" " Charlie Chaplin

Sobota

1. ledna 2016 v 11:22 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Byla sobota. Venku nevlídné počasí. Listopad. Všude na zemi opadané listí. Šedivé pozadí všedních dnů. Šedivé dny. Jakub se před chvílí vzbudil. Ještě v posteli vzal do ruky mobil. Zkontroloval sociální sítě. Fotky svých virtuálních přátel. Fotky ze včerejších akcí. Rozzářené obličeje, prázdné obličeje. Každý se svou pózou. Pod fotkami citáty slavných osobností. Odkazy na hudbu, na které nikdy neklikal. Vtipné komentáře, kterým se nikdy nesmál.

Odložil mobil. Zůstal ještě chvíli ležet v posteli. Na zádech očima pozoroval strop pokoje. Z venku k němu dopadala část světla. Nechtělo se mu. Bylo mu tu dobře. Musel sám sebe přemlouvat. Jako každý den. Rozjetý vlak. Těžko se dalo vystoupit. Neustálý souboj s časem. Každý den se budil s pocitem, že má málo času. Že nestíhá. Celý svět někam spěchá. Někam, kde mu bude líp. Někam, protože je to potřeba. Protože se to očekává. Protože to dělá každý. Jakuba ze snění probudil zvuk. Mobil. Zpráva.

"Ahoj, prisla bych dneska po obede na navstevu, muzu? Klara."

Položil mobil na stůl. Přemýšlel. V hlavě měl smíšené pocity. Nebyl nadšený. Klára mu jednou za čas napsala. Napsala, že přijde. Z nějakého důvodu. On jí nikdy. Byli kamarádi. Myslel, že to vycítí. Nedošlo jí to. Hledal důvody, proč to dnes nejde. Mezitím se šel nasnídat. V lednici téměř nic. Nechtělo se mu do supermarketu. Představa lidí s vozíkem ho děsila. Vzal si rohlík a k němu kus másla. Uvařil si silnou kávu. Bude potřebovat energii. Vyťukal odpověď.

"Ahoj, jasne. Uz se tesim, J."

Bylo mu ze sebe špatně. Život ve lži. Napil se ještě kávy. Vzpomněl si na poslední setkání s Klárou. Seděli u něho doma. Popíjeli víno a jedli chlebíčky. Přinesla je. Povídali si, smáli se. Fajn odpoledne. Vše v pořádku. Jen cítil úlevu, když odešla. Psali si zprávy. Zvláštní pocit. Má ji rád, když je pryč. Když na ni myslí.

Jakub si vzal svou rozečtenou knihu. Do oběda bude číst. Jedna z těch oblíbených severských detektivek. U každé vraždy je jakýsi sněhulák. Docela zajímavé. Jakub jí věnoval veškerou pozornost. O to mu šlo. Nepřemýšlet. Žít v přítomnosti.

Na oběd si dal mraženou pizzou. Salámovou. Bez nápisu na krabici by to nepoznal. Milimetrové kousky uzeniny. Zbytek jakási čeveno-bílá hmota. Snědl ji celou. Už necítil hlad. Zapnul televizi. Projel všech 120 kanálů. Nekonečné seriály, reprízované pořady, staré filmy, které už několikrát viděl. Zvolil přímý přenos tenisového utkání. Dva hráči na pokraji svých fyzických i psychických sil. Jakub je ze svého křesla sledoval. Vyrovnaný zápas. Diváci spokojení, komentátor spokojený, rozhodčí spokojení. Jakuba hra pohltila. Přestal sledovat čas. Zápas se pomalu chýlil ke konci. Ozval se zvonek. Klára. Otevřel dveře, přivítali se.

"Ahoj, jdeš přesně, jako pokaždý," řekl Jakub.

Klára se usmála. Měla na sobě pohodlné oblečení. Mikinu, kterou jí jednou pochválil. Posadili se k televizi. Jakub ji zeslabil. Zápas skončil.

"Co je novýho?" zeptala se Klára.

"Tak znáš to. Pořád je plno práce. A jinak ani nemám na nic čas."

"No, u mě je jedna novinka," řekla tajemně.

Jakub byl zvědavý. Netroufl si tipovat. Něco v práci? V rodině?

"Tak se pochlub, co to je?"

"Mám novýho přítele, chodíme spolu už tři týdny," sdělila mu pyšně.

Jakub na ni nevěřícně koukal. Klára se zarazila. Uvědomil si to. Snažil se to zamaskovat. Hraný úsměv. Tohle nečekal. Tohle nechtěl. Někdo mu ji bere. Měl plno práce s tím, aby to nešlo poznat. Konečně to pochopil. Až teď mu to došlo. Úplně všechno. Zapadlo to do sebe. Potřeboval impulz. Už to věděl. Už věděl, co k ní cítí…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 1:21 | Reagovat

och. chudák J.

..život

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama