" " Charlie Chaplin

(To slovo)

2. ledna 2016 v 19:05 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj, zdravím Vás na mém částečně upraveném (co bylo v mých silách) blogu opět s jedním takovým… Nechci to slovo ani radši psát, protože by se pravděpodobně stalo, že většina přestane číst a začne se věnovat něčemu užitečnějšímu. U toho bych se ale ještě zastavil. Smysl blogu? Proč číst něco, co nepíše žádný profesionál? Nechali byste se operovat od někoho, kdo rád po práci sleduje videa z operací? Spravit auto od člověka, co hraje docela slušně na Xboxu automobilové hry? Asi ne. Tak proč čteme někoho na blogu? Odpověď je zcela jasná: Proto!

To slovo, které se bojím vyslovit, je… zamyšlení! Néé! Už jste pryč? Dobře, napíšu si to pro sebe, stejně by Vás to asi nebavilo. Chtěl bych se tady zamyslet nad jednou věcí:

Docela pravidelně, asi tak jednou týdně se rozhodnu, chvíli se přemlouvám, pak si říkám, že nepůjdu, potom přemýšlím nad tím, že spousta lidí vůbec nechodí, jestli to mám zapotřebí a následně tedy jdu, jít běhat. Obleču se, obuju boty, které na nic jiného nepoužívám (a pak, že nežijeme v luxusu), vezmu si jen pár věcí: klíče od domu, peníze, mp3 přehrávač, baterku (svítící), kdyby byla tma, někdy i psa (živýho), a jdu. Zapnu přehrávač, mám už takový rituál, že začnu nejdřív hudbou (neptejte se radši jakou) a později přejdu na audioknihy nebo prostě "něco mluveného". Profil trati není zrovna přívětivý, hned po zabouchnutí mých dveří se objeví prudký kopec, který svižným krokem následně vyjdu a po něm, jak to tak někdy bývá, zase kopec směrem dolů. Zákonitě musí přece existovat stejný počet cest nahoru a dolů, to je logické. Projdu se tedy dolů a nechám za sebou město (no, spíš vesnici), po levé straně mám pole a po pravé, aby se to nepletlo, taky pole. Vkročím do lesa. Pokud jste někdy už byli v lese, a já věřím, že alespoň jednou ano, tak víte, že se něco změní. Samozřejmě, změní se půda pod nohama (je měkčí) a přibyde počet stromů na metr čtvereční. Občas zahlédnu v dálce i různé druhy zvěře - srnka a brouci. Jen upozorňuji, mám pořád ty sluchátka, takže pochopitelně nic neslyším. Zkoušel jsem to i bez nich a není to špatné, ale je to podobné jako když si pustíte píseň a hraje pořád stejná a nejde to nijak přepnout na další.

V lese se přede mnou náhle (pro ty, co to neznají) objeví místní a vyhlášený kopec. Běhají do něj sportovci - z naší rodiny. A pozor! Zde už dochází i k tomu podstatnému, mému sportovnímu výkonu. Ano! Běžím! V první čtvrtině mi zpravidla dojde dech, ve třetině mi začnou tuhnout nohy, v polovině se mi před očima promítá film, složený z celého mého života a v druhé půlce, jenom s ohromnou silou vlastní vůle, se většinou zastavím a dojdu ten zbytek až na vrchol. Na vrcholu té velehory dýchám jako lokomotiva a místní obyvatelé se psy se asi musí divit, co je to tam za zhrouceného a nezdravě vypadajícího člověka u toho jehličnatého stromu. Popadnu dech a vycházím opět z lesa. Doběhl jsem právě do dalšího města, kde mají i několik obchodů s potravinami. Vcházím do jednoho z nich. Vybírám si svůj typický a jediný normální (podle mého gastronomického odhadu) výrobek a to Fruko se 100 % pomeranče. Špinavý od bláta a červený od běhu přicházím k pokladně, kde jsou na to evidentně už zvyklí a co je zvláštní, tak nejsem v prostorách na tom v tomhle ohledu nejhůř, a zaplatím. Někdy (v teplejších dnech) si sednu na nedalekou lavičku a dělám svoji oblíbenou činnost: Pozoruji lidi. Jak čekají na tramvaj, jak chodí, jak sedí na zahrádkách místní restaurace, jak prostě existují. Samotného by mě to asi nebavilo. Chvíli posedím a vydám se zpět.

U jednoho (asi) fotbalového hřiště, kde pravidelně nikdo nebývá, se zastavím. A zde přichází ta podstatná část. Vyhodím vypité Fruko do koše!

To je celé. Aha, Vy něco nevíte, takže Vám to musím asi vysvětlit. Kdybyste to věděli, tak o tom nemusím přece ani psát. Přitom existuje mnoho příběhů, mnozí by možná řekly, že všechny byly už jednou řečeny, ale stále má cenu je vyprávět…

Vyhodím Fruko do koše a díky tomu, že úklidová četa zdejšího města asi nepracuje příliš zodpovědně, nebo to takhle stačí, uvidím něco. To něco jsou další papírové obaly Fruka, které jsem tam už v minulosti vyhodil. Abych jim zase nekřivdil, občas ten koš vyvezou a na nějaký čas je zase prázdný. Já mám ale radši, když tam ty pozůstatky mé přítomnosti vždycky uvidím...

Je to něco jako stopa. Připomenutí. Záznam. Pocit, že jsem tady byl. Vím, možná to zní zvláštně, ale jedno takové Fruko má v sobě jeden příběh. Vybavím si obvykle svoji poslední návštěvu, vzpomenu si na to, nad čím jsem přemýšlel, co mě čekalo a mám to třeba už za sebou. Nějak to tak všechno v sobě zhodnotím a připojím něco dalšího... (další obal na příště).

Dnes jsem byl opět běhat (poprvé po Vánocích = náročné), průběh byl velice podobný, obvykle máloco měním a jsem spíš radši, když se vůbec nic nemění. Jenže jsem si pití dnes výjimečně nekoupil, zapomněl jsem na peníze (a baterku jsem taky neměl!). Něco tomu chybělo, ten běh byl pak nahoře takový neúplný. Prázdný. Obyčejný…

Pijte Fruko! (tohle je neplacená reklama)



(Test: Když se nezasměješ od času 1:30, tak jsi prohrál)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 1:15 | Reagovat

Ahoj :)

Baví mě to! A víš co, smála jsem se u druhého odstavce. Líbí se mi les (jo!), pokus o běh (taky musím nejdřív běžet do kopce, abych mohla běžet) a to umírání už ve čtvrtině, 100% pomeranč a tak nějak ladění. Jsi asi fajn. Piš, budu to číst ráda :)
Pamatuju si na první video Garanda, který jsem viděla, jeětě nějaký školní, vůbec nebyl slavnej...musim to zas najít :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama