" " Charlie Chaplin

Poslední před pauzou

5. ledna 2016 v 22:05 | Just Blaze |  "Názory"

Ahoj, všichni, co se už netrpělivě netěší na můj další článek!

Chtěl bych v úvodu napsat pár informací a poté bude následovat taková veselá historka pro pobavení a zakončená dobrým Korcem. Pardon, koncem. Hned v úvodu zmíním, že mi v poslední době přišlo neskutečné množství ohlasů. A to překvapivě jak pozitivního typu, tak bohužel i toho negativního. Negativní zněl, že mi ty mé úvody popravdě moc nejdou. Tak to už ale v životě bývá, že napřed se člověk musí prokousat tím méně záživným a naštěstí pak častokrát přijde zasloužená odměna. Tedy v jiných případech, u mě evidentně ne. A ten jeden pozitivní… nebál bych se říct, že jakási příjemná zpětná vazba, se týká starosti o mé zdraví. Prý v poslední době píšu příliš velké množství textu a z doporučení vyplynulo, že bych si měl dát teď nějakou chvíli pauzu…

Možná by Vás zajímalo mé angažování, protože si myslím, že se většina lidí podívá na můj profil (a už se nikdy nevrátí) jen v případech, když některý jiný článek okomentuji, jinak by pochopitelně nikdo nikdy za žádných okolností nepřišel, na cizích blozích. Vysvětlení je prosté, pokud se mi něco hodně líbí, tak nastanou 2 varianty:

Buď dám 5 hvězdiček v hodnocení, anebo komentář.

Může se zdát, že jste mnozí z Vás viděli moje nadšené odezvy u více profilů a říkáte si třeba zklamaně:

"On to píše každýmu (smutný smajlík)."

V takových případech máte pravdu, píšu to každýmu dobrýmu a nestydím se za to. Mimochodem, já moc nečtu, tedy psaní na počítači (hlavně to, co mě nezaujme do 2 vět), ale prostě vím obvykle během první věty, jestli to stojí za to nebo ne. Většinou komentuji stránku jenom jedenkrát, málokdy se stane, že víckrát, protože jsem Vám už jednou řekl, že jste dobří! A zpravidla pak budete dobří vždycky! Rozumíme si? Okey.

Veselá historka:

Ač se to třeba na první pohled nezdá, tak chodím do školy. Navštěvuji třetí typ vzdělávacího systému, nemyslím teď pro postižené, jedná se pochopitelně o vysokou školu. Součástí naší - možná i některých dalších - školy je vypracování různých nezáživných a otravných projektů. Všimli jste si, že projekt už je dnes vlastně všechno? Když jdu vysypat smetí do popelnice, tak také pracuji na projektu. V rámci projektu je samostatná, podle jejich názoru dobrovolně zvolená (spíše dobrovolně přidělená) práce na rozličná témata a následuje pak šichta na ní/nich (většinou je jich víc) do pozdních odpoledních hodin celý týden. Každá práce má přiklepnutého jednoho snaživého, užvaněného, sebevědomého a v otázce pomoci a dávání rad velmi pasivního vedoucího. Tento vedoucí si může dovolit téměř vše, protože Vás koneckonců na závěr odmění výslednou známkou po deprimující a vcelku destruktivní prezentaci Vašich chabých výsledků.

Já, student v tomto příběhu hraji jednu z hlavních rolí, něco jako Samuel L. Jackson v Pulp Fiction pro lepší představivost. Od vedoucího mi byly svěřeny klíče od jedné laboratoře, kde můžeme (musíme) pracovat na našich projektech a to se slovy:

"Hlavně to, prosím Vás, neztraťte, je jediný!"

S pobavením, že přece nejsem tak neschopný, jsem je tedy převzal. A stalo se přesně to, co očekáváte. Jednoho dne, přesněji řečeno dnes, vstanu v 8:00 (ano, výhoda je, že nemusíte vstávat moc brzy), začnu vykřikovat obvyklé nadávky na vstávání, na školu, na ministerstvo školství, na EU, na celý svět a začínám proceduru oblékání. Sáhnu do kapsy riflí a klíč nikde! Cože? Temno, tep na zhroucení, mdloby, panika. Sáhnu do kapsy od riflí znovu. Nic! Potřetí, počtvrté, podesáté, popadesáté! Nic. Zapomenu na vstávání, na školu, na ministerstvo školství, na EU, na celý svět a oblečený jenom do riflí začínám dělat velmi nevděčnou činnost a to, že prohledávám svůj vlastní pokoj. Protože si matně pamatuji a poslední mou vzpomínkou je, že ještě včera ten klíč v kapse byl. Musí být někde v pokoji. Musí!

Malá odbočka. Zapomněl jsem ještě říct, že vlivem našeho působení v laboratoři školy se nějakou zvláštní shodou okolností pokazily asi 3 původně funkční zařízení. Nemusím Vám tedy myslím ani popisovat, co by to znamenalo přijít do kanceláře vedoucího se slovy:

"Já jsem ho ztratil."

Vraťme se ale zpět. Nevím, jestli jste něco podobného zažili, domnívám se, že určitě ano, ale vlastně ani neumím přiblížit pocity, které se uvnitř mě zrovna odehrávaly. Sliby, že když ho najdu, tak budu denně děkovat všem občanům ČR, budu si všeho vážit, nebudu si už na nic stěžovat. Jen najít ten zatracenej klíč! Rezignoval jsem, všechno jsem prohledal. Nic! Sedl si na pohovku a chtělo se mi brečet. Neměl jsem chuť na snídani, neměl jsem chuť jít už nikdy do školy (to ostatně zůstalo jako jedno z mála stejné). Přemýšlel jsem, že prostě jenom zůstanu sedět doma v pokoji. Navždy. Po místnosti poházené oblečení, odsunuté skříně, postel, i ta sedačka, na které právě nyní jsem. Zadíval jsem se na křeslo, kde ležel sáček s bonbóny - Hašlerky (ty mám nejradši), jenže teď jsem na ně neměl ani pomyšlení. Lehl jsem si napůl oblečený na záda, zavřel oči a začal se litovat. Jak jsem dopadl, jak jsem si zničil život…. Když mě něco osvítilo! Probudil se ve mně Sherlock Holmes, Hercule Poirot, poručík Colombo, inspektor Clouseau, …

To byla přece jediná věc, kam jsem se nepodíval! Křeslo… a na nich Hašlerky! Vysypal jsem okamžitě celý obsah a byl tam! Musel tam spadnout z kapsy riflí. Radost, jako když jsme nedávno vyhráli nad Rusama v hokeji. Obrovská úleva! Dávám klíč do uzavíratelného pouzdra na propisky. Pečlivě a s rozmyslem. Směju se a dokončuji oblékání. Pak následuje snídaně a chystání se k neodvratnému odchodu do školy. Na předchozí události pomalu zapomínám. Po pár minutách je všechno zpátky. Jako by se nic nestalo. Myšlenky se vracejí do normálu a já opět pronáším ta památná slova:

"Pitomý vstávání, pitomá škola, pitomý ministerstvo školství, pitomá EU, pitomej celej svět!"

Jsem zase při smyslech…



Just Blaze

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bocian Bocian | E-mail | Web | 6. ledna 2016 v 0:34 | Reagovat

Joj, ani neviem, čo napísať, lebo to jednoducho komentár nepotrebuje. :-D  Ako sa ocitol kľúč v hašlerkách?! Bocian je už opantaný únavou, ale chváli ťa za vtipný príbeh (akoby to od neho niečo znamenalo). Takže sa maj dobre, ešte sa zastavím!

2 Just Blaze Just Blaze | 6. ledna 2016 v 19:49 | Reagovat

Dostal se tam, protože si chystám pokaždé oblečení na další den, abych se tak nemusel zdržovat (nebo spíš se mi nechce dávat oblečení do skříně). A tím tedy pak vznikla ta známá rovnice mého případu:

Hašlerky na křesle + Kalhoty nahoře na křesle (nad Hašlerkama) = Klíč v Hašlerkách :D

Každopádně díky moc za pochvalu!! :D

3 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 0:05 | Reagovat

floydi♥ (první naivní srdíčku, užij si ho)
((já mám pořád pocit, jak když jsi někdo koho znám, což je blbost, ale pocit prostě))
Ale náhodou, podle mě jsou ty úvody boží.

4 Just Blaze Just Blaze | 7. ledna 2016 v 18:48 | Reagovat

[3]: Možná znáš jenom někoho, kdo má úplně stejnej věk, pohlaví, barvu pleti, bydliště, místo narození, vědomosti, záliby, styl psaní, počet sourozenců, má rád skořici, smích, nemá rád pondělí a grilovanou kukuřici, ale nejsem to já... :D

A nechceš místo toho chválení napsat radši nějakej článek, nemám co číst!! :D

5 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 7. ledna 2016 v 19:32 | Reagovat

[4]: promiň, musím žít, ýt na koleji a pít.

(a pak o tom něco napsat.)
Paralely paralelní život :) https://triprinceznyzde.wordpress.com/category/princezny/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama