Po místnosti pohozené kusy oblečení. Televize zapnutá. Vedle Veroniky chlap. Oba polonazí. Petr ho neznal. Všichni mlčeli. Petr se pomalu otáčel. V obličeji zklamání. Veronika šla za ním. Chytila ho za ruku.

"Počkej, já ti to vysvětlím," řekla mu chvějícím se hlasem.

Petr nereagoval. Vzal ze skříně tašku. Začal do ní skládat oblečení.

"Petře, prosím. Co to děláš?"

Veronika začala plakat. Petr pokračoval. Skládal oblečení. Za chvíli byl hotov. Měl všechno. Promluvil. Klidně. Hlasem bez emocí.

"Můžete pokračovat. Já si jenom vezmu věci a půjdu," řekl.

Otázky, vysvětlování, sliby, slzy, rozmazaný make-up, nešťastný výraz. Petr neposlouchal. Nevnímal. Obul si boty, vzal tašku. Rozhlédl se po bytě. Dveře zaklaply. Odešel. Zůstal jen zvuk televize, zvuk cizích hlasů...



O mangu a Primě MAX

12. ledna 2016 v 22:44 | Just Blaze |  "Názory"
Každý jednou za čas, někdo možná pravidelně, zažije ten den. Den, kdy se mu nic nedaří. Vzbudíte se a ještě vlastně netušíte, že Váš den je prostě špatný. Odsouzený k neúspěchu. Něco jako ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, jenže Vy žádný seznam nemáte! Vstanete z postele a jdete netrpělivě zkontrolovat sociální sítě. A v té chvíli se to stane! Máte o jednoho přítele na Facebooku míň. Po pečlivé a vyčerpávající analýze zjistíte, kdo to z těch 150 přátel byl. Zjistíte, že to byl Váš spolužák ze základní školy, kterého jste už několik let sice neviděli, ale Vás napadnou jen slova jako:

"Proč? Co jsem Ti udělal? Proč dneska?"

Poté, co mu různým způsobem vyhrožujete a přejete mu, ať si ho taky odebere nějaký bývalý spolužák. Koneckonců i Váš spolužák, kterého bůhvíproč nevymazal. Jste na dně a máte strach otevřít už i Instagram. Taková neškodná, milá a příjemná aplikace. Rána! Jeden člověk Vás opět přestal sledovat! Twitter? To stejné! Naštvaní na celý svět a nic se Vám nechce, nejradši byste všechny ty ubohé aplikace odstranili. Smazali si profil, třeba na planetě bude díky tomu lepší život a nikdo nebude mít potřebu Vás informovat o tom, že ho nezajímáte. Jak je to dneska složité. Být zábavný je v současnosti podmínkou. Buď zajímavý, nebo odejdi! Do toho se přidají různé starosti všeho druhu, které však už ze vzdálenosti pár metrů vypadají nepodstatné.

"Musím se jít ostříhat! Jenže kdy?"

A kolem dokola ti věčně starostliví a uvědomělí lidé. Sakra! Jak zaznělo v Cimrmanovi:

"Ta ochota! Ta nesnesitelná ochota mi jde na nervy!"

Ustavičné rady, že to zvládnu, že s tím pořád nadělám. Jak nadělám? Co to je za větu?

"Ty s tím naděláš!"

Nadělám s tím tolik, protože to tak prostě je. Jinak mi to nejde. Jak s tím mám nadělat míň? Nikdo ani proboha neříká, že s tím někdo nadělá málo. Zástup lidí, co jednoduše vědí. Je chyba přece nevědět, kdo něco neví, tak začíná být podezřelý. Všichni známe ty nevěřícné pohledy a otázky typu:

"Ty nevíš, jak vypadá mango?"

Tak málo lidí, co nevnucují všelijaké rady. Co tě vyslechnou a řeknou jedinou rozumnou větu:

"Tak to seš v hajzlu!"

Není to tak těžké. Jenom trochu účasti! Nechci seznam úkolů, co mám dělat…

Pak Vám zavolá strejda, co Váš strejda není, je to strejda Vaší mámy. Je mu něco přes 70, tedy z generace, co nezná internet. Možná tuší, ale stejně neví, k čemu to je. Televize je jeho jediný společník. Žije dobrovolně opuštěný život pouze s tou blikající obrazovkou, co má věčně špatný signál. Za celou dobu se nenaučil ji pořádně ovládat. Každá sebemenší změna ho vykolejí. Doslechl se, že existuje nový kanál - Prima MAX. Chtěl by ho naladit, tak požádal mě.

Vstoupím do jeho pokoje. Uvítá mě velmi starý muž s vrozenou ochotou a zvykem za všechno děkovat. Zkouším naladit ten zatracený kanál. Očekáváme jeho objevení společně. Nepodaří se mi to, anténa je velmi slabá. Jsem naštvaný, že to nejde, že jsem mu vlastně nepomohl. Strejda mi děkuje za snahu, oponuji, že není za co, když to nejede. Vyptává se na školu, přeje mi úspěchy a já se přistihnu, že jsem si něco uvědomil.

"Člověk bývá vážně někdy hloupý, sebestředný a zaslepený!"

Byl rád, že jsem s ním chvíli byl. V tom jeho pokoji s organizovaným chaosem starých předmětů. Každá položka má svůj příběh, svou důležitost. Loučíme se a já si tu jeho větu, kterou mi nakonec řekl, asi budu dlouho pamatovat.

"Já ten kanál stejně nepotřebuju…"

Po příchodu domů si lehnu na postel k televizi. Pustím si v pauze Primu Max, než se zase podívám, co je nového na sociálních sítích. V životě děláme často z důležitých věcí ty nedůležité a naopak. Pořád toho moc nevím. Mango znám až ode dneška! Pokud ho neznáte, tak se podívejte. Neříkám, že jsem zklamaný, ale čekal jsem něco jiného. Docela dobrý název a pak takové plus mínus jablko.

Ale jedno snad už vím.

"Já ty virtuální přátele stejně nepotřebuju…"



J.B.


Tma

11. ledna 2016 v 11:04 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Těžce oddechuji. Pomalý krok. Sotva se držím na nohách. Srdce buší. Každý krok stojí moře sil. Tma. Nevím, kde jsem. Boty špinavé. Všude bláto. Vysoké stromy, jasná obloha. Hvězdy. Velký vůz. Možná. Musím se zastavit. Rozhlížím se. Nic nevidím. Stále stejný obraz. Ticho. Zneklidňující ticho. Jsem nejistý. Mám strach.

Zkouším jít dál. Naděje, že tam něco musí být. Jak jsem se sem dostal? Nevím. Bolí mě hlava. Slyším odněkud zašumění. Zastavím. Poslouchám. Nic. Jdu dál. Potřebuji pomoc. Držím se rukou za břicho. Bolí to. Jsem mokrý. Něčím nasáklý. Mám na sobě kalhoty a tričko. Potím se. Ozve se zapraskání. Snažím se zrychlit. Skoro běžím. Dochází mi síly. Opět zpomaluji. Chvíli klid.

Snažím se vzpomenout. Nejde to. Jen útržky. Nepodstatné věci. Včerejší snídaně. Oběd. Odchod z práce. Pak temno. Prázdno. Jako gumou vymazané. Udělám další krok. Podjela mi noha. Znovu divný zvuk. Narušil ticho. Někdo tu je? Ohlédnu se. Nic. Vše neměnné. Pokračuji. V dálce vidím odraz světla. Naděje. Nová energie. Cítím, že jsem blízko. Soustředím se na bod.

Přibližuje se. Srdce stále buší víc a víc. Adrenalin. Někdo tam musí být. Otočím se. Nic nevidím. Jen ten bod. Moje světlo. Světlo na konci cesty. Vzdálené asi jako fotbalové hřiště.

Ve vzduchu je cítit zvláštní pach. Směs stromů a kouře. V botách mokro. Déšť minulý týden. Přicházím stále blíž. Vidím obrys. Je to budova. Za oknem svícen. Několik svíček. Vánoce. Znovu něco slyším. Něco jako kroky. Nemám orientaci. Asi za mnou. Ohlédnu se. Nikde nikdo. Stále jen tma. Zakopl jsem. Padám. Klečím na kolenou. Nemůžu vstát. Opírám se o dům. Zvedl jsem se. Poslední zbytky sil. Na fasádě zůstává flek. Došel jsem ke dveřím. Zmáčkl na zvonek. Ticho, žádný zvuk. Čekám. Dlouhá doba. Dveře se otevírají. Pomalu. Uvnitř starší pán. Plnovous. Dopadá na mě část světla. Ustaraný výraz. Sleduje mě. Nedokážu nic říct. Držím se zdi. Jsem slabý. Padám.

"Pane, co je vám?!" vykřikne muž.

Snaží se mě zvednout. Nedaří se mu to. Jsem těžký. Nehybný.

"Vy jste od krve, co se vám stalo?!" ptá se dál vyděšeně.

Žádná odpověď. Nemůžu. Ležím na zemi. Tlumené hlasy. Víc lidí. Nerozumím jim. Cítím se jako opilý. Neovládám tělo. Něco se mnou dělají. Ozývá se houkání. Přestávám vnímat. Projíždí část vzpomínek. Záblesky. Zpomalený film. Pozpátku.

Jdu nekonečným polem. Držím se za levý bok. Bolest. Špatné dýchání. Boty kloužou. Bahno. Večer. Promočené tričko. Hvězdy. Křik. Žena. Zápasíme spolu. Cítím bodnutí. Nůž. Spadl jsem na zem. Nevidím ji. Je pryč. V ruce držím šálu. Padá na zem. Já spolu s ní. Náraz do hlavy. Ležím. Příběh pokračuje...


Jsem v lese. Listnatý les. Měkká půda. Pohybuji se tiše. Nechci vzbudit pozornost. Cítím nervozitu. Vzrušení. Všechno spí. Vhodná chvíle. Sleduju ji. Už nějakou dobu. Malá cestička. Slyším její kroky. Zrychlené. Spěchá. Rozbíhám se za ní. Lekne se. Vykřik. Svírám v ruce šálu... Tma.


Poslední před pauzou

5. ledna 2016 v 22:05 | Just Blaze |  "Názory"

Ahoj, všichni, co se už netrpělivě netěší na můj další článek!

Chtěl bych v úvodu napsat pár informací a poté bude následovat taková veselá historka pro pobavení a zakončená dobrým Korcem. Pardon, koncem. Hned v úvodu zmíním, že mi v poslední době přišlo neskutečné množství ohlasů. A to překvapivě jak pozitivního typu, tak bohužel i toho negativního. Negativní zněl, že mi ty mé úvody popravdě moc nejdou. Tak to už ale v životě bývá, že napřed se člověk musí prokousat tím méně záživným a naštěstí pak častokrát přijde zasloužená odměna. Tedy v jiných případech, u mě evidentně ne. A ten jeden pozitivní… nebál bych se říct, že jakási příjemná zpětná vazba, se týká starosti o mé zdraví. Prý v poslední době píšu příliš velké množství textu a z doporučení vyplynulo, že bych si měl dát teď nějakou chvíli pauzu…

Možná by Vás zajímalo mé angažování, protože si myslím, že se většina lidí podívá na můj profil (a už se nikdy nevrátí) jen v případech, když některý jiný článek okomentuji, jinak by pochopitelně nikdo nikdy za žádných okolností nepřišel, na cizích blozích. Vysvětlení je prosté, pokud se mi něco hodně líbí, tak nastanou 2 varianty:

Buď dám 5 hvězdiček v hodnocení, anebo komentář.

Může se zdát, že jste mnozí z Vás viděli moje nadšené odezvy u více profilů a říkáte si třeba zklamaně:

"On to píše každýmu (smutný smajlík)."

V takových případech máte pravdu, píšu to každýmu dobrýmu a nestydím se za to. Mimochodem, já moc nečtu, tedy psaní na počítači (hlavně to, co mě nezaujme do 2 vět), ale prostě vím obvykle během první věty, jestli to stojí za to nebo ne. Většinou komentuji stránku jenom jedenkrát, málokdy se stane, že víckrát, protože jsem Vám už jednou řekl, že jste dobří! A zpravidla pak budete dobří vždycky! Rozumíme si? Okey.

Veselá historka:

Ač se to třeba na první pohled nezdá, tak chodím do školy. Navštěvuji třetí typ vzdělávacího systému, nemyslím teď pro postižené, jedná se pochopitelně o vysokou školu. Součástí naší - možná i některých dalších - školy je vypracování různých nezáživných a otravných projektů. Všimli jste si, že projekt už je dnes vlastně všechno? Když jdu vysypat smetí do popelnice, tak také pracuji na projektu. V rámci projektu je samostatná, podle jejich názoru dobrovolně zvolená (spíše dobrovolně přidělená) práce na rozličná témata a následuje pak šichta na ní/nich (většinou je jich víc) do pozdních odpoledních hodin celý týden. Každá práce má přiklepnutého jednoho snaživého, užvaněného, sebevědomého a v otázce pomoci a dávání rad velmi pasivního vedoucího. Tento vedoucí si může dovolit téměř vše, protože Vás koneckonců na závěr odmění výslednou známkou po deprimující a vcelku destruktivní prezentaci Vašich chabých výsledků.

Já, student v tomto příběhu hraji jednu z hlavních rolí, něco jako Samuel L. Jackson v Pulp Fiction pro lepší představivost. Od vedoucího mi byly svěřeny klíče od jedné laboratoře, kde můžeme (musíme) pracovat na našich projektech a to se slovy:

"Hlavně to, prosím Vás, neztraťte, je jediný!"

S pobavením, že přece nejsem tak neschopný, jsem je tedy převzal. A stalo se přesně to, co očekáváte. Jednoho dne, přesněji řečeno dnes, vstanu v 8:00 (ano, výhoda je, že nemusíte vstávat moc brzy), začnu vykřikovat obvyklé nadávky na vstávání, na školu, na ministerstvo školství, na EU, na celý svět a začínám proceduru oblékání. Sáhnu do kapsy riflí a klíč nikde! Cože? Temno, tep na zhroucení, mdloby, panika. Sáhnu do kapsy od riflí znovu. Nic! Potřetí, počtvrté, podesáté, popadesáté! Nic. Zapomenu na vstávání, na školu, na ministerstvo školství, na EU, na celý svět a oblečený jenom do riflí začínám dělat velmi nevděčnou činnost a to, že prohledávám svůj vlastní pokoj. Protože si matně pamatuji a poslední mou vzpomínkou je, že ještě včera ten klíč v kapse byl. Musí být někde v pokoji. Musí!

Malá odbočka. Zapomněl jsem ještě říct, že vlivem našeho působení v laboratoři školy se nějakou zvláštní shodou okolností pokazily asi 3 původně funkční zařízení. Nemusím Vám tedy myslím ani popisovat, co by to znamenalo přijít do kanceláře vedoucího se slovy:

"Já jsem ho ztratil."

Vraťme se ale zpět. Nevím, jestli jste něco podobného zažili, domnívám se, že určitě ano, ale vlastně ani neumím přiblížit pocity, které se uvnitř mě zrovna odehrávaly. Sliby, že když ho najdu, tak budu denně děkovat všem občanům ČR, budu si všeho vážit, nebudu si už na nic stěžovat. Jen najít ten zatracenej klíč! Rezignoval jsem, všechno jsem prohledal. Nic! Sedl si na pohovku a chtělo se mi brečet. Neměl jsem chuť na snídani, neměl jsem chuť jít už nikdy do školy (to ostatně zůstalo jako jedno z mála stejné). Přemýšlel jsem, že prostě jenom zůstanu sedět doma v pokoji. Navždy. Po místnosti poházené oblečení, odsunuté skříně, postel, i ta sedačka, na které právě nyní jsem. Zadíval jsem se na křeslo, kde ležel sáček s bonbóny - Hašlerky (ty mám nejradši), jenže teď jsem na ně neměl ani pomyšlení. Lehl jsem si napůl oblečený na záda, zavřel oči a začal se litovat. Jak jsem dopadl, jak jsem si zničil život…. Když mě něco osvítilo! Probudil se ve mně Sherlock Holmes, Hercule Poirot, poručík Colombo, inspektor Clouseau, …

To byla přece jediná věc, kam jsem se nepodíval! Křeslo… a na nich Hašlerky! Vysypal jsem okamžitě celý obsah a byl tam! Musel tam spadnout z kapsy riflí. Radost, jako když jsme nedávno vyhráli nad Rusama v hokeji. Obrovská úleva! Dávám klíč do uzavíratelného pouzdra na propisky. Pečlivě a s rozmyslem. Směju se a dokončuji oblékání. Pak následuje snídaně a chystání se k neodvratnému odchodu do školy. Na předchozí události pomalu zapomínám. Po pár minutách je všechno zpátky. Jako by se nic nestalo. Myšlenky se vracejí do normálu a já opět pronáším ta památná slova:

"Pitomý vstávání, pitomá škola, pitomý ministerstvo školství, pitomá EU, pitomej celej svět!"

Jsem zase při smyslech…



Just Blaze


V autě

4. ledna 2016 v 22:10 | Just Blaze |  Povídky běžného života

Opět můj úsporný styl
---------------------------------------

"Komedie je tragédie, která se děje někomu jinému."

Charles Chaplin

Filip. Auto. Filip v autě. Podzimní počasí. Podle kalendáře zima. Silný vítr. Začíná se stmívat. Odpolední provoz. Spěch. Nervozita, agrese. Tři pruhy. Vozidla jedou plynule. Pomalu. Zatím bez zastavení. Nevzhledné prostředí okolo. Šedivé domy, billboardy, upozorňující na již proběhlé volby, prázdné ulice, prázdná dětská hřiště, bílé čáry na silnici. Jízda zpět domů. Jediný cíl. Bezmyšlenkovitý přesun. V hlavní roli čas.

Filip přibrzdil. Nervózně se podíval na palubní desku. 16:52. Většina dne v práci. Nekonečný pracovní čas. Jiný skoro ani nezná. Už však není v tom prostředí. Soustředění na výkon. Profesionalismus. Korektní vztahy. Transparentní chování. Život strávený na židli. Dostat se občas na schůzku. Pro firmu vše! Každý den tabletka Cipralexu. Otupit smysly, emoce. Nežádoucí pocity.

Sedí v autě. Myšlenky na zaměstnání. Nedokáže je vyhnat z hlavy. Stále se objevují. Znovu a znovu. Opět přibrzďuje. Něco se děje? Vidí červenou. Bílou. Červenobílou barvu. Plácačka. Policejní plácačka. Pomáhat a chránit. Dává blinkr. Zastavuje. Stáhne okýnko. Před ním muž. Vysoký. Světle zelená reflexní vesta. Naklání se.

"Dobrý den, pane řidiči," povídá muž v uniformě.
"Dobré odpoledne," odpoví Filip.
"Už skoro večer."
"No, ještě spíš odpoledne."
"Já bych řekl, že už je to skoro na hraně."
"Ale ten váš "den" určitě platí," řekne Filip.
"Tak dobrý den."
"Dobrý den."
"Víte, proč jsme vás zastavili?" zeptá se muž zákona.
"Vás je víc?"
"Ne, jenom já."
"Tak proč říkáte zastavili?"
"Promiňte, to mi asi uteklo. Vidíte snad, že je nás tady víc?"
"Právě, že nevidím."
"Tak vidíte."
"Proč jste mě teda zastavil?" zeptá se Filip.
"Dobrá otázka."
"Děkuji."
"Vy nevíte, proč?" položí otázku policista.
"Bohužel nevím," odpoví Filip.
"Ukažte mi doklady."
"Co tak najednou?"
"To se snad dělá, ne?"
"Já vím, že dělá. Ale udělal jsem něco špatně?" řekne Filip.
"Myslím, že ne. Myslíte si, že ano?"
"Já si nic nemyslím."
"Já právě taky ne. Máte auto v pořádku?"
"A vy?" ptá se Filip.
"Já ano, je služební," odpoví zaměstnanec policie.
"Ale s jistotou to nevíte."
"Řekl bych, že to vím s jistotou."
"Ukažte mi doklady."
"Dobře, hned to bude," řekl muž od policie. Odešel k autu. Hledá. Přichází s doklady.
"Tady jsou." Filip si je prohlíží. Důkladně.
"Vypadá to, že jsou v pořádku."
"To doufám," odpoví policista.
"Dobře. Tak můžete pokračovat v jízdě." Podává je zpět.
"Děkuji. Přeji pěkné odpoledne."
"Vám taky hezký večer," popřeje Filip.

Tlačítkem zavře okýnko. Zapíná blinkr. Za ním auto. Zpomaluje. Pouští ho. Filip děkuje. Na chvíli zapomněl na pracovní povinnosti. Už jsou zpět. Je čtvrtek. Zítra pátek. Poslední den. Po práci hospoda. Pití, zapomnění. Vymazání nahromaděného stresu. Týdenní restart. Zasloužená radost. Zapíná rádio. Zástup vozidel postupně zrychluje. Pokračují v jízdě. Různými směry. Za chvíli je doma. Parkuje. Všude tma. Večer. V domě se nesvítí. Je v něm prázdno. Pusto. Stejně jako v jeho srdci…



(To slovo)

2. ledna 2016 v 19:05 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj, zdravím Vás na mém částečně upraveném (co bylo v mých silách) blogu opět s jedním takovým… Nechci to slovo ani radši psát, protože by se pravděpodobně stalo, že většina přestane číst a začne se věnovat něčemu užitečnějšímu. U toho bych se ale ještě zastavil. Smysl blogu? Proč číst něco, co nepíše žádný profesionál? Nechali byste se operovat od někoho, kdo rád po práci sleduje videa z operací? Spravit auto od člověka, co hraje docela slušně na Xboxu automobilové hry? Asi ne. Tak proč čteme někoho na blogu? Odpověď je zcela jasná: Proto!

To slovo, které se bojím vyslovit, je… zamyšlení! Néé! Už jste pryč? Dobře, napíšu si to pro sebe, stejně by Vás to asi nebavilo. Chtěl bych se tady zamyslet nad jednou věcí:

Docela pravidelně, asi tak jednou týdně se rozhodnu, chvíli se přemlouvám, pak si říkám, že nepůjdu, potom přemýšlím nad tím, že spousta lidí vůbec nechodí, jestli to mám zapotřebí a následně tedy jdu, jít běhat. Obleču se, obuju boty, které na nic jiného nepoužívám (a pak, že nežijeme v luxusu), vezmu si jen pár věcí: klíče od domu, peníze, mp3 přehrávač, baterku (svítící), kdyby byla tma, někdy i psa (živýho), a jdu. Zapnu přehrávač, mám už takový rituál, že začnu nejdřív hudbou (neptejte se radši jakou) a později přejdu na audioknihy nebo prostě "něco mluveného". Profil trati není zrovna přívětivý, hned po zabouchnutí mých dveří se objeví prudký kopec, který svižným krokem následně vyjdu a po něm, jak to tak někdy bývá, zase kopec směrem dolů. Zákonitě musí přece existovat stejný počet cest nahoru a dolů, to je logické. Projdu se tedy dolů a nechám za sebou město (no, spíš vesnici), po levé straně mám pole a po pravé, aby se to nepletlo, taky pole. Vkročím do lesa. Pokud jste někdy už byli v lese, a já věřím, že alespoň jednou ano, tak víte, že se něco změní. Samozřejmě, změní se půda pod nohama (je měkčí) a přibyde počet stromů na metr čtvereční. Občas zahlédnu v dálce i různé druhy zvěře - srnka a brouci. Jen upozorňuji, mám pořád ty sluchátka, takže pochopitelně nic neslyším. Zkoušel jsem to i bez nich a není to špatné, ale je to podobné jako když si pustíte píseň a hraje pořád stejná a nejde to nijak přepnout na další.

V lese se přede mnou náhle (pro ty, co to neznají) objeví místní a vyhlášený kopec. Běhají do něj sportovci - z naší rodiny. A pozor! Zde už dochází i k tomu podstatnému, mému sportovnímu výkonu. Ano! Běžím! V první čtvrtině mi zpravidla dojde dech, ve třetině mi začnou tuhnout nohy, v polovině se mi před očima promítá film, složený z celého mého života a v druhé půlce, jenom s ohromnou silou vlastní vůle, se většinou zastavím a dojdu ten zbytek až na vrchol. Na vrcholu té velehory dýchám jako lokomotiva a místní obyvatelé se psy se asi musí divit, co je to tam za zhrouceného a nezdravě vypadajícího člověka u toho jehličnatého stromu. Popadnu dech a vycházím opět z lesa. Doběhl jsem právě do dalšího města, kde mají i několik obchodů s potravinami. Vcházím do jednoho z nich. Vybírám si svůj typický a jediný normální (podle mého gastronomického odhadu) výrobek a to Fruko se 100 % pomeranče. Špinavý od bláta a červený od běhu přicházím k pokladně, kde jsou na to evidentně už zvyklí a co je zvláštní, tak nejsem v prostorách na tom v tomhle ohledu nejhůř, a zaplatím. Někdy (v teplejších dnech) si sednu na nedalekou lavičku a dělám svoji oblíbenou činnost: Pozoruji lidi. Jak čekají na tramvaj, jak chodí, jak sedí na zahrádkách místní restaurace, jak prostě existují. Samotného by mě to asi nebavilo. Chvíli posedím a vydám se zpět.

U jednoho (asi) fotbalového hřiště, kde pravidelně nikdo nebývá, se zastavím. A zde přichází ta podstatná část. Vyhodím vypité Fruko do koše!

To je celé. Aha, Vy něco nevíte, takže Vám to musím asi vysvětlit. Kdybyste to věděli, tak o tom nemusím přece ani psát. Přitom existuje mnoho příběhů, mnozí by možná řekly, že všechny byly už jednou řečeny, ale stále má cenu je vyprávět…

Vyhodím Fruko do koše a díky tomu, že úklidová četa zdejšího města asi nepracuje příliš zodpovědně, nebo to takhle stačí, uvidím něco. To něco jsou další papírové obaly Fruka, které jsem tam už v minulosti vyhodil. Abych jim zase nekřivdil, občas ten koš vyvezou a na nějaký čas je zase prázdný. Já mám ale radši, když tam ty pozůstatky mé přítomnosti vždycky uvidím...

Je to něco jako stopa. Připomenutí. Záznam. Pocit, že jsem tady byl. Vím, možná to zní zvláštně, ale jedno takové Fruko má v sobě jeden příběh. Vybavím si obvykle svoji poslední návštěvu, vzpomenu si na to, nad čím jsem přemýšlel, co mě čekalo a mám to třeba už za sebou. Nějak to tak všechno v sobě zhodnotím a připojím něco dalšího... (další obal na příště).

Dnes jsem byl opět běhat (poprvé po Vánocích = náročné), průběh byl velice podobný, obvykle máloco měním a jsem spíš radši, když se vůbec nic nemění. Jenže jsem si pití dnes výjimečně nekoupil, zapomněl jsem na peníze (a baterku jsem taky neměl!). Něco tomu chybělo, ten běh byl pak nahoře takový neúplný. Prázdný. Obyčejný…

Pijte Fruko! (tohle je neplacená reklama)



(Test: Když se nezasměješ od času 1:30, tak jsi prohrál)


Sobota

1. ledna 2016 v 11:22 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Byla sobota. Venku nevlídné počasí. Listopad. Všude na zemi opadané listí. Šedivé pozadí všedních dnů. Šedivé dny. Jakub se před chvílí vzbudil. Ještě v posteli vzal do ruky mobil. Zkontroloval sociální sítě. Fotky svých virtuálních přátel. Fotky ze včerejších akcí. Rozzářené obličeje, prázdné obličeje. Každý se svou pózou. Pod fotkami citáty slavných osobností. Odkazy na hudbu, na které nikdy neklikal. Vtipné komentáře, kterým se nikdy nesmál.

Odložil mobil. Zůstal ještě chvíli ležet v posteli. Na zádech očima pozoroval strop pokoje. Z venku k němu dopadala část světla. Nechtělo se mu. Bylo mu tu dobře. Musel sám sebe přemlouvat. Jako každý den. Rozjetý vlak. Těžko se dalo vystoupit. Neustálý souboj s časem. Každý den se budil s pocitem, že má málo času. Že nestíhá. Celý svět někam spěchá. Někam, kde mu bude líp. Někam, protože je to potřeba. Protože se to očekává. Protože to dělá každý. Jakuba ze snění probudil zvuk. Mobil. Zpráva.

"Ahoj, prisla bych dneska po obede na navstevu, muzu? Klara."

Položil mobil na stůl. Přemýšlel. V hlavě měl smíšené pocity. Nebyl nadšený. Klára mu jednou za čas napsala. Napsala, že přijde. Z nějakého důvodu. On jí nikdy. Byli kamarádi. Myslel, že to vycítí. Nedošlo jí to. Hledal důvody, proč to dnes nejde. Mezitím se šel nasnídat. V lednici téměř nic. Nechtělo se mu do supermarketu. Představa lidí s vozíkem ho děsila. Vzal si rohlík a k němu kus másla. Uvařil si silnou kávu. Bude potřebovat energii. Vyťukal odpověď.

"Ahoj, jasne. Uz se tesim, J."

Bylo mu ze sebe špatně. Život ve lži. Napil se ještě kávy. Vzpomněl si na poslední setkání s Klárou. Seděli u něho doma. Popíjeli víno a jedli chlebíčky. Přinesla je. Povídali si, smáli se. Fajn odpoledne. Vše v pořádku. Jen cítil úlevu, když odešla. Psali si zprávy. Zvláštní pocit. Má ji rád, když je pryč. Když na ni myslí.

Jakub si vzal svou rozečtenou knihu. Do oběda bude číst. Jedna z těch oblíbených severských detektivek. U každé vraždy je jakýsi sněhulák. Docela zajímavé. Jakub jí věnoval veškerou pozornost. O to mu šlo. Nepřemýšlet. Žít v přítomnosti.

Na oběd si dal mraženou pizzou. Salámovou. Bez nápisu na krabici by to nepoznal. Milimetrové kousky uzeniny. Zbytek jakási čeveno-bílá hmota. Snědl ji celou. Už necítil hlad. Zapnul televizi. Projel všech 120 kanálů. Nekonečné seriály, reprízované pořady, staré filmy, které už několikrát viděl. Zvolil přímý přenos tenisového utkání. Dva hráči na pokraji svých fyzických i psychických sil. Jakub je ze svého křesla sledoval. Vyrovnaný zápas. Diváci spokojení, komentátor spokojený, rozhodčí spokojení. Jakuba hra pohltila. Přestal sledovat čas. Zápas se pomalu chýlil ke konci. Ozval se zvonek. Klára. Otevřel dveře, přivítali se.

"Ahoj, jdeš přesně, jako pokaždý," řekl Jakub.

Klára se usmála. Měla na sobě pohodlné oblečení. Mikinu, kterou jí jednou pochválil. Posadili se k televizi. Jakub ji zeslabil. Zápas skončil.

"Co je novýho?" zeptala se Klára.

"Tak znáš to. Pořád je plno práce. A jinak ani nemám na nic čas."

"No, u mě je jedna novinka," řekla tajemně.

Jakub byl zvědavý. Netroufl si tipovat. Něco v práci? V rodině?

"Tak se pochlub, co to je?"

"Mám novýho přítele, chodíme spolu už tři týdny," sdělila mu pyšně.

Jakub na ni nevěřícně koukal. Klára se zarazila. Uvědomil si to. Snažil se to zamaskovat. Hraný úsměv. Tohle nečekal. Tohle nechtěl. Někdo mu ji bere. Měl plno práce s tím, aby to nešlo poznat. Konečně to pochopil. Až teď mu to došlo. Úplně všechno. Zapadlo to do sebe. Potřeboval impulz. Už to věděl. Už věděl, co k ní cítí…