" " Charlie Chaplin

Výzva

15. února 2016 v 20:43 | Just Blaze
Ahoj, všem bez výjimek! V poslední době mi přišlo nezvykle hodně reakcí na mou osobu. Mohl bych to taky nazvat, že to byly spíš výhrady. Prý nic (pokud Vás někdo kritizuje, tak jsou přítomná obvykle slova jako "nikdy", "nic" a "pokaždý") nemyslím vážně, dělám si jen srandu a vše zlehčuju. Zamyslel jsem se nad tím a přijal tuhle výzvu, jak je v dnešní době módní. Každej teď přijímá nějaký výzvy. Můžete to posoudit koneckonců sami…

Původně jsem chtěl psát o uprchlících a EET, měl jsem toho už skoro celou A4, čtu si to po sobě a začalo mě to strašně nudit. Nejhorší pocit, když Vás nudí něco, co sami říkáte nebo píšete. Jednou se mi stalo, že jsem napsal komentář na Twitteru ke straně Svobodných a po čase mi přišlo, že jsem napsal fakt pěknou blbost. Chápete? Nesouhlasil jsem sám se sebou! Ale abyste si nějak nemysleli, že politika je moje hlavní téma, to ani ne. Jen chci mít čistý svědomí, až půjdu zase příště k volbám…

Mezitím jsem si dal na večeři jídlo, který zbylo z nedělního oběda. To mám vůbec nejradši na pondělí. Pak mám ještě rád, že si v tento den chodím většinou zaběhat. Nechce se mi, pochopitelně, ale nakonec je to radost. A zažiju občas nevšední věci. Tentokrát však ne.

Nepřijde Vám taky, že Vánoce skoro nebyly? Mně se zdá, jako by to proběhlo nějak moc rychle. Ani si už pořádně neuvědomuju, jak jsem to prožíval a co se přesně událo. Ptal jsem se na to ostatních, jestli to není jen můj dojem, ale není. Souhlasili se mnou, letos to bylo celý podivný. Všechno zapomenutelný, tuctový, obyčejný. Vždyť je teprve únor!

Včera byl Valentýn a já neměl s kým ho slavit. Cítil jsem se sám, a tak jsem pár lidem poslal zprávu, což obvykle nedělám. Nemám rád ty kolektivní dny, kdy všichni slaví společnou věc. Připadám si pak prázdnej, že jsem o něco ochuzenej, že ten můj stav je spíš zoufalej než povzbudivej…

Občas se budím v noci. Podívám se na hodiny, zjistím, že jsou 3 hodiny ráno a nechce se mi chvíli spát. Tohle není obvyklý probuzení, mám při něm divný pocity. Pocity, že jsem toho hodně prošvihl, že jsem vlastně nic nezažil. Tak takhle asi nějak a ještě hůř bude vypadat krize středního věku? Super.

Dneska jsem vypustil celej náš bojler s teplou vodou a nikdo se nemohl kvůli tomu koupat. Bylo mi v té sprše fakt dobře, dostávám tam různý nápady. Stejně jako při běhání. Napadlo mě třeba, že bych mohl jednou, jednoho dne až bude čas, někam jít. Někam, kde to vůbec neznám, někam neznámo kam. Nebo bych mohl jít do kina, už jsem taky dlouho nebyl.

Teď jsem si vzpomněl na můj vánoční dárek. Plastová lahev, vyrobeno v USA. Ono je ještě něco vyrobeno jinde než v Číně? Je to skvělá lahev, na litr vody, má i svou měrku. Dřív jsem používal ty starý petky, ale po čase byly v dost dezolátním stavu. Učili jsme se nedávno o plastech a jediný, co si z toho pamatuju je, že je vyrobená pravděpodobně z lepšího plastu. Škola se někdy vážně hodí…

V té sprše mě ještě napadlo, že bych chtěl, aby ty dny byly celkově delší. Každej den nekonečně dlouhej a kdy se něco zvláštního stane. Přijde mi, že to tak všechno plyne, že kdyby se mě někdo zeptal, co jsem dělal třeba 12. ledna, tak nevím. A pokud bych si náhodou vzpomněl, bylo by to něco hodně nudnýho…

Poslouchám audioknihu Na cestě, o tom jsem Vám už psal, jestli si vzpomínáte, ale v jedný kapitole bylo, to mi přišlo strašně fajn (nemám rád to spojení), že jeden chlápek říká:

"Teď tady mrznete a za chvíli v poušti Vám bude zase hrozný vedro."

A ten druhej na to:

"To vedro nám je teď úplně jedno…"

Pravda, jasně, měl bych myslet jenom na to, co je právě teď. Vrátím se k těm dlouhým dnům, dneska to byl dlouhej den, udělal jsem spoustu věcí, mám dobrej pocit, když udělám spoustu věcí. Třeba se už v noci nebude budit ze spaní…

Piju z tý lahve, na boku ní je znázorněnej její objem a označení OZ. 32 OZ. Víte, co je OZ? Já to taky nevěděl, ale je to unce. Americká unce, 29,6 ml. Existuje ještě britská unce, která má 28,4 ml. Amerika musí mít prostě vždycky víc! Rád si všímám detailů, detaily jsou často to nejzajímavější a kniha Na Cestě je plná detailů. Popíšu Vám další scénu.


To je ona

Hlavní hrdina, Sal (Kerouac), stopuje na svý cestě do Denveru auta, aby se nějak dostal do toho cílovýho města. Na jednom místě potká podobnýho chlápka jako je on, kterej taky stopuje. Dají se spolu do řeči a skamarádí se. Vydají se spolu na cestu a cestují společně. A v jeden moment, když začíná být tomu jeho kamarádovi zima, mu Sal nabídne svou košili. Sám mrzne, protože venku začíná být chladno. Po chvíli jim zastaví někdo se starou dodávkou a řekne, že může vzít jenom jednoho z nich. Ten jeho kámoš na nic nečeká a beze slova nastoupí. I s tou jeho košilí. Odjíždí někam dál a Sal si přes prvotní smutek povzdechne něco v tom smyslu:

"Tu košili jsem měl rád. Jenže to spíš bylo něco sentimentálního…"

Střípky příběhů v jedný knize. Začínám teď číst Syna od Jo Nesba, mimochodem taky dárek k Vánocům. Už se mi to pomalu skládá dohromady. Začíná to ve vězení. Jenže mi všechno dlouho trvá, nikdy jsem nic nepřečetl za jedinej den. Nikdy mě nic tolik nezasáhlo…

Dlouhý články jsou jako tlustý knihy, víc Vás dostanou do děje. Nedávno jsem tady četl článek, kterej byl snad nejdelší, co jsem kdy viděl. Zabýval se jak jinak než Vánocema a trávením Štědrýho dne. Vídíte, řekne se Štědrej den a mně naskakujou ty zážitky, když jsem byl úplně malej. Když jsem dostal svoje úplně první boby nebo tu zatracenou helmu. Zvláštní, že si to pořád pamatuju, přitom to je tolik let! Ty letošní nebo spíš loňský mám naopak v mlze.

Ten článek si mě získal a připadal jsem si, že přímo sedím u večerní tabule, jíme kapra a rozbalujeme dárky. Asi jsem taky sentimentální. Zkusím to i já, abyste se společně se mnou přenesli k tomu dětskýmu parku. Pro informaci, je to ten park, u kterýho je koš s prázdným Frukem

Park není velkej, je umístěnej vedle hřiště, který je ohraničený zelenou sítí kolem dokola. Nevím proč zelenou, mě se neptejte. Na betonovým hřišti jsou umístěný bílý čáry pro nohejbal, po levé straně jsou dvě dřevěný lavičky. Naproti je několik paneláků s barevnou fasádou, z nichž občas vykoukne nějaká postava. V některých bytech se svítí, některý jsou prázdný. Vedle toho hřiště na nohejbal je právě ten zmíněnej park s prolízačkama. Je tam i skluzavka a pískoviště. Vedle je pak bůhvíproč jakýsi stojan, asi na věšení prádla. Celý je to zanedbaný a opuštěný. Občas projde starší pán nebo paní se psem. Je dopoledne, obloha zamračená, fouká studenej vítr.

Sedím na jedný z laviček a dívám se směrem k panelákům. Za mými zády je les s vyšlapanýma cestama. Říkal jsem už dřív, že jsem nic zajímavýho neviděl. To je sice pravda, ale pokud si pod pojmem zajímavý představujete všichni jenom zážitky, který byste mohli napsat s klidem na Váš Facebook. Nic takovýho tam nebylo. Drobnost však ano, detail, kterýho se dost možná nikdo nevšimne…

Zadívám se pozorněji na ten zmíněnej stojan na prádlo. Visí na něm předmět, kterej jsem předtím, když jsem tam byl naposled, neviděl. Dětská rukavice. Fialová barva, obnošená. Buď pravá, nebo levá, to se nedá určit. Stoprocentně je dětská, je malá a žádnej dospělej by takovou nenosil. Přicházím blíž a prohlížím si ji. Proč tam asi je? Kdo ji tam dal? Proč by ji tam někdo dával? Je vysoko 2 metry, tam malej kluk nebo holka nedosáhne...

Často se přistihnu, že hodně věcem nerozumím. Že třeba nerozumím, proč je někdo tak nesnášenlivej k uprchlíkům, vždyť jsou to přece taky lidi. Proč je někdo vůbec rasista, co uznává pouze svoje vlastní omezený pravdy? Nerozumím tomu, proč chce někdo zavádět další kontrolu na svý občany, když už je jich i tak dost. Proč má být každej pod neustálým dozorem, proč si máme o každým podnikateli myslet, že je zloděj?

Uvědomil jsem si, že lidi jsou prostě různí, že některý asi nikdy nepochopím. Zbytečný si s tím lámat hlavu, celej svět je složitej. Zorientovat se v něm není žádná sranda. Ostatně, když Vás každej den něco překvapuje. Stává se spoustu zvláštních situací. Například, že jakousi dětskou fialovou rukavici někdo v parku jen tak umístí na jakýsi stojan se šňůrou na prádlo…


Přece jenom jsem se k těm uprchlíkům a EET nakonec dostal…
.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 paralelnisvet paralelnisvet | 15. února 2016 v 21:29 | Reagovat

Páni. Z tebe, neuraž se, jakoby mluvil malej kluk. Tvůj způsob vyprávění mi zní jednoduše, jako když malej kluk mudruje nad světem. Je to strašně milý a připomíná mi to mýho oblíbenýho Salingera. (Četl jsi?) Bojler, vánoce, *strašně fajn*, plastová láhev...to všechno. A na konci. People look ugly, when you are strange. Víš co prostě, jak říká moje mamka - lidi jsou zlý a žerou psy. A má pravdu. EET dopadne nakonec na všechny a nedokážu si představit, že tomu všichni podlehneme.(Jasně, že jo.) Jen chci říct, že je to hrozně smutný, ale ten pán, co je vlastně novej komunista (jaká nová černá), je strašně chytrej. Má to vymyšlený, podchycený, ví, že jeho lidi jsou ovečky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama