" " Charlie Chaplin

Historky

18. února 2016 v 18:47 | Just Blaze |  "Názory"
Nevím už, jak bych Vás oslovil nebo pozdravil, tak snad jenom: Lovu zdar! A lesu zdar! - to je prý mysliveckej a lesnickej pozdrav. Už jsem Vás zdravil tolikrát, že se jistá váhavost v mým případě dá doufám pochopit…

Rozhodl jsem se, že dneska sepíšu pár krátkých historek, který se mi opravdu staly, abyste si tak mohli utvořit určitou představu o tom, jak je asi přibližně můj život přesně nudnej. Nebudu s tím dělat žádnou parádu, prostě to sepíšu, jak nejlíp umím. Vždycky to bude mít nějakej název, ale sám ještě nevím, co z toho nakonec vypadne. Mělo by to být samozřejmě vtipný, někdy i smutný, občas trapný, ale taky dost moudrý (Moudrý! Ne modrý!)…

[Na hokeji]

V našem městě máme hokejovej klub, což pochopitelně může říct i spoustu dalších lidí. Jenže u nás je to specifický tím, že na něj skoro nejsou k sehnání lístky a dostat se na něj není vůbec lehký a snadný… věc (jak by řekli v Cimrmanovi)! Potkalo mě však to štěstí a mohl jsem se zúčastnit zápasu Komety s Hradcem Králové. Kdysi dávno, když ještě bylo volných vstupenek víc než diváků, jsem na hokeji byl, a tak jsem měl názory utvořený předem, který se následně bohužel nesetkávaly moc s realitou. Zápas začínal v 18:00 a přijít tedy v 17:58 není zrovna ideální. Potom, co jsem si vyslechl upozornění typu: "Uhni!" a "To jdeš brzo!", jsem se postavil do úplně první řady stojících diváků…

Po čase mi došlo, nebo spíš mi to řekl jeden z dvoumetrových vyhazovačů s holou hlavou, že u zábradlí je to jenom pro děti. Sice možná vypadám jako dítě, ale tentokrát to neprošlo, nemám potřebných 130 cm a v pase se to asi nepočítá. Stoupl jsem si tedy o stupeň výš, přímo za ty děti, který znaly všechny pokřiky a sprostý slova daleko líp než já. Pil jsem u toho pivo, aby to napoprvé bylo pro mě snesitelnější, a líp jsem tak nějak zapadl mezi ostatní…

Šlo to dobře. Do té doby než mě napadla geniální (po tom pivu) věc. Všiml jsem si, že na zemi leží velký cedule s nápisem Věříme (= věříme v Play off) a divil jsem se, proč jsou umístěný právě pod nohama lidí. Zvedl jsem jednu z nich a začal skandovat společně s ostatníma: "Kometa!" Chvíli to tak vydrželo. Tu nepatrnou chvíli, než jsem naplno pochopil, proč ty zmíněný cedule byly celou dobu na zemi a měly svou funkci jenom na začátku utkání…

Naklonil se nade mě jeden z místních fans, dalo by se taky říct kolega, a udělil mi cenou radu, kterou se budu řídit i dál v podobných situacích a setkáních. Řekl přesně tohle: "Hele, mladej. Jdi s tím do prdele!" A já poslechl, vždycky si nechám poradit od chytřejšího a zkušenějšího. Zápas dopadl dobře, tedy výsledek (3:0), hra byla trochu slabší, ale kdo by to řešil? Když se vyhraje, tak jde všechno ostatní stranou. Aspoň teda do dalšího zápasu…

[V palírně]

Z toho důvodu, že u nás na zahradě máme jeden strom se švestkama a z dalšího důvodu, že je nikdo nejí, jsem se rozhodl, že by bylo dobrý je vypálit, aby nerostly zbytečně. Udělat z nich takovou domácí slivovici (dneska se ostatně jede na ty domácí produkty). Jeden známej se nabídl, že ví o nějaké slušné palírně a že by to ani moc nestálo. To mně bylo hned podezřelý. Přijel jsem tam s autem a třemi sudy švestek s cukrem v kufru. Bylo potřeba jim to nanosit dovnitř, takže jsem se trochu zapotil. Oddechl jsem si a posadil se na židli, kterou zde mají pro podobný příležitosti, když přijde někdo totálně zničenej. Sotva jsem dosedl, uviděl jsem chlapa, co to evidentně má všechno na starosti.

Nevím, proč, ale vždycky jsem si myslel, že tuhle práci můžou dělat jenom nadšenci pro pití a veselí lidé. Omyl, ten člověk byl pevnej jako skála. Asi abstinent (spíš už!). Neusmál se ani jednou za tu dobu a vtipy z mé strany končily vesměs v autu. Jeden za všechny: Místnost byla obložená kachličkama a procesem toho pálení docházelo k tomu, že se na nich srážela voda. Neptejte se, jak je to možný. Prostě tam byla voda a je to. Já na to: "To tady celej den můžu lízat tu zeď a nemusíte to ani nalívat do těch flašek..."

Nic! Řeklo by se povedenej fór, ale jak říkám, nehnul ani brvou a ještě se cítil dotčeně, že si někdo může myslet, že se mu jeho vlastnoručně vypálená slivovice sráží na kachličkám, což je evidentně naprostej nesmysl. Neroztál tedy ani jednou a za celou dobu měl ke mně pouze určitý opovržení a dotazy, na který jsem občas marně hledal odpověď. "Chcete to s neperlivou nebo jemně perlivou vodou?" U slivovice? Takže se naše konverzace od jistý doby spíš omezila na jeho otázky a moje "nevím"

Strávil jsem tam s tímhle člověkem celý dopoledne, protože jsem se ani jednou nevzdálil ze své židle a on ze své pracovny, která byla v jiné místnosti. Takže jsme na sebe spíš museli zvyšovat hlas a ani se pak vlastně pořádně neviděli (což bylo možná dobře). Ve zvláštní moment mu zazvonil telefon. Pochopil jsem z něho, že dost možná vlastní kromě téhle palírny (pračka špinavých peněz?) ještě jakousi autodopravu. Odehrál se rozhovor:

"Takže máš jet do Mikulova, nastudoval sis trasu?"
"No, a jak teda pojedeš?"
"Přes Rosice?!" (křičí)
"Seš úplně blbej?" (řve)
"Ty chceš jet přes Rosice do Mikulova?" (řve)
"To snad není pravda!" (křičí)
"Přes Rosice..." (klidně)
"Von chce jet přes Rosice." (ještě klidněji)

Tak to chvíli pokračovalo, až položil telefon, nevěřícně kroutil hlavou a stále opakoval slovo "Rosice" (město u Brna). Dokonce vyšel z té své kanceláře a podíval se na mě. Řekl znovu: "On chtěl jet přes Rosice, blbec!" Zasmál jsem se tomu, i když jsem upřímně neznal tu mapu, chtěl jsem mu udělat radost. Ale bylo mi to jasný, ten chlap měl v hlavě úplně jiný starosti, než nějaký pálení mé slivovice, která je přitom prý (já to nepoznám) výborná

[Na konzultaci]

Konzultace je jinak taky setkání dvou lidí, kde jeden z druhýho udělá naprostýho idiota. A ten idiot jsem v 99,9 % případů vždy já. Mohl jsem si na její průběh koneckonců už za ty měsíce dávno zvyknout, jenže mě stále něco překvapí. Celý se to odehrává v jeho kanceláři, kdy on sedí, a já stojím. Nabídne mi židli pravidelně, až když už jsem na odchodu. To by nevadilo, aspoň na mě není upřena taková pozornost a můžu popocházet. Častokrát je přítomen i jeho kolega (pan doktor) a není samozřejmě nic horšího než dva doktoři v jednom kanclu…

Přijdu se sešitem plným otázek a odcházím s pocitem, že ani jednu otázku nemám zodpovězenou a ještě jich přibylo asi tak dalších 50. Dostanou mě většinou ty jeho nenucený a zvídavý otázky na něco z mé práce. Pak následuje: "Vy to nevíte?" A dorazí mě: "To byste ale měl vědět, jak chcete ten předmět udělat?" Někdo má holt štěstí na citlivýho vedoucího. Jeho kolega se začne při těchto poznámkách nepatrně usmívat a já vím, že musím opět přijmout tu roli studenta se svěšenou hlavou a plnýho obdivu k nekonečným znalostem velkýho pana (už skoro) docenta...

Nastala však v naší kariéře sluhy a génia podivná situace. Nedávno došlo k tomu, že by mi měla být (všimněte se, že se nikdy konkrétně neúkoluje) vysvětlena práce a způsob měření na jednom simulátoru. Zasedli jsme tedy oba dva k tomu nesmyslnýmu přístroji a vedoucí se dal do vysvětlování. Teorii, jak to tak bývá, měl zmáknutou na jedničku, ale pak se nezadržitelně muselo přistoupit i na to samotný měření…

Vznikl však problém, nešlo to úplně přesně spustit, ani nastavit. A navíc (!), v tomto případě to neumožňovalo uplatnit tu známou větu: "Co jste s tím proboha dělal? Vždyť to nejede!" Čekal jsem, minuty plynuly dál a můj daleko vzdělanější kolega byl v koncích. Nechci se chlubit, ale mě něco napadlo. Z počátku jsem se neodvažoval to vyslovit. Ani nad tím přemýšlet! Později už odcházely z mých úst části vět, jako: "Nemohli...", "Nešlo…", "Co kdyby…"

Nedostal jsem ovšem k tomu příležitost. Ta vznikla až úplně vyčerpanej a rezignovanej vedoucí (možná přemýšlel i o konci ve škole) připustil moji námitku a já ji tedy poté i celou řekl (něco odbornýho, tomu byste stejně nerozuměli). Pokýval hlavou a řekl opět nekompromisně: "To ne, takhle to určitě nepůjde." A přitom to přesně podle toho mýho nápadu vyzkoušel. Co myslíte, že se stalo? Ano, správně! Nejelo to. Takže jsme tam chvíli jen tak seděli a nakonec se na to musel přijít podívat někdo ještě vzdělanější a ještě chytřejší než jsme my dva dohromady. A už to jede…

.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Která je nejlepší?

Na hokeji 100% (1)
V palírně 0% (0)
Na konzultaci 0% (0)
Nic! 0% (0)
Všechno! 0% (0)
Nevím 0% (0)
Úvod 0% (0)

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | 19. února 2016 v 12:48 | Reagovat

Zasmála jsem se nad tvýma příhodama při včerejším vyráběním palačinek. A měla jsem spoustu komentářů, ale pak mě napadlo, že ti napíšu jen prostě že je to skvělý. Číst.

2 Just Blaze Just Blaze | 19. února 2016 v 14:52 | Reagovat

Budu muset pro Tebe asi vymyslet nějakou odměnu, protože mi vždycky uděláš komentářem radost :D Ale mohla bys taky něco novýho napsat... Přestat žít a radši psát! :D

3 paralelnisvet paralelnisvet | 20. února 2016 v 14:43 | Reagovat

[2]: někdy se zaseknu a pak není nic. až se *odseknu*, budeš rád, že jsem chvíli nepsala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama