" " Charlie Chaplin

Únor 2016

Orel má na sobě průměrně 7000 pírek

19. února 2016 v 22:21 | Just Blaze |  "Názory"
Dobrý den, pokud jste zrovna na živu.

Mám tady jeden velmi, ale velmi nezajímavej rozhovor se svým druhým já. Možná jste si už stačili všimnout níže umístěnýho interview (Voskovec = V a Werich = W - pomůcka), že si se sebou vykám. Nebudu tady zbytečně předstírat nějaký familiární (díky Worde!) tykání a pustíme se hned do první otázky. Třeba se o mně něco dozvíte tzv. ze zákulisí, jak se říká něco intimního, ale chápu, že po tom extra netoužíte. Dá se jistá otevřenost předpokládat i vzhledem k tomu, že sám sobě toho možná řeknu o něco víc než někomu cizímu. Například svýmu bráchovi. Dál už nikoho ani neznám…

Redaktor / odpovídající

Dobrý den.
Dobrý den.

Chtěl bych se zeptat, jak Vás mám oslovovat?
Já si na to nějak nepotrpím. Říkejte mi klidně Mistře.

Dobře, Mistře.
Znáte tu historku Miroslava Horníčka? Jak jednou…

Znám.
Ok.

Mohl byste se nám krátce představit, říct něco ze svého života, kolik Vám je let, kde jste se narodil, kolik měříte, kolik piv denně si tak dáte, atd.
Co je Vám do toho?

Čtenáře by to určitě zajímalo.
A kolik je Vám let?

Mně je zhruba tak stejně jako Vám.
Takže docela dost.

Docela dost. Poslyšte, s Vámi je to poměrně složitý, nemyslíte?
Jak to myslíte?

Z Vašich článků mi přijde, že vše shazujete a já pak například nevím, co myslíte opravdu vážně.
Jak to myslíte?

Zdá se mi, že situace popisujete spíš tím, že je zesměšňujete. Takže Vám je všechno jedno?
Naopak.

Co naopak?
Poslyšte, vy asi nejste žádnej Přemysl, co?

Nejsem, promiňte.
Prožívám všechny situace až moc a zlehčení je jedinej rozumnej způsob, jak se z toho úplně nezbláznit.

Takže tím trpíte?
To si pište, jenom z hlubokýho prožitku může vzniknout něco skutečně veselýho.

Chcete tedy říct…
Ano, chci.

… že to ve skutečnosti pro Vás není žádná velká legrace?
V té chvíli jsem spíš na zhroucení.

Pojďme dál. Z čeho máte třeba radost?
Z toho, když se směju.

A při jakých příležitostech se obvykle smějete?
Těžko říct, moc toho není. Třeba jsem si teď vybavil jednu scénu z Cimrmana, jak…

A čtete rád?
Čtu, ale spíš noviny a časopisy. Když to má hodně obrázků, tak tím líp.

Nechcete odtajnit nějakou zajímavost z Vašeho procesu psaní? Nějakej rituál nebo trik, jak na to jdete?
Jak na to jdu?

Jak na to jdete.
Jdu na to obvykle oblečenej, většinou u toho sedím a nevstanu do té doby, než to dokončím.

Tak to není moc zajímavý.
Chcete něco zajímavýho?

To bych tedy bral, nějak se nám to začíná pomalu hroutit.
Orel má prý na sobě průměrně 7000 pírek.

Tak to je pecka! Z toho by mohl být dobrej titulek.
Tak se ptejte dál, sakra!

Co si například myslíte o ostatních blogerech, máte nějakej oblíbený blog?
Ano, mám: http://just-blaze.blog.cz/ Tam chodím každej den.

A kromě Vašeho?
Neptal jste se na celkovej můj názor?

Počkejte… Máte pravdu, ptal!
Celkově si myslím, že je to buď hodně depresivní, anebo moc poučující, takže jsem rád za každej humornej článek. Opravdu se potřebuju smát, bez toho prostě nemůžu být. A úplně ideální je kombinace smutnýho a veselýho.

A ti oblíbenci?
Musí to být?

Musí!
Budou namyšlení.

Ať jsou.
To je pravda. Ti nejvíc:


A za co konkrétně?
Za to, že jsou…

Obraťme list. Chtěl byste být někdy v Autorském klubu?
Nechtěl.

Proč?
Protože nemám rád, když je na mě zaměřena moc velká pozornost.

O to spisovatelům přece jde.
Já nejsem spisovatel.

A co jste?
Já jsem bloger. (poprvé se zasměje)

Proč se smějete?
Je to snad zakázaný?! Já myslím, že je to v našem státe už jediná povolená věc. Smát se ještě kdykoliv sám chcete.

Zatím jo. Co byste chtěl vzkázat svým čtenářům?
Proč bych jim měl něco vzkazovat?

To se tak dělá.
Dobře, vzkazuju jim, že zítra je sobota.

To podle mě už budou vědět.
Já jenom pro jistotu.

Děkuji Vám za rozhovor, Mistře.
Super. Konečně to máme za sebou…
.

Historky

18. února 2016 v 18:47 | Just Blaze |  "Názory"
Nevím už, jak bych Vás oslovil nebo pozdravil, tak snad jenom: Lovu zdar! A lesu zdar! - to je prý mysliveckej a lesnickej pozdrav. Už jsem Vás zdravil tolikrát, že se jistá váhavost v mým případě dá doufám pochopit…

Rozhodl jsem se, že dneska sepíšu pár krátkých historek, který se mi opravdu staly, abyste si tak mohli utvořit určitou představu o tom, jak je asi přibližně můj život přesně nudnej. Nebudu s tím dělat žádnou parádu, prostě to sepíšu, jak nejlíp umím. Vždycky to bude mít nějakej název, ale sám ještě nevím, co z toho nakonec vypadne. Mělo by to být samozřejmě vtipný, někdy i smutný, občas trapný, ale taky dost moudrý (Moudrý! Ne modrý!)…

[Na hokeji]

V našem městě máme hokejovej klub, což pochopitelně může říct i spoustu dalších lidí. Jenže u nás je to specifický tím, že na něj skoro nejsou k sehnání lístky a dostat se na něj není vůbec lehký a snadný… věc (jak by řekli v Cimrmanovi)! Potkalo mě však to štěstí a mohl jsem se zúčastnit zápasu Komety s Hradcem Králové. Kdysi dávno, když ještě bylo volných vstupenek víc než diváků, jsem na hokeji byl, a tak jsem měl názory utvořený předem, který se následně bohužel nesetkávaly moc s realitou. Zápas začínal v 18:00 a přijít tedy v 17:58 není zrovna ideální. Potom, co jsem si vyslechl upozornění typu: "Uhni!" a "To jdeš brzo!", jsem se postavil do úplně první řady stojících diváků…

Po čase mi došlo, nebo spíš mi to řekl jeden z dvoumetrových vyhazovačů s holou hlavou, že u zábradlí je to jenom pro děti. Sice možná vypadám jako dítě, ale tentokrát to neprošlo, nemám potřebných 130 cm a v pase se to asi nepočítá. Stoupl jsem si tedy o stupeň výš, přímo za ty děti, který znaly všechny pokřiky a sprostý slova daleko líp než já. Pil jsem u toho pivo, aby to napoprvé bylo pro mě snesitelnější, a líp jsem tak nějak zapadl mezi ostatní…

Šlo to dobře. Do té doby než mě napadla geniální (po tom pivu) věc. Všiml jsem si, že na zemi leží velký cedule s nápisem Věříme (= věříme v Play off) a divil jsem se, proč jsou umístěný právě pod nohama lidí. Zvedl jsem jednu z nich a začal skandovat společně s ostatníma: "Kometa!" Chvíli to tak vydrželo. Tu nepatrnou chvíli, než jsem naplno pochopil, proč ty zmíněný cedule byly celou dobu na zemi a měly svou funkci jenom na začátku utkání…

Naklonil se nade mě jeden z místních fans, dalo by se taky říct kolega, a udělil mi cenou radu, kterou se budu řídit i dál v podobných situacích a setkáních. Řekl přesně tohle: "Hele, mladej. Jdi s tím do prdele!" A já poslechl, vždycky si nechám poradit od chytřejšího a zkušenějšího. Zápas dopadl dobře, tedy výsledek (3:0), hra byla trochu slabší, ale kdo by to řešil? Když se vyhraje, tak jde všechno ostatní stranou. Aspoň teda do dalšího zápasu…

[V palírně]

Z toho důvodu, že u nás na zahradě máme jeden strom se švestkama a z dalšího důvodu, že je nikdo nejí, jsem se rozhodl, že by bylo dobrý je vypálit, aby nerostly zbytečně. Udělat z nich takovou domácí slivovici (dneska se ostatně jede na ty domácí produkty). Jeden známej se nabídl, že ví o nějaké slušné palírně a že by to ani moc nestálo. To mně bylo hned podezřelý. Přijel jsem tam s autem a třemi sudy švestek s cukrem v kufru. Bylo potřeba jim to nanosit dovnitř, takže jsem se trochu zapotil. Oddechl jsem si a posadil se na židli, kterou zde mají pro podobný příležitosti, když přijde někdo totálně zničenej. Sotva jsem dosedl, uviděl jsem chlapa, co to evidentně má všechno na starosti.

Nevím, proč, ale vždycky jsem si myslel, že tuhle práci můžou dělat jenom nadšenci pro pití a veselí lidé. Omyl, ten člověk byl pevnej jako skála. Asi abstinent (spíš už!). Neusmál se ani jednou za tu dobu a vtipy z mé strany končily vesměs v autu. Jeden za všechny: Místnost byla obložená kachličkama a procesem toho pálení docházelo k tomu, že se na nich srážela voda. Neptejte se, jak je to možný. Prostě tam byla voda a je to. Já na to: "To tady celej den můžu lízat tu zeď a nemusíte to ani nalívat do těch flašek..."

Nic! Řeklo by se povedenej fór, ale jak říkám, nehnul ani brvou a ještě se cítil dotčeně, že si někdo může myslet, že se mu jeho vlastnoručně vypálená slivovice sráží na kachličkám, což je evidentně naprostej nesmysl. Neroztál tedy ani jednou a za celou dobu měl ke mně pouze určitý opovržení a dotazy, na který jsem občas marně hledal odpověď. "Chcete to s neperlivou nebo jemně perlivou vodou?" U slivovice? Takže se naše konverzace od jistý doby spíš omezila na jeho otázky a moje "nevím"

Strávil jsem tam s tímhle člověkem celý dopoledne, protože jsem se ani jednou nevzdálil ze své židle a on ze své pracovny, která byla v jiné místnosti. Takže jsme na sebe spíš museli zvyšovat hlas a ani se pak vlastně pořádně neviděli (což bylo možná dobře). Ve zvláštní moment mu zazvonil telefon. Pochopil jsem z něho, že dost možná vlastní kromě téhle palírny (pračka špinavých peněz?) ještě jakousi autodopravu. Odehrál se rozhovor:

"Takže máš jet do Mikulova, nastudoval sis trasu?"
"No, a jak teda pojedeš?"
"Přes Rosice?!" (křičí)
"Seš úplně blbej?" (řve)
"Ty chceš jet přes Rosice do Mikulova?" (řve)
"To snad není pravda!" (křičí)
"Přes Rosice..." (klidně)
"Von chce jet přes Rosice." (ještě klidněji)

Tak to chvíli pokračovalo, až položil telefon, nevěřícně kroutil hlavou a stále opakoval slovo "Rosice" (město u Brna). Dokonce vyšel z té své kanceláře a podíval se na mě. Řekl znovu: "On chtěl jet přes Rosice, blbec!" Zasmál jsem se tomu, i když jsem upřímně neznal tu mapu, chtěl jsem mu udělat radost. Ale bylo mi to jasný, ten chlap měl v hlavě úplně jiný starosti, než nějaký pálení mé slivovice, která je přitom prý (já to nepoznám) výborná

[Na konzultaci]

Konzultace je jinak taky setkání dvou lidí, kde jeden z druhýho udělá naprostýho idiota. A ten idiot jsem v 99,9 % případů vždy já. Mohl jsem si na její průběh koneckonců už za ty měsíce dávno zvyknout, jenže mě stále něco překvapí. Celý se to odehrává v jeho kanceláři, kdy on sedí, a já stojím. Nabídne mi židli pravidelně, až když už jsem na odchodu. To by nevadilo, aspoň na mě není upřena taková pozornost a můžu popocházet. Častokrát je přítomen i jeho kolega (pan doktor) a není samozřejmě nic horšího než dva doktoři v jednom kanclu…

Přijdu se sešitem plným otázek a odcházím s pocitem, že ani jednu otázku nemám zodpovězenou a ještě jich přibylo asi tak dalších 50. Dostanou mě většinou ty jeho nenucený a zvídavý otázky na něco z mé práce. Pak následuje: "Vy to nevíte?" A dorazí mě: "To byste ale měl vědět, jak chcete ten předmět udělat?" Někdo má holt štěstí na citlivýho vedoucího. Jeho kolega se začne při těchto poznámkách nepatrně usmívat a já vím, že musím opět přijmout tu roli studenta se svěšenou hlavou a plnýho obdivu k nekonečným znalostem velkýho pana (už skoro) docenta...

Nastala však v naší kariéře sluhy a génia podivná situace. Nedávno došlo k tomu, že by mi měla být (všimněte se, že se nikdy konkrétně neúkoluje) vysvětlena práce a způsob měření na jednom simulátoru. Zasedli jsme tedy oba dva k tomu nesmyslnýmu přístroji a vedoucí se dal do vysvětlování. Teorii, jak to tak bývá, měl zmáknutou na jedničku, ale pak se nezadržitelně muselo přistoupit i na to samotný měření…

Vznikl však problém, nešlo to úplně přesně spustit, ani nastavit. A navíc (!), v tomto případě to neumožňovalo uplatnit tu známou větu: "Co jste s tím proboha dělal? Vždyť to nejede!" Čekal jsem, minuty plynuly dál a můj daleko vzdělanější kolega byl v koncích. Nechci se chlubit, ale mě něco napadlo. Z počátku jsem se neodvažoval to vyslovit. Ani nad tím přemýšlet! Později už odcházely z mých úst části vět, jako: "Nemohli...", "Nešlo…", "Co kdyby…"

Nedostal jsem ovšem k tomu příležitost. Ta vznikla až úplně vyčerpanej a rezignovanej vedoucí (možná přemýšlel i o konci ve škole) připustil moji námitku a já ji tedy poté i celou řekl (něco odbornýho, tomu byste stejně nerozuměli). Pokýval hlavou a řekl opět nekompromisně: "To ne, takhle to určitě nepůjde." A přitom to přesně podle toho mýho nápadu vyzkoušel. Co myslíte, že se stalo? Ano, správně! Nejelo to. Takže jsme tam chvíli jen tak seděli a nakonec se na to musel přijít podívat někdo ještě vzdělanější a ještě chytřejší než jsme my dva dohromady. A už to jede…

.

Výzva

15. února 2016 v 20:43 | Just Blaze
Ahoj, všem bez výjimek! V poslední době mi přišlo nezvykle hodně reakcí na mou osobu. Mohl bych to taky nazvat, že to byly spíš výhrady. Prý nic (pokud Vás někdo kritizuje, tak jsou přítomná obvykle slova jako "nikdy", "nic" a "pokaždý") nemyslím vážně, dělám si jen srandu a vše zlehčuju. Zamyslel jsem se nad tím a přijal tuhle výzvu, jak je v dnešní době módní. Každej teď přijímá nějaký výzvy. Můžete to posoudit koneckonců sami…

Původně jsem chtěl psát o uprchlících a EET, měl jsem toho už skoro celou A4, čtu si to po sobě a začalo mě to strašně nudit. Nejhorší pocit, když Vás nudí něco, co sami říkáte nebo píšete. Jednou se mi stalo, že jsem napsal komentář na Twitteru ke straně Svobodných a po čase mi přišlo, že jsem napsal fakt pěknou blbost. Chápete? Nesouhlasil jsem sám se sebou! Ale abyste si nějak nemysleli, že politika je moje hlavní téma, to ani ne. Jen chci mít čistý svědomí, až půjdu zase příště k volbám…

Mezitím jsem si dal na večeři jídlo, který zbylo z nedělního oběda. To mám vůbec nejradši na pondělí. Pak mám ještě rád, že si v tento den chodím většinou zaběhat. Nechce se mi, pochopitelně, ale nakonec je to radost. A zažiju občas nevšední věci. Tentokrát však ne.

Nepřijde Vám taky, že Vánoce skoro nebyly? Mně se zdá, jako by to proběhlo nějak moc rychle. Ani si už pořádně neuvědomuju, jak jsem to prožíval a co se přesně událo. Ptal jsem se na to ostatních, jestli to není jen můj dojem, ale není. Souhlasili se mnou, letos to bylo celý podivný. Všechno zapomenutelný, tuctový, obyčejný. Vždyť je teprve únor!

Včera byl Valentýn a já neměl s kým ho slavit. Cítil jsem se sám, a tak jsem pár lidem poslal zprávu, což obvykle nedělám. Nemám rád ty kolektivní dny, kdy všichni slaví společnou věc. Připadám si pak prázdnej, že jsem o něco ochuzenej, že ten můj stav je spíš zoufalej než povzbudivej…

Občas se budím v noci. Podívám se na hodiny, zjistím, že jsou 3 hodiny ráno a nechce se mi chvíli spát. Tohle není obvyklý probuzení, mám při něm divný pocity. Pocity, že jsem toho hodně prošvihl, že jsem vlastně nic nezažil. Tak takhle asi nějak a ještě hůř bude vypadat krize středního věku? Super.

Dneska jsem vypustil celej náš bojler s teplou vodou a nikdo se nemohl kvůli tomu koupat. Bylo mi v té sprše fakt dobře, dostávám tam různý nápady. Stejně jako při běhání. Napadlo mě třeba, že bych mohl jednou, jednoho dne až bude čas, někam jít. Někam, kde to vůbec neznám, někam neznámo kam. Nebo bych mohl jít do kina, už jsem taky dlouho nebyl.

Teď jsem si vzpomněl na můj vánoční dárek. Plastová lahev, vyrobeno v USA. Ono je ještě něco vyrobeno jinde než v Číně? Je to skvělá lahev, na litr vody, má i svou měrku. Dřív jsem používal ty starý petky, ale po čase byly v dost dezolátním stavu. Učili jsme se nedávno o plastech a jediný, co si z toho pamatuju je, že je vyrobená pravděpodobně z lepšího plastu. Škola se někdy vážně hodí…

V té sprše mě ještě napadlo, že bych chtěl, aby ty dny byly celkově delší. Každej den nekonečně dlouhej a kdy se něco zvláštního stane. Přijde mi, že to tak všechno plyne, že kdyby se mě někdo zeptal, co jsem dělal třeba 12. ledna, tak nevím. A pokud bych si náhodou vzpomněl, bylo by to něco hodně nudnýho…

Poslouchám audioknihu Na cestě, o tom jsem Vám už psal, jestli si vzpomínáte, ale v jedný kapitole bylo, to mi přišlo strašně fajn (nemám rád to spojení), že jeden chlápek říká:

"Teď tady mrznete a za chvíli v poušti Vám bude zase hrozný vedro."

A ten druhej na to:

"To vedro nám je teď úplně jedno…"

Pravda, jasně, měl bych myslet jenom na to, co je právě teď. Vrátím se k těm dlouhým dnům, dneska to byl dlouhej den, udělal jsem spoustu věcí, mám dobrej pocit, když udělám spoustu věcí. Třeba se už v noci nebude budit ze spaní…

Piju z tý lahve, na boku ní je znázorněnej její objem a označení OZ. 32 OZ. Víte, co je OZ? Já to taky nevěděl, ale je to unce. Americká unce, 29,6 ml. Existuje ještě britská unce, která má 28,4 ml. Amerika musí mít prostě vždycky víc! Rád si všímám detailů, detaily jsou často to nejzajímavější a kniha Na Cestě je plná detailů. Popíšu Vám další scénu.


To je ona

Hlavní hrdina, Sal (Kerouac), stopuje na svý cestě do Denveru auta, aby se nějak dostal do toho cílovýho města. Na jednom místě potká podobnýho chlápka jako je on, kterej taky stopuje. Dají se spolu do řeči a skamarádí se. Vydají se spolu na cestu a cestují společně. A v jeden moment, když začíná být tomu jeho kamarádovi zima, mu Sal nabídne svou košili. Sám mrzne, protože venku začíná být chladno. Po chvíli jim zastaví někdo se starou dodávkou a řekne, že může vzít jenom jednoho z nich. Ten jeho kámoš na nic nečeká a beze slova nastoupí. I s tou jeho košilí. Odjíždí někam dál a Sal si přes prvotní smutek povzdechne něco v tom smyslu:

"Tu košili jsem měl rád. Jenže to spíš bylo něco sentimentálního…"

Střípky příběhů v jedný knize. Začínám teď číst Syna od Jo Nesba, mimochodem taky dárek k Vánocům. Už se mi to pomalu skládá dohromady. Začíná to ve vězení. Jenže mi všechno dlouho trvá, nikdy jsem nic nepřečetl za jedinej den. Nikdy mě nic tolik nezasáhlo…

Dlouhý články jsou jako tlustý knihy, víc Vás dostanou do děje. Nedávno jsem tady četl článek, kterej byl snad nejdelší, co jsem kdy viděl. Zabýval se jak jinak než Vánocema a trávením Štědrýho dne. Vídíte, řekne se Štědrej den a mně naskakujou ty zážitky, když jsem byl úplně malej. Když jsem dostal svoje úplně první boby nebo tu zatracenou helmu. Zvláštní, že si to pořád pamatuju, přitom to je tolik let! Ty letošní nebo spíš loňský mám naopak v mlze.

Ten článek si mě získal a připadal jsem si, že přímo sedím u večerní tabule, jíme kapra a rozbalujeme dárky. Asi jsem taky sentimentální. Zkusím to i já, abyste se společně se mnou přenesli k tomu dětskýmu parku. Pro informaci, je to ten park, u kterýho je koš s prázdným Frukem

Park není velkej, je umístěnej vedle hřiště, který je ohraničený zelenou sítí kolem dokola. Nevím proč zelenou, mě se neptejte. Na betonovým hřišti jsou umístěný bílý čáry pro nohejbal, po levé straně jsou dvě dřevěný lavičky. Naproti je několik paneláků s barevnou fasádou, z nichž občas vykoukne nějaká postava. V některých bytech se svítí, některý jsou prázdný. Vedle toho hřiště na nohejbal je právě ten zmíněnej park s prolízačkama. Je tam i skluzavka a pískoviště. Vedle je pak bůhvíproč jakýsi stojan, asi na věšení prádla. Celý je to zanedbaný a opuštěný. Občas projde starší pán nebo paní se psem. Je dopoledne, obloha zamračená, fouká studenej vítr.

Sedím na jedný z laviček a dívám se směrem k panelákům. Za mými zády je les s vyšlapanýma cestama. Říkal jsem už dřív, že jsem nic zajímavýho neviděl. To je sice pravda, ale pokud si pod pojmem zajímavý představujete všichni jenom zážitky, který byste mohli napsat s klidem na Váš Facebook. Nic takovýho tam nebylo. Drobnost však ano, detail, kterýho se dost možná nikdo nevšimne…

Zadívám se pozorněji na ten zmíněnej stojan na prádlo. Visí na něm předmět, kterej jsem předtím, když jsem tam byl naposled, neviděl. Dětská rukavice. Fialová barva, obnošená. Buď pravá, nebo levá, to se nedá určit. Stoprocentně je dětská, je malá a žádnej dospělej by takovou nenosil. Přicházím blíž a prohlížím si ji. Proč tam asi je? Kdo ji tam dal? Proč by ji tam někdo dával? Je vysoko 2 metry, tam malej kluk nebo holka nedosáhne...

Často se přistihnu, že hodně věcem nerozumím. Že třeba nerozumím, proč je někdo tak nesnášenlivej k uprchlíkům, vždyť jsou to přece taky lidi. Proč je někdo vůbec rasista, co uznává pouze svoje vlastní omezený pravdy? Nerozumím tomu, proč chce někdo zavádět další kontrolu na svý občany, když už je jich i tak dost. Proč má být každej pod neustálým dozorem, proč si máme o každým podnikateli myslet, že je zloděj?

Uvědomil jsem si, že lidi jsou prostě různí, že některý asi nikdy nepochopím. Zbytečný si s tím lámat hlavu, celej svět je složitej. Zorientovat se v něm není žádná sranda. Ostatně, když Vás každej den něco překvapuje. Stává se spoustu zvláštních situací. Například, že jakousi dětskou fialovou rukavici někdo v parku jen tak umístí na jakýsi stojan se šňůrou na prádlo…


Přece jenom jsem se k těm uprchlíkům a EET nakonec dostal…
.

Sny

9. února 2016 v 21:05 | Just Blaze |  "Názory"
Vítám Vás, přátelé, nepřátelé, holky, kluci, idioti…

Možná znáte pocit, kdy se skoro celej den zabýváte nějakou věcí a pak nakonec zjistíte, že to bylo úplně zbytečný. Nebo se taky něčím zabýváte celej život a pak zjistíte, že to bylo zbytečný. A to je teda daleko horší! Já měl v životě hodně snů. Nemyslím teď ty v noci, i když těch jsem měl ještě daleko víc.

Můj úplně první sen bylo mít brankařskou masku (kdo řekne "helmu", tak se s ním nebavím!) na hokej. A říká se, že máte jít za svým snem a jednoho dne se Vám zaručeně vyplní. To se stalo, šel jsem za ním vytrvale a otravoval rodiče, až mi jednoho dne skutečně koupili "masku". Jenže - mnozí už možná tuší - naši logicky spoléhali na to, že jsem ještě malej a nehledím moc na detaily. V tom se ovšem velmi mýlili, sice jsem opravdu nehleděl na detaily, ale tu hráčskou helmu s košíkem jsem od té brankářské bohužel rozeznal. To víte, připadal jsem si jako ten kluk v Pelíškách, když mu jeho táta dává k Vánocům ty trapný boty. Zanedlouho, jak jsem byl větší, jsem si pořídil (za svoje peníze) florbalovou masku, která má značný nedostatky (nejde chytat, když hrajete s pukem) a musel jsem uznat, že některý sny zůstanou asi navždy nesplnitelný. Anebo je na ně už pozdě…

Vždycky jsem byl vyhraněnej na sport a dodnes jsem. Naneštěstí jsem si vybral po rozumné úvaze nějakej solidnější obor (v mým případě technickej obor). Upozorňuju, až jednou budu pan inženýr v nějaký firmě, tak si to radši nechte spravit někde jinde. Nicméně moje další sny se omezily právě na školství, z čeho jsem pochopitelně už neměl takovou radost jako z hokejové masky. Spíš pocity úlevy, že dopadla dobře zkouška. Ze všech stran jsem vždy slýchával po postupném nástupu na základní, střední i vysokou školu: "Však uvidíš, co tě bude bavit." Odpovědí může být parafráze z Cimrmana: "Jsem průkopník ve slepých uličkách." Tzn., že zjišťuju, co všechno bych už nikdy nechtěl dělat. Víte, asi je to jednoduchý. To, co Vás zajímá od dětství, to Vás bude zajímat už napořád. Jenže to musí být samozřejmě něco solidního…

Co tak procházím životem a sbírám zkušenosti, jsem nyní v období, že bych mohl pomalu bilancovat. ___________________________ (Prostor na smích). Předat už ty moje zkušenosti těm mladším. Hele, vždycky jsem chtěl tetování, ale pořád se nemůžu odhodlat. Mám to kompletně vymyšlený, jen chybí to hlavní. Kdybyste náhodou někdo měl přebytečný peníze, nevěděl co s nimi nebo chtěl uspořádat veřejnou sbírku, tak dejte vědět. Do té doby to bude jeden z dalším mých snů…


Můžete si textu a umístění všimnout na fotce, doufám, že to jde přečíst. Pochopitelně to není "Genius", to je značka klávesnice. Takový sebevědomí zase nemám. Díval jsem se na internet a má to jenom jeden Američan, jmenuje se tak totiž píseň od Eminema. Zatím váhám ještě nad písmem, že bych si to udělal Arialem? Nebo Times New Roman? Vždycky jsem chtěl v létě na koupališti vyslíct tričko s tím, že by mě všichni očumovali a četli ten zmíněnej nápis. Vím, docela trapný…

Nejhorší, co se může stát je, že ztratíte sen. A dost často samozřejmě tím stereotypem, kdy dorazíte odpoledne ze školy, podíváte se na televizi a jdete spát. Denní rutina, co Vás ničí. Chtěl jsem být raperem (pár pokusů bylo), spisovatelem (pár pokusů taky bylo), vytvářet komiks (to nepůjde), fotbalistou (nohy jsou proti), kulturista (přijde mi to už divný), ale co teď? Dochází mi, že materiální věci mě tak už moc nezajímají. Nebojte, na každýho jednou dojde. Ale nelituju toho, že mě to dřív bavilo. Že jsem brečel po nocích, protože nemám Game Boy (ještě vloni).

Včera jsem byl u doktorky na odběrech… To mi připomíná hlášku od Miloše Kopeckýho. Že jednou četl v nějakým odborným magazínu, že chlapi, co měli po padesátce zarděnky, tak jsou prý na 99,9 % impotentní. A Kopecký na to: "Sakra, nemůžu si nějak vzpomenout, kdy jsem měl ty zarděnky…"

No a vstoupím tam, plná čekárna lidí, všichni důchodovýho věku. V očích úžas, že vidí i někoho jinýho než obvykle a taky o dost mladšího. Čekáme spolu. Co na tom, že doktorka ordinuje od 8:00 a oni tam jsou už od 7:45. Sedím netrpělivě, pozoruju ostatní. V takových místnostech a typech zařízení (jako třeba tramvaj nebo fronta v supermarketu) máte prostor na přemýšlení. V hlavě mi zní ten Katův rým: "Celou dobu trávíme hledáním vlastní cesty, aby nás nakonec všechny po tý jedný a samý nesly." Pravda. Jen má každej trochu jinej vývoj. Dělá mi radost někomu pomoct, dřív jsem byl daleko větší sobec. O to mám teď víc starostí. Celý to proběhne v normálu, jsem o několik ml krve chudší a odcházím. Zase do míst, kde není čas na žádný přemýšlení…

Vracím se zpátky k té věci, co jsem dělal celej den zbytečně. Znovu poslouchám song, kterej jsem před chvílí dokončil. Ne, není to dobrý. Obdivuju všechny skladatele a zpěváky, že na to mají nervy. Je těžký vyhodit něco, na čem jste dělali tak dlouho. Ale zase umění to poznat. To zvládnu! Z toho materiálu v mých myšlenkách teď vyplývají spíš takový abstraktní sny. Nepopsatelný, neurčitý. Být spokojenej, být sám sebou, zdravej, mít dobrý zaměstnaní, najít si bydlení, atd. Zatraceně, ta maska byla teda splnitelnější! Jen bych chtěl, aby to tentokrát dopadlo daleko líp, než že to bude jenom něco podobnýho…



Budu Ti hrát, dokud vydržíš...


Dnes

7. února 2016 v 19:55 | Just Blaze |  "Názory"
Už jsem dlouho nic nenapsal, za což jsou určitě někteří vděční, ale dnes se to rázem změní! Popíšu Vám svůj nevšední a neobvyklý zážitek (mrkání do kamery).

Vstal jsem docela brzy, mohlo být tak kolem deváté. Ty rána, kdy nikam nemusíte, jsou stejně nejlepší. Oblékl jsem se do trička a tepláků a šel se nasnídat. Připravil jsem si možná už tak týden prošlej kefír (u kefírů to prý nevadí) a uvařil si mátovej čaj. Maximum co se týká mé starosti na téma jídlo. U toho všeho jsem si přečetl den starý noviny (ono to stejně nikam neuteče). Nádobí odložený do myčky a se zaplněným žaludkem jsem si šel sednout k televizi. Nic extra zajímavého jsem tam neviděl, a proto se rozhodl jít do pokoje na počítač. Spustil jsem na DVTV rozhovor s Robertem Zárubou. Až na to, že měl Robert viditelně žízeň, mě to popravdě moc nenadchlo (Proč se nenapil? A proč to ta kamera snímá tak blízko?).

Zavřel jsem notebook. Prošel jsem náš rozměrný dům a vydal se ven na dvůr (+ zahrada). Zde máme umístěný pozůstatky mýho dětství, nostalgie ožívá. Branka, síť, hokejka, tenisák a já = Eric Lindros. A taky pes, co ty tenisáky rád chytá. Pustil jsem si rádio, myslím, že to byla Evropa 2 (při NHL taky hraje hudba, ne?). Střelu nemám špatnou, jenže pes je lepší. Vyhrál jednoznačně. Man Of The Match! Najednou je oběd, příjemnej pocit, když tě někdo zavolá k jídlu. Zajíc na smetaně, fakt moc dobrý. Doporučuju všem, jen si zkontrolujte broky. 2:0. Broky mě dostaly.

Po obědě tenis, Fed Cup, čokoládovej dort. Jsem plnej, ale kdo by odolal? Hráč NHL si přece občerstvení zaslouží! Po tenise fotbal, Chelsea - Manchester United, tolik sportů, až je to na mě příliš. Stmívá se.

Jdu se projít ven, potkávám stejně tmavý postavy, jako jsem já. Poslouchám audioknihu - Na cestě od Kerouaca. OK, tohle bude zase moje srdeční záležitost. Procházím stejný místa, který jsem procházel minulej den, předminulej den. Je to fajn držet rituály, člověk má mít jistoty. Zvláštní pocit, vypnul jsem přehrávač a vzpomínal na úryvky textu, který jsem poslouchal minule. Chtěl bych být jako Dean, jako ta postava z knihy. Být na cestě. Cestuju společně s hlavním hrdinou, s tím spisovatelem, co si myslí, že ho tam na konci něco čeká. Něco zaručeně lepšího…

A jak tak procházím tou naší vesnicí a míjím všechny ty rozsvícený domy s puštěnými televizemi, ty osvětlený autobusy, jezdící v pravidelných linkách, chce se mi zase zpátky domů. Zní to možná otřepaně, ale je to to nejlepší co mám, pocit bezpečí, pocit, že tam můžu být sám sebou. 5x8 m2 prostoru, ve kterým Vám teď píšu tenhle článek, popíjím vodu z plastový lahve, poslouchám Johnnyho Cashe (spoiler na jeden blog), večer se podívám na Gatsbyho. Je mi skvěle. Dneska jo, díky za ten den!

Zítra uvidíme…