" " Charlie Chaplin

Březen 2016

Není to normální

30. března 2016 v 18:17 | Just Blaze |  "Názory"
Čau! Dneska se mnou asi není moc řeč, jsem naštvanej. Měl jsem a stále mám v hlavě svůj vlastní problém, kterej souvisí se společností a s tím, jak funguje svět v dnešní době. To, že ho mám v hlavě dlouhou dobu ještě neznamená, že bude stát za to a bude nadmíru promyšlenej. U mě to funguje většinou spíš naopak. Slýcháme je všude kolem sebe. Podobný věty typu:

"Promiňte, k tomu já se nemůžu vyjadřovat…"

A následuje souhrn různě uvěřitelných i neuvěřitelných vysvětlení. Ostych zaujmout stanovisku, když už poskytuju nějakej rozhovor…

Na druhé straně, jsou i lidé mezi námi, kteří zase říkají (viz. naposled Jaromír Jágr jednomu novináři):

"Když tomu nerozumíš, tak radši nemluv!"

Výsledkem toho všeho pak je, že nikdo o ničem nemůže mluvit, protože je to nevhodný, nebo má nedostačující vzdělání, nikdy tu činnost nedělal, nebo sice někdy dělal, ale už strašně dávno.

Například jsem slyšel (četl), že bývalej tenista Jan Kodeš nějakým způsobem kritizoval výkonnost současnýho tenisty Tomáše Berdycha a v diskuzi pod článkem ihned zazněl komentář:

"Ten má co říkat, když hrál tenis před 50 lety!"

Takže, pokud si vezmeme ty připomínky, tak člověk vlastně nemá právo mít na nic svůj názor, protože se tomu tématu dostatečně nevěnoval. Důsledkem je pak včerejší zpravodajství o návštěvě čínského prezidenta a nejčastější věta v programu:

"O tom já toho tolik nevím..."

Tak kdo sakra o něčem něco teda ví? A s tím spojenej problém dnešní doby je neustálá a všude přítomná korektnost. Když tady nesedí Miloš, tak Karel nemůže mluvit o Milošovi, protože by se k tomu Miloš nemohl vyjádřit. Karel sdělí svůj postoj k nějaké otázce, ale musí se vyhnout, nebo zastat černochů, Romů, těhotných matek, cyklistů, důchodců a všech možných menšin na světě, protože to mají v životě těžký...

Je mi opravdu zle z toho, co se tu včera odehrálo (Inspirace a souhlas: Ubožáci - Je fajn, když mají lidi dobrý názory). Jeden známej to glosoval slovy:

"Všechno je o penězích, my bychom už dneska prodali i korunovační klenoty…"

Poslouchal jsem sinologa, kterej jako jedinej se k tomu asi může vyslovit a ten tvrdil, že to pro Číňany není ekonomický partnerství, ale spíš politický. Taky prohlásil, že žádná změna, nebo posun režimu u nich nehrozí, jak si mnozí naivně myslí. Při pohledu na investice, a to se pořád omílá dokola, investice z Číny nejsou zatím ani zdaleka takový a pro nás významný jako třeba z Německa, nebo ostatních států EU. Tak proč s tím pak taková paráda? Vlajky, neustálá pozornost, diskuze, průběh návštěvy online celej den, uzavřená doprava, zasazování stromů, pivo a… Zeman? Popularita mu jde nahoru, domluvil nám miliardový zisky…

Nelíbí se mi to a nezajímá mě, jak je to prospěšný, jak vzroste zaměstnanost, obrat firem, atd. Kam až jsme ochotní klesnout? Na tyhle investice bychom podle mě neměli být pyšní a okázale se jimi navíc předvádět a chlubit. Jedinej správnej přístup je cítit se… divně, trapně. OK, máme od nich peníze, ale co lidský práva? Koncentrační tábory pro ty, co nesouhlasí s režimem? To není normální! Že se o tom 2x zmínili politici při rozhovoru? Haha! Hrdinové!!

To, že je v parlamentu zastoupená strana KSČM, není normální. To, že Ortel vyhrál druhý místo ve Slavíkovi a ještě mu tleskali, není normální. To, že Vratislav Mynář nemá dosud platnou bezpečností prověrku, není normální. To, že Andrej Babiš jako ministr financí čerpá nejvíc evropských dotací, není normální. To, že zaměstnanci na ministerstvu (a všelijakých zastupitelství a rad) mají odměny ve výši svých měsíčních platů, není normální. To, že klesá počet lidí v ČR, na který můžeme být pyšní, není přece normální…

Vím, je to krátký a trochu nerozvinutý, ale mě to prostě rozčiluje, frustruje a nechce se mi to víc analyzovat, tohle mi stačí k názoru, že mám čím dál větší problém být hrdej na to, že jsem Čech. Ani ten fotbal a hokej už dneska za moc nestojí.

Nejde to ignorovat donekonečna a je třeba vyjádřit se, i když o tom vůbec nic nevíte, protože tady "jenom" žijete...

.

Tuctovej článek

26. března 2016 v 17:37 | Just Blaze |  "Názory"
Dobrý den a případně dobrou chuť, pokud právě jíte chlebíčky, nebo třeba kaviárový tousty. Rozhodl jsem se… Nebo spíš mám nutkání napsat po dlouhé době takovej hezkej, normální a tuctovej článek. Pěkně s úvodem, prostředkem a závěrem, kde bude nakonec i rozloučení. Jak by to koneckonců mělo správně být. Přestanu experimentovat s formou, což ostatně takhle děláme my, kteří už nemají o čem psát…

Nedá mi to však, ale vrátil bych se ještě k minulýmu článku a učinil takový prohlášení, nebo chcete-li tiskovou zprávu. Ten článek se týkal tří základních bodů lidskýho života. Ano, až tak vysoko jsem mířil! Bohužel to bylo pro všechny kromě mě mírně řečeno debilní. To jsem možná přehnal. Mírně řečeno… slátaná směs spolu vzájemně nesouvisejících vět. To už vypadá mnohem líp! Vypsal jsem všechny body smyslu toho článku hezky pod sebe a oddělil je navíc různýma barvama. Uvažoval jsem, že to vynesu i do pěknýho grafu, když jsem teď nedávno měl ten kurz Microsoftu Office… Mimochodem, víte, co jsem se tam dozvěděl?

Že s Wordem a Excelem pracuju úplně nevhodně, ale budu tak pracovat asi i nadále, protože jak se říká: Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Nebo třeba: Na starý kolena už to nemá cenu měnit. Něco na těch stoletých příslovích překvapivě je…

Ten článek měl vypadat jako dopis holce, jenže za tím vším bylo schováno podstatně víc! Byly za tím vším schovaný přesně 3 body:

1. Vztah člověka, co něco tvoří, k lidem, kteří ho nějakým způsobem sledují a hodnotí.

2. Popis člověka, co něco tvoří, a domnívá si, že to, co tvoří, je výjimečný, převratný, téměř geniální a ostatní ho podle jeho názoru nedokážou náležitě ocenit.

3. Strach člověka, co něco tvoří, k té samotné tvorbě. Obava, že to příště nepůjde, že dojdou témata, že to nikoho už nebude zajímat a prosí ostatní, aby mu dali ještě šanci, aby mu nedávali najevo, že je to špatný, že se opakuje.

Tak co? Že jste to tam neviděli? Že jste tam viděli jenom nějaký zmatený reakce z mýho života na něčí otázky? To je taky možnost. Jsem totiž jako Christopher Nolan, tvořím ve více rovinách zároveň! Věříte mi? Čemu se dá vlastně dneska věřit, když… to jsem teď četl od Emila Hakla (doporučuju, ten chlap umí popsat situace jako nikdo jinej), že…


Čemu se dá vlastně dneska věřit, když lhaní je normální? Podle mě je lhaní už srovnatelný s pravdou a splývající v jeden celek. Nevymažeme slovo lež ze slovníků?

Přišlo mi po přečtení mých posledních textů, že je tam příliš moc stížností a ještě potom, a z toho nejsem úplně šťastnej, na můj vkus hodně skrytých rad a doporučení, co by člověk měl dělat pro svůj "dokonalej" život. Kde jsem k tomu proboha přišel? Jakmile začnu někomu radit, tak nadobro skončilo to hezký. To si rovnou už můžu obout pantofle, sednout do křesla a vyprávět historky, jaký to bylo za nás všechno lepší. Se slzou v oku vzpomínat, jak jsme lítali v dětství po venku, jezdili na kole, hráli hokej, fotbal… Promiňte, dopíšu to asi později. Trochu mě to dojalo.

Očividně by teď měla přijít nějaká pointa. Řeknu Vám příhodu, jak jsem si byl koupit novej řetěz na kolo. Můžete se pak toho držet, když k tomu opravdu dojde ve Vašem případě. Jak to přibližně vypadá a že možná bude příště lepší si ten řetěz objednat radši přes internet.

Nevýhodou takovýho setkání v cyklosportu je, že tam přicházíte jako naprostej amatér. Pochopitelně v mým případě. Na druhé straně proti Vám obvykle stojí chlápek, co se dennodenně vrtá v kolech nejrůznějších výrobců, stylů a velikostí. Přicházíte tím pádem do té prosklené budovy už mírně frustrovaní a očekávající větší či menší znemožnění…

Stejný to bylo samozřejmě i ve středu odpoledne - ještě za světla. Dopravil jsem nějakým způsobem kolo autem na místo. Tím autem, který 14 dní vydávalo zvláštní zvuky při jakýmkoliv zatočení volantem. Já, jako technickej typ a budoucí konstruktér automobilů, jsem neváhal a přišel s jednoduchým a nekompromisním vysvětlením:

"To se určitě uvolnil nějakej kus plastu a je otázkou času, když se to obrousí a přestane to vydávat ty příšerný zvuky."

Překvapivě všichni přistoupili na moje odborný konstatování podložený logickým a léty ve škole vysezeným myšlením a přibližně těch 14 dní jsme normálně a dle mých rad ten otravnej zvuk ignorovali. Nicméně k žádnýmu útlumu v zatáčkách nedocházelo, spíše naopak. Nezbývalo nic jinýho než zvolit autoservis.

Výsledkem toho všeho bylo, že ještě chvíli normálního provozu a upadlo by u toho našeho auta zakrátko celý jeho přední kolo! OMG! Ne plast, závěs kola vypovídal službu! Při rozloučení přiznávám:

"No, je pravda, že jsem měl občas už strach s tím jezdit."

A přítomnej "servisák":

"To jste asi moc strach neměl, když jste s tím normálně 14 dní jezdil..."

Vidíte? Hrdina. Žiju neustále na hraně. Balancuju nad propastí…

Vraťme se ovšem k cykloservisu. Stojím naproti tomu chlápkovi, kterej má ve špinavých rukách nějaký špinavý kleště a zohýbá se nad odloženým horským kolem. Já mám to svoje silniční bez řetězu vedle sebe. Je právě 16 hodin, za chvíli zavíračka. Oznamuju mu, že bych potřeboval ten novej řetěz.

"Kolikátka to je?"

A je to tady! Mlčím a netrpělivě si prohlížím zmíněnej stroj. Přichází ke mně a přesvědčuje se radši sám. Podobnej stav, jako když jdete koupit olej do elektrické pily a nevinně se Vás zeptají jakej...

"Jedna, dva, tři, čtyři, … devět," počítá počet ozubených kotoučů u přehazovačky.

"Devítka," říká.

"Devítka," říkám.

Po spočítání mně pak sděluje, že nemá žádnej řetěz na silniční kolo, ale jenom na horský. Odpovídám, že mi to nevadí, že je hlavní, když to bude fungovat. Začínám mu být asi mírně podezřelej.

"Hele, přijďte si tak za 30 minut, to už budu mít hotový."

Super, 30 minut tady budu někde chodit a prohlížet si místní paneláky. Typickej zkušenej chlap, co spravil už miliardu kol. Je znuděnej, když má někomu měnit jenom obyčejnej řetěz a vytočí ho jakákoliv neznalost od Vás. Jel jsem si koupit svačinu do Tesca tím autem, co ještě nedávno vydávalo ty příšerný zvuky. Nevím, jak Vám, ale já když mám 30 minut někde čekat, tak je to jako věčnost. Čas jako by se zastavil, nebo se dokonce vracel zpátky. Sledujete hodinky, sledujete mobil s hodinama, sledujete hodiny na kostelech…

Přicházím zpět za 28 minut, v pravou chvíli. Zaměstnanec (nebo i majitel?) provozu mě ihned po vstupu uvítá slovy:

"Na tom kole jezdíte Vy?"

A je to tady! Mlčím a netrpělivě si prohlížím zmíněnej stroj. Přichází ke mně a podívá se mi zpříma do očí, já přikývnu.

"Víte o tom, že jsem Vám zachránil život?"

Netuším, jestli jsme se už někdy někde potkali, nebo co má přesně na mysli. Vypadám u toho pravděpodobně zmateně. Pokračuje…

"Vy si vyměňujete kolo sám? Když píchnete…"

A je to tady! Mlčím a netrpělivě si prohlížím zmíněnej stroj. Odchází ode mě a já opět učiním na souhlas to platný gesto napříč republikou.

"Takhle se vyměňuje kolo?!" zvýší mírně hlas (až je to podle mě slyšet i ven).

Dost možná při pohledu na stav mýho kola nepředstavitelně trpěl. Ze začátku jsem mu chtěl dát na vědomí, že to není: změna kola, ale jenom: změna pláště (duše?) kola, ale znáte to? Po bitvě je každej generál. Já jsem byl v té chvíli poručík, nebo spíš vojín. Připadal jsem si podobně jako ten plastovej pes v autě, co při cestě jenom kývá hlavou...

"Měl jste ten plášť nasazenej úplně blbě! S tímhle byste skončil za chvíli…" nedořekne to, ale já tuším, kde...

Poprvé se zmůžu na kloudnou odpověď. Pevným hlasem se servilně přidávám na jeho stranu:

"No, je pravda, že jsem měl občas už strach s tím jezdit."

A přítomnej "servisák":

"To jste asi moc strach neměl, když jste s tím normálně 14 dní jezdil..."

Jak to ví, že 14 dní? No nic… Platil jsem 500 Kč a za svůj život jsem mu k tomu přidal ještě 50 korun.

Docela smutný, že novej řetěz stojí víc, než můj vlastní život… KONEC!

Něco tomu všemu přesto chybí. Jasně, nějakej vtip! Nějaký video! Nějakej vtip ve videu! Nějakej vtip ve videu s Cimrmanem!



Užijte si volno! A nemějte výčitky, že nic podstatnýho neděláte, často je to totiž vůbec to nejlepší (haha + smajlík)

A Leoši? Pokud to čteš a já vím, že jo, tak se nezlob, že jsem Tě minule tak kritizoval. Bylo to ode mě asi už přes čáru. Ale prostě… by ses měl konečně vzpamatovat, sakra! Prober se!!


Hey Jude s neopakovatelnou atmosférou!
.

Tenká hranice

18. března 2016 v 23:16 | Just Blaze |  "Názory"
Nemusíte mi to ani říkat, ani nijak naznačovat, ale pochopil jsem, že pár lidem už trochu lezu na nervy. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat, jak tvrdí v Cimrmanovi. Nelze se tomu divit, ve většině případů je to jedinej možnej konec, jediný možný vyústění. Bojovat s tím dokážeme snad pouze časem, jak říká Jan Werich: něčím, co vlastně ani neexistuje. A v některých případech to stejně nepomůže. Aspoň ale sejdete z mysli lidí a přestanete je vytáčet tou svou vlezlou a nedostačující osobností.

Sám mohu poukázat na mnoho případů, kdy se tak stalo v mým případě. Kdysi jsem měl rád třeba Leoše Mareše, dnes je mi protivnej. Svou sebestředností, narcismem a pocitem vlastní výjimečnosti. Ano, dřív mi přišel vtipnej, teď mi tak nepřijde. Marně přemýšlím nad tím, koho je to vina. Změnil se on, nebo jsem se změnil já? Jsem lepším člověkem, nebo naopak horším? Nesmyslně. Existuje tenká hranice mezi obdivem a nenávistí. Zájmem a lhostejností. Jak prohlásil Ricky Gervais: Když Vám někdo začne říkat, že jste se změnili, tak to jenom přestanete žít podle představ ostatních.

Vím, trochu šroubovaná věta. Google a já, to není úplně sehraná dvojka. Zamýšlím se nad tím, ale k žádným pozitivním závěrům to nevede. Všichni jsme tak moc přístupní a otevření, až je to únavný a k nevydržení. Vnitřní potřeba "být vidět" nás svazuje a neustále motivuje k dalšímu vkládání statusů a zbytečných výplodů naší produktivní mysli. Potřeba někomu něco radit, doporučovat, vnucovat. Viděl jsem celou sérii seriálu Fargo 2, sdílení se mně taky nevyhnulo. Málokdo to ovšem sledoval, tak moje nadšení vzápětí utichlo.

Rád bych vedl ty intelektuálně plytký debaty nad symbolikou toho díla. Nad charaktery, který jsou platný a nadčasový, jenže to s nikým extra nešlo, a tak byl svět o jednu nedůležitou a ničím objevnou diskuzi chudší. Zabývám se právě nyní symboly, fascinuje mě všechno, co není doslovný. Neumím tím způsobem bohužel psát, chtěl bych to však někdy umět. Doufám. Ukážu Vám úryvek z deníku Pavla Juráčka, mýho současnýho hrdiny. Zjistil jsem, že v každé etapě života mám vždycky určitej vzor, člověka, ve kterým si realizuju ty svoje přemýšlivý a hlubokomyslný sny. Rok 1964:

"Začal jsem nenávidět. A to je všechno, co mi zbývá. Ta hořká nenávist k vlastnímu osudu, k životu, který tu živoříme bez vlastní viny. Pochopil jsem, že se s touto zemí, v níž jsem se narodil, děje něco obludného, něco strašně absurdního, něco, co nemá obdobu. Pochopil jsem, co je to velikost chátrání, vznešenost rozkladu, patos degenerace. Pochopil jsem, že tato země pomalu a jistě zaniká, že se její dějiny pohybují stále zpět a zjevil se mi fantastický obraz budoucnosti, v níž tečou otrávené řeky, v níž budeme dýchat zkažený vzduch, v níž budou padat domy a střechy budou propouštět déšť, v níž se lidská řeč stane nesrozumitelnou a věci ztratí veškerý smysl, v níž po demolovaných silnicích zarůstajících travou se budou krokem sunout rozpadávající se auta, v níž špína se stane čistotou a všichni lidé budou krást a lhát, v níž přestanou existovat peníze, protože ztratí cenu."

Nedá se pořád k něčemu vracet, nedá se dělat jedna věc, protože předtím fungovala. Pavel Juráček byl svělej scénárista a režisér, ale byl "špatnej" člověk. Neuměl žít v tý minulý době, nezvládl se přizpůsobit a to bylo a je nutný. Jak sám říkal, člověk, kterej neumí navázat vztah s ostatními lidmi je pro společnost nepotřebnej. I když jsou ti ostatní lidi svině…

"Většina energie, která se zde vyvine, je určena k docílení dokonalého a nedostižného pořádku. Nicméně je vyplýtvána nadarmo. Nepořádek jako by vznikal sám od sebe, jako by se množil neuvěřitelným tempem, jako by byl nezničitelný, jako by to nebyl ani zjev z tohoto světa, ale metafyzický úkaz, který nelze rozumem vyložit. Uklizené místnosti jsou z nepochopitelných příčin a dříve, než lze postřehnout okamžik té proměny, špinavé a plné odpadků. Všechny dveře jsou otřískané, všechny zámky rozbité, přestože se neustále vyměňují... Žárovky vydrží svítit o dvě třetiny času méně než mimo kasárna, psacím stolům vypadávají v krátké době zásuvky, skříním dveře, vypínače nefungují, záchody nesplachují, všechny kohoutky kapou, všechna okna jsou prasklá, a přitom se po kasárnách nepřetržitě pohybují dvojice nebo trojice řemeslníků, kteří nepřetržitě něco opravují, a přitom navíc jsem nikdy neviděl, že by někdo něco ničil, rozbíjel nebo poškozoval úmyslně."

Dnešní odpoledne jsem se chystal na kolo, ten krásnej den jsem chtěl využít. V kopci mi praskl za krátkej čas řetěz, nevydržel. Unavil se. Sestoupil jsem a celou cestu zpátky šel pěšky. Kolo jsem vedl vedle sebe, ale neměl jsem vztek. Takový neurčitý, zvláštní pocity. Vnitřní klid a racionální chování. Přijel jsem domů, odložil kolo na stojan a házel našemu psovi tenisáky. Žádný přemýšlení nad tím, co se stalo - netečnost. Divný, překvapilo mě to. Zarazilo. Dřív by mně to vadilo, ale možná se moc analyzuju. Každej, co říká, že bych měl víc žít, vlastně neví, co to znamená. Co znamená víc žít? Jít do lesa je míň, než v pátek do hospody? Kde se vzala ta představa? Kde se vzalo to hodnocení, když sami netušíme, co je správný?

Poté, co zkrachoval nápad s kolem, jsem šel do lesa. Pořád stejnou trasu. V poslední době mě to nějak bere, možná na tom jsem psychicky už špatně, ale… Víte, jak bylo v Tracyho tygrovi, že Tracy celej život (nebo ne celej, ale prostě dlouhou část) toužil zopakovat tu pro něj osudovou scénu z jeho mládí? Vysněnou situaci, která předtím nedopadla úspěšně, následně se pokazila a on ji chtěl vrátit. Nosil ji neustále v hlavě, nikdy ji neopustil. Tohle podle mě znamená víc žít.

Přijde mi fajn, když se někdo něčemu věnuje. Lidí, co si jenom stěžují, je spoustu. Pokud něco kritizuješ, tak bys měl taky říct, co Tě naopak baví, prohlásil Miloš Kopecký.

Mě baví hrát fotbal, číst si noviny u jídla, povídat si při chůzi, dívat se na filmy od bratrů Coenů, jezdit na kole (pokud funguje řetěz), poslouchat nový album v přehrávači, cítit ve vzduchu vůni trávy a kávy, ležet na lehátku a číst si knížku, jít na svařák na náměstí, koupit si novej kus oblečení, procházet knihkupectví, obchod s cédéčkama. Mám rád hašlerky, svoje stříbrný (a "šťastný") hodinky Casio, boty Nike (jinou značku neberu), spánek, psaní, pěknou větu, slova, co mě ovlivní, zasáhnou, vzpomínky, rozečtený knihy, cvičení, vyluštěnou křížovku, celou rodinu, sám sebe (trochu), arašídy, pátek, sobotu, mírně i neděli, Stephena Kinga, tradice, hrající rádio na zahradě a komentáře na blogu.

K vylepšení mý reputace je nutná skutečnost. Napsat něco, co bude rádoby humorný a navíc lehce ukazující na některou mou slabost a prohru. Historku s legrací (srandou, žertem, zábavou, šprýmem) na můj účet. Držte mi palce:

Možná jste to sami zkoušeli. Pamatuju si časy, kdy jsem se svým bráchou volal z pevné linky na číslo pořadu: Chcete být milionářem?, v té době to byl absolutní hit. Vyúčtování za telefon pak už takovej hit bohužel nebyl. Vzpomínám si, že jsme volali i na noční linku, takže vysvětlení s Milionářem bylo ještě docela únosný. Brigáda nás však neminula. Něco v tom duchu, ale relativně klidnější je zavolání do rádia a objednání si písničky.

Rádio Krokodýl, jako koneckonců asi většina rádií v Evropě i na světě, je v tomhle poměrně vděčný. A samozřejmě jim z toho kápne nějaká korunu. Co koruna? My s bráchou bychom mohli vyprávět. Jednalo se o mou premiéru, nikdy mi to nepřišlo nijak zvlášť důležitý. Chtěl jsem to zkusit, zažít pocit, kdy můžu něco ovlivnit a stát se i třeba na pár minut hvězdou brněnskýho éteru.

Předtím to vypadá všechno hladce a snadno, s vymyšleným plánem a vtipnou historkou jsem vytočil zmíněný číslo. Nedoufal jsem, že bych se mohl dovolat. Přiznávám, že jsem naopak doufal, že se nedovolám a s čistým svědomím, "že jsem pro to udělal maximum", zavěsím.

Nebudu to protahovat. Začal jsem čím dál víc mentálně i fyzicky tuhnout a následovala ta prokletá chvíle. Tep stoupal.

Ozval se moderátor s otázkou: "Co to teda bude?" Řekl to klidně, asi jako když doma oznamujete mámě, že si dáte na večeři párky. Byl jsem vyděšenej a opravdu regulérně v koncích. Pokud bych v sobě neměl zodpovědnost a nevzal na svoje bedra ten rozhlasovej pořad a jeho nerušenej průběh, tak bych to najisto a bez větších rozpaků položil. Jedna drobnost, o které jsem zatím neměl ponětí, však ještě byla špatně. Ten chlápek mi ji připomněl: "Promiňte, ale zeslabte si rádio." Celej zkamenělej jsem stál u přístroje s dojmem, že ho neuslyším. Zeslabil jsem teda podle jeho prověřených rad a pochopitelně nic neslyšel. Nevím, jestli šlo o nějakej administrativní nedostatek, ale nerozeznával jsem prostě žádný hlasy. Mohlo jít i o psychickej šok nebo o traumatizující událost, kdo ví…

Koktavě jsem vyslovil několikrát slova: Země vzdálená. Nevnímal jsem tu pozitivní bytost na druhé straně, ani to popravdě moc nešlo. Opakoval jsem to do zblbnutí, aby to už sakra zahráli a byl tomu všemu nadobro konec! Zavěsil jsem a zahráli to. Spocenej jako snad nikdy, zaskočenej vlastní neschopností. Tak já ani neumím zavolat do rádia, aha. Ten pocit, když ani nedokážete říct pořádně název písničky a moderátor podle všeho rezignuje na jakejkoliv rozhovor s Vámi, protože má takový tušení, že v Národním ústavu duševního zdraví mají dneska návštěvní hodiny a jejich pacienti si smí zatelefonovat…

Se sebou zklamanej, myslel jsem si, že tohle se dá zvládnout. Přecenil jsem svoje možnosti, jako už tolikrát. Vyplývá z toho jasnej a srozumitelnej vzkaz, po tomhle lze shovívavě pokynout hlavou. Jestli jsem Vám lezl na nervy, tak teď samozřejmě víte, že k tomu není žádnej důvod, pořád jsem a budu ten kluk, z kterýho je dobrý mít srandu…

.

Modrý Efekt

14. března 2016 v 20:56 | Just Blaze |  Povídky běžného života
V malé místnosti toho mnoho k vidění není. Stará postel, nepotřebný skříně, žehlicí prkno. Vypadá to tady spíš jako odkladiště zbytečností. Na poličce jsou umístěný knihy, v další gramofonový desky. Slušná sbírka. Sedám si na rozvrzanou neútulnou postel. Kontrast s nadcházející chvílí. Zvykáme si na pohodlí a luxus. Moc rychle zapomínáme. Mně to tady vyhovuje. Stejně jako letitý, umaštěný a zasmrádlý hospody, naplněný charakteristickými výpary piva a cigaretovýho kouře.

Vkládám do starýho napůl funkčního rádia jednu z poškrábaných desek. Nejdřív ji však pečlivě ofouknu. Zaslouží si péči. Kousek historie, přežila roky nesvobody. Může to znít zvláštně, ale mám pocit, že když ji poslouchám, že zároveň vnímám pozadí té odporné doby. Začne se otáčet a vydávat svůj hlas, plnej šumu a praskání. Příliš rychle jsme si zvykli na dokonalost, na všechno přístupný a bez sebemenší vady.

Nade mnou modro-oranžový nebe, pode mnou chodník. Na pomezí mezi dnem a nocí. Lidi procházejí mlčky kolem mě, z práce domů. Mířím opačným směrem. Zastavím se a podívám se do nebe. Vesmír ukrytej několik miliard světelných let. Obrovskej prostor, kterej vznikl sám od sebe, nebo byl stvořenej…

Uvelebenej na tý tvrdý pohovce, s čajem položeným na žehlicím prkně poslouchám. V životě jsou chvíle, kdy Vám dojdou slova, kdy stačí jenom sedět a poslouchat. Často jsme obklopeny lidmi, abychom nebyli sami. S předstíraným smíchem vytěsňujeme tu stísňující samotu…

Pozoruju tu krásu nad hlavou. Musím ji zaklonit výš, než obvykle vidí naše oči. Hvězdy jsou ukrytý, nejsou vidět. Přirovnal bych to k vnitřnímu úsměvu. Není vidět, ale to neznamená, že není. Naopak, je moc důležitej...

Čaj stydne v hrnku, sám od sebe. Ani horkej čaj nevydrží věčně. Z minulosti nejde vytvořit budoucnost, ale z budoucnosti lze učinit minulost. Nejcennější na tom všem není vařit pořád novej čaj, ale naučit se ho pít i studenej. Mátovej v mým případě, z popisu na krabičce…

Nezpívá Mišík, byl nahrazenej z politických důvodů. Nahrazení je součást našich dnů a životů. Chlap, co rozdával dřív noviny u zastávky, je dneska už nerozdává. Písnička má kolem dvaceti minut, plná nejrůznějších nápadů. Kytarový sóla, bicí, sbor, klavír, refrény vysokým hlasem podle vzoru té doby. Nesvobodné doby.

Ozve se šumivý ticho, první strana dohrála. Zavírám dveře, abych nerušil ostatní při jejich vlastním osamocení. Otáčím desku.




Procházím sám nočními ulicemi, fouká studenej vítr. Celej v černým nechávám za sebou paní se sněhobílým psem. Uvázanej na vodítku, který neustále napíná na maximum. Nemůže dál přes nastavený limity, přes někým určenou hranici...

Hrnek zůstává prázdnej, cítím se obohacenej. Smutný, kolik dobrý hudby si člověk nestihne poslechnout. Po každým takovým zážitku mi přijde svět tam venku o něco lepší. A není to vlastně smysl toho všeho?

Pouštím si zmíněnou hudbu i z počítače, abych Vám ji ukázal. Nelíbí se mi tolik, nevynikne to celý úplně naplno. První poslech tvoří nesmazatelnou představu. Dojem, kterej Vás nejvíc ovlivní... a klidně i plnej šumu. Zamrazí Vás v zádech a Vy víte, že to je to správný, že to nebylo marný. Máte zase jednou uvnitř sebe úsměv. Vnitřní úsměv, kterej je tak moc důležitej…


.

O Brně (tentokrát podrobněji)

10. března 2016 v 15:48 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj. Rozhodl jsem se sepsat takovou příručku, respektive průvodce druhýho největšího města ČR a prvního největšího (!) na Moravě - Brnem. Něco jako je Stopařův průvodce po Galaxii. Žiju v Brně několik let, vlastně v něm žiju už od narození, takže mám snad určitou licenci a pravomoci o něm psát. Dělám si tím trochu… Občas je dobrý začít znovu, občas taky ne.

Myslel jsem si původně, že k tomu nikdy nedojde, ale stalo se. Poprvé vznikne něco jako seriózní článek, jak taky říkáme my intelektuálové analýza. Z důvodu délky totiž musím přistoupit na úspornější metodu, takže tentokrát nebudou žádný dlouhý historky, žádnej Cimrman, žádnej můj duševní stav, žádný zkopírovaný texty v plným změní, žádný odbočky, žádný vynikající odstavce obsahující čistou kvalitu, prostě nic.

Ale nebrečte, jsou i horší věci. Například když Vám dojde mátovej čaj, jako mně.

Soustředím se pouze na zajímavosti, až Vám z toho, jak je to zajímavý, bude zajímavě blbě…

Vlakové nádraží

Vlakem upřímně moc nejezdím. Mám ovšem i tak určitý zkušenosti. Bohužel jsem nikdy nejel tou vyšší třídou, kde Vám dají noviny a kávu a pokaždý jedu (to si to nijak nevybírám) nějakým polorozpadlým rychlíkem z doby první republiky. Naštěstí to má aspoň záchod s takovou tou červenou, nebo zelenou cedulí. Teď jsem chtěl napsat cedulkou, ale nemám rád zdrobněliny. To mě vždycky bavilo a baví, z neznámých důvodů.

Jel jsem i s uzavřenými kupé i s otevřeným prostorem (ten se mi zdá lepší). A pravidelně mám u sebe lístek! Jinak budova hlavního nádraží = hnus. Dál se už nebudu rozepisovat, ať to není moc o vlacích. Ještě si pamatuju, že je to strašně zmatený, řeknou Vám třeba: Páté nástupiště, druhá kolej a Vy to hledáte jak v nějakým podzemním labyrintu. Možná se to zdá jenom mně, jedinýmu na světě. Má to svoje určitý kouzlo, ale čisto by aspoň být mohlo…

Autobusové nádraží

Myslím teď to u Grandu (Grand hotel, 4*). Existuje ještě jedno (Zvonařka), k tomu toho moc nemám (nemám toho ani moc ke Grandu), protože tam nic úchvatnýho není, pár stánků s novinama a časopisama, nějaký hospody pochybný kvality, potraviny. Vypadá to podobně jako normální zastávky, ale je jich tam víc u sebe. Je tam taky logicky i víc zaparkovaných autobusů u sebe. Jedná se o dálkový jízdy, třeba si pamatuju do Zlína nebo někam prostě mimo Brno.

Pokud bych měl srovnávat úroveň autobusů na Zvonařce (nebo u Zvonařky?) a u Grandu, tak u Grandu jezdí podle mě jenom Student Agency (nejsem si jistej, opravte mě) a kvalitou je to o něco výš. U Student Agency jsem před nějakýma rokama dostal noviny (dnešní), ptali se i na kávu, k dispozici je wifi a jezdí se až do Prahy na Florenc (dál toho v Praze moc neznám). Co se týká autobusů ze Zvonařky, tak tam Vám akorát řidič pomůže dát tašky do kufru a můžete se dívat během jízdy na film. Každopádně mě několikahodinový cestování autobusem nikdy moc nebralo…

Letiště

Letiště v Tuřanech už je jiná úroveň, když se podíváme na vybavení. Letadla jsou jinej případ. Letěl jsem pouze jednou hlavně proto, že se můj brácha rád dívá na ten pořad o leteckých katastrofách. Kdybych Vám měl vyprávět všechny ty zážitky, tak to by bylo na dlouho. Nicméně něco negativního se i v tom celým lítajícím procesu přesto najde. K letence Vám (asi nezkušeným) řeknou, že máte přijít zhruba 2 hodiny předem, aby se vše stihlo vyřídit a odbavit.

Přijdete tam a začíná to peklo. Stojíte ve frontě, pak stojíte ve frontě a nakonec pořád stojíte v nějaké frontě! Já vím, bylo zrovna léto, období dovolených, ale to sakra nejde udělat nějak jinak?! Na místních malých televizích navíc stále dokola běží jakési reklamní pořady, takže z toho člověk může snadno zblbnout. Letiště obsahuje spoustu prodejen jídla, pití, šperků a všeho možnýho. Cenově to žádná pohoda moc není, ale člověk letí 1x, 2x za život, tak si tam i přesto rád něco dá (vtip).

Doprava po Brně

Nemůžu si stěžovat. Můžu si stěžovat, když napadne sníh, ale to je asi věc jiná. Když hraje Kometa a vyhraje, tak si člověk může i zazpívat. Rozjezdy v noci jsou super, teď ale nějak posunuly ty časy, na který jsem byl docela zvyklej. Myslím, že to jezdí každou hodinu (předtím půl), ale můžete si dát zase kebab nebo něco v housce. Bez kebabu už jsem dlouhý roky nejel domů. Pamatuju si, že se občas sejde v autobusu ve 2 ráno sestava, kdy každej něco jí. A není to zrovna podle zásad zdravý výživy. Že by si někdo dal salát? Haha. Teď jsem pobavil sám sebe, ach jo.

ZOO

Přejděme na odlehčenější téma, i když rozjezdy jsou taky odlehčený. Navíc, když jednou za čas chodí vyhazovači (udržovači pořádku v hromadné dopravě = takoví "lepší" revizoři) a známýho vyhodili, jedl prý zrovna něco na ten způsob, o čem jsem psal nahoře…

ZOO se zlepšuje, ta éra, kdy tam nic zajímavýho nebylo, jsou naštěstí dávno pryč. Může to být docela dobrej odpolední nebo dopolední výlet. Malým mínusem je, že se nedá čekat nějaký extra výkony od těch přítomných zvířat. Tygr prostě celou dobu jenom leží, lední medvěd celou dobu leží, žirafa celou dobu prostě jenom le… chodí. Nikdy mě moc nebraly antilopy, bizoni nebo tak něco. Líbí se mi šelmy, který v sobě mají skrytou sílu, vnímáte určitej strach, respekt. No, i když bizona bych taky potkat nechtěl. Je tam toho hodně, sloni sice ne, ale ryby, ptáci, opice (ty bývají zajímavý), snad už i lvi, hadi, krokodýli, želvy. Na tohle může být Brno pyšný a to mě baví.

Ještě taková vzpomínka, když jsem tam byl naposled, tak mě asi nejvíc zaujala panda červená, vypadá hezky, takovej malej medvěd, ale hlavně mě zaujalo to, že celou dobu nepřetržitě chodila. Něco jako ve filmu Marečku, podejte mi pero - asi musí při přemýšlení chodit. Šla, pak se otočila u mříže a šla zase nazpátek. Když jsem u toho, ty mříže můžou některým lidem trochu vadit, hodně zvířat je zavřených, málo jich má nějakej větší výběh…

Kino

Komu nezáleží na nějakým formálním chování a klidně si dá popcorn a Colu, tak buď Olympia, která je podle mě lepší, ale hůř dostupná, nebo Velký Špalíček, kde jsou kinosály o něco menší. V obou případech je zvuk strašně nahlas, milion reklam před filmem a hraje se nejnovější program. Chodím jenom tam, protože jsem na to už zvyklej a taky mám rád popcorn.

Existuje pak ještě varianta - kino Scala -, kde to spíš vypadá jako v nějakým divadle. Známej tam byl, ale bohužel si nevzpomínám, jak to přesně probíhá. Tuším ale, že se jedná o decentnější styl, promítají se různý filmy, ne jenom mainstream, takže tam můžete vidět něco, co byste si jinak museli (chtěli muset) stáhnout doma z ulozto. Jak říkám, nevím, třeba jsou i jiný varianty, pokud někdo ví, budu rád, když napíše do komentářů…

Divadlo

O tom jsem psal minule, nechci se opakovat. Do divadla chodím častěji, než do kina, protože se představení logicky nedají moc dobře stáhnout. Líbí se mi ta atmosféra, (téměř) všichni slušně oblečení a někdy i nezapomenutelnej výkon na jevišti. Někdy, protože jsem v posledním období lehce zklamanej.

Do divadla Bolka Polívky jezdí hrát kromě Bolka i zahraniční hosté (převážně z Prahy), Husa na provázku hraje něco mezi muzikálem a činohrou, Národní divadlo hraje takový ty těžší kusy, kdy buď usínáte, nebo se při komedii nezasmějete ani jednou. A do Městskýho divadla většinou nejsou volný lístky. Navíc se mi plete Městský s Národním, takže mockrát nevím, co je v čem a proč je co v čem.

Znám tady ty čtyři a nejčastěji chodím k Bolkovi. Viděl jsem u něho například Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho právě s Bolkem a Ondřejem Vetchým. Nebo hru s Oldřich Kaiserem a Jiřím Lábusem. Už je to dlouho, ale ne-za-po-me-nu-tel-ný! Ty myslím stačí.

Sport

Sport vynechám, i když o něm vím nejvíc. Například vím, kde na jakým hřišti mají jakou trávu (trávník), kde právě nemají trávu, kde budou mít trávu a kde asi nikdy nebudou mít trávu. Mluvím teď o fotbale, žádný drogy, prosím Vás! Takový informace třeba ani nepoužijete za celej život. Když říkám někomu, že jsem někde hrál zápas, tak většinou náhle změní téma. Tak kde mám ty vědomosti konečně uplatnit?

Kavárny

Můžu jmenovat jenom asi dvě, protože piju kafe obvykle buď doma, nebo ve škole z automatu. To je úroveň, co? Ale můžu Vám říct, že v kavárnách je kvalita daleko lepší, nevím, jak to dělají! První z nich je v areálu Tesca (Campus), nebo ne v areálu, ale Tesco tam je prostě u toho. Jmenuje se to myslím Panos a dělají i bagety a prodávají zákusky. Mají sice chuťnější kávu, než u nás doma, ale není zase tak skvělá...

V Campusu otevřeli teprve před chvílí jakousi restauraci s kavárnou (jak se něco spojuje, tak je to divný) Sklizeno - takový to domácí a poctivý. To mě vždycky pobaví. Třeba jak máte u reklamy nějakýho jogurtu, že nyní obsahuje víc smetany a ovoce pro lepší chuť! Takže do té doby to mělo hnusnou chuť? Proč tam tu smetanu a ovoce nedali hned?! Promiňte…

A ve Sklizenu mají snad i lepší kávu než v Panosu, a taky tam mají strašně moc světla, protože je to celý prosklený. Na to můj strejda říká: "Jak to budou dělat, až tady bude lidem svítit slunko do očí?" Nevím, no. Všichni jsou usměvaví, milí a velmi pozitivní. Tak jak to má koneckonců být. Jen mi pak nesmí zapomenout donést dezert! A nejlepší kavárna je (pro mě) na Zelňáku (Zelný trh), ale nevím, jak se jmenuje. Je tak dobrá, že zapomínám i názvy! Viděl jsem v ní jednou sedět i Honzu Poláka (pro znalce), tak to nemůže být úplně špatný…

Akce

Pod pojmem akce bych shrnul různý možný akce všeho druhu. To znamená, co se zhruba děje, když ještě na spoustu věcí jistě zapomenu. Vím o tom, že jsou Dny vína, Dny piva, Vánoční trhy, nějaký slavnosti v pivovaru Starobrno, když Kometa postoupí do finále, tak se promítá. Podle mě toho bude daleko víc a je pořád něco na náměstí Svobody, na Moravským náměstí, nebo na Zelňáku. Teď asi pravděpodobně i něco velikonočního.

Všechno se to dá vyjádřit jedním slovem. Tak dvěma! Hodně lidí. A to myslím jako neuvěřitelně hodně. Kdo má slabý nervy a nebaví ho čekat na pivo třeba i 30 minut, tak by tam asi neměl chodit. Nebo s tím počítat. Pamatuju si několik takových odstrašujících zážitků, když jsme radši šli do blízké hospody. Já jim to vážně neberu, ale na Brno jsou ty prostory v 99,9 % vždycky malý.

Nedávno tady u nás byl FoodPark, takový setkání pro lidi, co jedí rádi zdravě. Byl jsem přítomen i já. A co myslíte? Zase stejný, tlačenice u dveří a nakonec jsem byl spokojenej, že jsem koupil kafe, sýry, sušenky, marmelády a mohl jsem konečně vypadnout. Odhad pořadatelů je většinou nedostatečnej a zoufalej. Navíc takový utlačovaný setkání nemám příliš v lásce, nebaví mě dlouhý minuty viset někomu na zádech.

Navštívil jsem dva koncerty na Výstavišti. A zase. Nejsem proti, ale myslíte si, že se třeba v Mnichově takhle někdo bude tlačit? Možná mám jenom zbytečný iluze a je to všude stejný. Byl jsem ale na fotbale v Plzni a záviděl jsem všem Plzeňákům! Křičel jsem: "A pak, že to nejde!" Skoro jsem byl až dojatej, jak to tam mají propracovaný, občerstvení není problém, nikde se netlačíte, přitom vyprodáno!

Hospody a kluby

Myslím, že jsem se u předchozího zbytečně rozepsal. Není to vůbec snadný to nějak rozumně popsat. Naopak si myslím, že to píšu docela nerozumně. Zkrátím to. Hospody. Obešel jsem jich spoustu, ale že bych se do nějaký opakovaně vracel, to asi říct nemůžu. Nebudu to radši ani psát, aby tam náhodou někdo nepřišel a nehledal mě. To si docela fandím.

U všech čertů. U všech čertů je název! Ta je dobrá, chtěl bych ještě vyzkoušet takovou tu, kde se celou dobu stojí, hlavně v létě mi to přijde zajímavý. Častokrát jsem byl v Modré růži na tataráku. To se musím zastavit, jedná se o steak bar, kde se prostě strašně řve (mluví nahlas) a vy skoro neslyšíte, co Vám druhej říká a sedí třeba jenom metr od Vás. Pak jsem prošel dost hospod u bývalé a současné školy, z jedné nás dokonce vyhodili (hospody, ne školy!).

Kluby už tak moc nemusím, ale chodím do nich. Caribic je asi pořád pro holky do 15, i když jednou po mně chtěli i občanku. TWO FACES - už nevím. Bastila? Tam chodí i starší lidi (senioři), ale zase prostor šíleně malej. Metro není špatný, hodně místa. Nicméně mám problém s hudbou. Všude hrají ty diskotékový a nekonečný smyčky, který než se rozjedou, tak vypiješ dva panáky. Teď trochu vypadám jako alkoholik, co?

Nemůžu si na ty jména zase vzpomenout. Nakonec je to všechno dost podobný, i průběh je podobnej. Většinou jde o nějakej zvenku nevhlednej barák a celý to pak probíhá ve sklepě. Aha, takový to Teepee u ohňostrojů? Podle mě nejhorší, divný a hlavně lidi snad do 12 let. Aspoň teda mentálně. Ohňostroje, to je taky bomba. Kromě Masarykova okruhu, máme ještě tady tu světovou věc. V létě se to pořádá, jsou u toho kolotoče, hraje hudba, pochopitelně spoustu návštěvníků. A v té době se řeší jenom dvě základní otázky: "Byl jsi na ohňostrojích?" a "Půjdeš na ohňostroje?" Občas jdu, ale klidně se bez toho obejdu. Taky se dá jít na Laser Game, to je teď strašně módní, ale je to fajn. Stačí!

Není to příliš dlouhý? Jsem spíš na sportovní události, takže nečekejte výstavy nebo muzea umění…

Výstavy a muzea

Co jsem tak byl se školou, tak Kasematy jsou jedna z nejvíc nudných věcí na světě! Byl jsem tam asi 3x. Podzemní vězení. Můžu Vám to takhle říct a přesně takový to je. Různý kobky s mřížema a jejich nekonečný procházení. Pro zajímavost jsou v nich občas umístěný i figuríny a průvodce má pochopitelně nějakou zaručeně uspávají historku. Například o Babinským, nebo o někom, kdo byl zazděnej ve zdi, no prostě zalitej betonem. Ale matně si pamatuju, že byl živej, ne jako zalitej přímo. Nemohl odtud každopádně odejít. I tak je to hnusný, taková byla holt doba.

Moravský zemský muzeum (asi teda). Něco jako školní učebnice, jenže to vidíte naživo. Podle toho se tam tak i chovají. Takový učitelský prostředí. Vím o tom, že mají i určitou prohlídku spojenou s Marsem nebo dinosaury, ale já jsem byl pokaždý (!) na nějaké pitomé výstavě, kde byly jenom vycpaný zvířata! Chápete to? Co je na tom pěknýho? Já nechci vidět nic vycpanýho, přijde mi to nechutný! Vycpaný lidi tam taky mají? Ok, vlastní i velkýho medvěda, ale co jako? Ani sáhnout na srst jsem mu nemohl. Člověk pak cítí bezmoc, promarněnej čas. To radši běžte do toho ZOO.

Ale co je pecka, tak to je hvězdárna a planetárium! Sice pouští programy spíš pro děti, takže Vám budou příliš popisně vysvětlovat věci o vesmíru, ale to nevadí. Maximálně je to slabší v tom, že tam ty děti fakt jsou přítomný a neustále do toho mluví. Není na to moc klidu. Ležíte na zádech a díváte se nahoru nad sebe. V hvězdárně jste určitě už byli, tak nemusím vysvětlovat. Myslím, že jsem tam slyšel i něco nadabovaný od Vojty Dyka (pro holky!).

Koupání

Vnitřních bazénů, o kterých vím a chodím do nich, tak jsou přesně dva. Ten v Kohoutovicích má i tobogán, ten na Kraví hoře má asi lepší vířivku a taky i venkovní areál. V létě se dá jít ještě na koupaliště Dobrák (v Králově poli!), to je fakt pěkný. No, anebo na Riviéru, kde je to přírodní a možná víc doprovodních věcí (beach volejbal, hřiště pro petanque, ping-pong, atd.). Tady se doufám při výběru nespletete…

Parkoviště

Hrůza! Buď všude placený takový ty budovy přímo na parkování, nebo u Grandu, kde teď vymysleli úžasnou věc. Dřív se od 18 hodin ve všední den neplatilo, ale rozhodli se to změnit. A vzpomínám, že jsem dával za 3 hodiny něco kolem 120 Kč. Takže jet někam s myšlenkou, že někde zaparkuju je skoro nemyslitelný. Musíte si nastudovat trasu dopředu a zvolit si placený místo. Jedná se samozřejmě o centrum města, ale pomalu to začíná přicházet i všude kolem. Třeba u mé školy je problém zaparkovat každej den a zrovna dneska jsem jel domů, protože jsem prostě 30 minut hledal a nenašel. Měl jsem to jako omluvenku a prošlo to, takže to nebylo tak špatný. Pak už jenom MHD

Nakupování

Kolega (já už říkám ve škole všem kolego) mi připomněl Vaňkovku. Ta je naprosto fantastická, že ať do ní přijdete v jakoukoliv dobu, tak je pokaždý narvaná. Zástupy lidí sem a tam. Pořád někdo něco nakupuje, nebo jen tak chodí. Nemusíte se aspoň cítit trapně, když vejdete do obchodu a nikdo by v něm nebyl. Tady to hrozí maximálně u prodejen například s pánskými obleky, tam bývá pravidelně prázdno, ale zase, kdo si kupuje často oblek? Já mám stále ten od maturity, a jak slouží!

Nebál bych se říct, že Brno… že každý větší město je rájem nakupování. Co taky jinýho mají lidi v životě dělat? Olympia, Kaufland, Tesco, Albert, ten hyper Albert, cokoliv! Ještě jsem nikdy nebyl třeba ve Starbucks, je to tam dobrý? Podle mě jsou tady všechny možný obchody všeho možnýho druhu, takže nemá cenu to rozebírat. A pak taky pochopitelně existuje online prodej. My si například každej týden necháváme buď od Tesca, nebo Rohlíku dovážet nákup. I Family Frost jezdí! Kdo zná Family Frost?!

Ostatní

Tím bych se dostal k závěru, kde bych zmínil ještě pár drobností. Víte třeba, kde je v Brně nejlepší tráva? No dobře, nebudu to sem cpát...

Nicméně tu máme při jízdě autem zúžení ze tří pruhů do jednoho (na 50 metrech!). Kdo z Vás to má? A na neuvěřitelně frekventované silnici?

Už snad jen, že sraz je na Čáře (na České) pod hodinama a všichni jdeme fandit Kometě, ať dneska vyhraje a ten Chomutov nakonec vyřadí!

Děkuji Vám za pozornost, a pokud máte nějaké dotazy, tak je sdělte mé sekretářce, bylo to vyčerpávající, dámy a pánové…


Víc jsem pro Kometu snad nemohl udělat...
.

(Ne)důležitý věci, který byste (ne)měli (ne)vědět o Brně

7. března 2016 v 12:21 | Just Blaze |  "Názory"
Rozhodl jsem se sepsat takovou příručku, respektive průvodce druhýho největšího města ČR a prvního největšího (!) na Moravě - Brnem. Něco jako je Stopařův průvodce po Galaxii. Žiju v Brně několik let, vlastně v něm žiju už od narození, takže mám snad určitou licenci a pravomoci o něm psát. Dělám si tím trochu i ambici na zvolení článkem týdne, profilem týdne, nebo prostě něčím týdne, roku, nebo všech dob!

Každej po přečtení, kdo pak přijede do našeho města, tak bude přesně vědět, co očekávat má a co hlavně očekávat nemá. Článek je taky určenej pro ty, kteří třeba ještě váhají kam na dovolenou. Jestli k moři, do Karibiku, nebo právě do Brna. A samozřejmě tuším od zítřka nesnesitelný návaly turistů z celýho světa…

První a zásadní informací je, že pokud se rozhodnete jet do centra a chcete jet metrem, nebo tramvají, tak nemusíte ani moc váhat, protože pojedete tramvají, i kdybyste nechtěli. A říkejte radši "šalina". Slovo "tramvaj" známe spíš z televize. Přijedete teda do centra a uvidíte ten majestátní orloj, co vypadá jako… no a padají z něho občas kuličky (docela k tématu)! Co dál?

Brno je taky specifický v tom, že se tady hraje na světovost a přitom to extra světový není. Pamatuju si jednu výstavu Leonarda da Vinciho, kde byla i Mona Lisa, až člověk nabyl přesvědčení, že jsou to všechno originály. Cena lístku tomu pochopitelně odpovídala. A takhle my si tady zhruba žijeme, často v iluzi, že jsme výjimeční. To jsem kritickej, co?

Pokud chcete jít do divadla, tak si pište, že všichni herci, co je znáte z dobrých filmů a seriálů už tady dávno nejsou a největší hitparádou mnohokrát je, když sem na zájezd přijede Jan Čenský nebo Miroslav Etzler. Jedenkrát za rok k nám přijíždí i Divadlo Járy Cimrmana, který jsem nikdy neviděl naživo, protože je vyprodaný přibližně za desetinu sekundy…

Když se ještě stávaly normálně fronty u pokladny a nebyly rezervace online (snad ještě vloni), tak si pamatuju, že jsem stál společně s ostatními, nešel jsem kvůli tomu ani do školy a stepoval (mám rád to slovo) tam od 6 ráno. A výsledek, 4 lidi přede mnou a pokladní hlásí: "Lístky už nejsou!" V takových chvílích máte myšlenky různý. Od vraždy až po sebevraždu…

Brno se nedávno umístilo mezi 50 nejlepšími městy na světě, kde se nejlíp žije. Lidi, co to hodnotili, asi nikdy neviděli hlavní nádraží. V nejbližší době má být 100 let připravovaný referendum, zda se nádraží přesune někam jinam, nebo se opraví stávající. Je to podobný jako by se Vás zeptali, jestli vysázet na pole brambory nebo kukuřici, taky o tom nic nevíte. Aspoň si ale užijeme hlasování a zažijeme 5 minut vlastní důležitosti, že jsme něco rozhodli…

Fotbalovej stadion je zajímavej ve všech možných věcech, co Vás napadnou. Kapacita je skoro 13 tisíc lidí a už při 6 tisících se to začíná pomalu hroutit. Občerstvení nestíhá, záchody nestačí. Jednou jsem byl na utkání s Plzní a šel o přestávce (ještě jsem nevěděl, že se to nemá dělat) pro pivo. Dostal jsem se do jakýhosi sevřenýho uskupení osob, který nepatrně postupovalo dopředu. Člověk navíc z něho nemohl odejít, protože kolem něj byly desítky fanoušků…

Pivo jsem si koupil a zase pochodoval druhým zástupem zpátky, přijdu na místo a kromě přestávky bylo pryč dalších 15 minut. Takže: pro pivo jedině hodinu před zápasem, nebo si ho pak dát až doma…

Naopak, co bych pochválil, a líbilo se asi i těm hodnotitelům, je noční život. Hospod je v Brně spoustu, takže kromě pátku a soboty vždycky seženete místo bez rezervace. Různých barů, restaurací, kaváren nebo klubů je zde daleko víc, než drogérií, potravin nebo hračkářství. Všude se pije - to znamená nepočítaně veselých lidí.

Brno je nejlepší ve svých lidech, teď se pravděpodobně naštvete, ale nikde jinde v ČR se nedá podle mě zažít tolik srandy za jediný den. Možná je to i způsobem vyjadřování, kterýmu se směju i já a to jím ani moc nemluvím (asi proto). Takovej ten hlubokej hlas a hlášky typu Bolka Polívky v Dědictví:

Dr. Široký: Tak… kde jsem to skončil?
Bohuš: Na ministerstvu. (koukne se na nějaké dokumenty)
Dr. Široký: Ty Japonci mají zá… Posaďte se prosím tady, posaďte se. Tedy ti Japonci mají seriózní zájem o vaší cihelnu.
Bohuš: Jak zájem?
Dr. Široký: No chtějí jí odkoupit. Samozřejmě s těmi pozemky. S těmi sedmi hektary.
Bohuš: Osmi.
Dr. Široký: Já tady mám sedum.
Bohuš: Já mám osm tam.
Dr. Ulrich: Prosím vás, to je úplně jedno. To je detail. Na tom přece nezáleží… sedum nebo osum... hektar sem, hektar tam.
Bohuš: Moment, moment, moment. Proč by kupovali cihelnu? Proč by utráceli peníze na cihelnu? Však já jim můžu prodávat cihly… Japoncom.

Co se týká památek, tak to žádná sláva není. Celý roky jsem chodil na místní exkurze, kde mě to nijak zvlášť nebavilo. Vila Tugendhat, Špilberk, Petrov… V parku u Petrova je taková tradice si koupit flašku vodky a sednout si s ostatníma na lavičku. To je celkej fajn kultura, doporučuju. A jsme zase u toho hlavního, co Brno může nabídnout. Pokud je člověk alkoholik, má o zábavu postaráno…

Školství je zvláštní, protože je v něm převážně zastoupených víc Slováků než občanů Brna. Naštěstí nejsem nějak nesnášenlivej, maximálně když nám učitel (Slovák) dá podklady ke zkoušce ve slovenštině! V té chvíli se ze mě stává trochu extrémista a možná bych volil i Dělnickou stranu. Já zas tak dobře slovensky totiž neumím. Navíc jsou zde kromě Slováků i Japonci a lidé ze Sýrie (asi uprchlíci), takže se tu cítíme jako v cizině a nemusíme ani nikam jezdit…

Jak říkají ti, co je už nic nenapadá: "Dalo by se o tom vyprávět hodiny a hodiny." Myslím, že to jako určitej obrázek bohatě stačí. Samozřejmě jsem vůči svýmu rodnýmu městu nesmlouvavej a nic mu neodpustím, ale mám ho rád. Kdo tu nežije, tak asi nikdy nepochopí. A všimněte si, ani jednou jsem nepoužil v článku Prahu (až teď)?


Orloj


Takovej dodatek 1:

Nezdá se Vám, že jakmile někdo vypráví o tom, že má spoustu kamarádů, jak je oblíbenej, jak podniká plno nezapomenutelných výletů, tak začíná být podezřelej. Mám jednoho takovýho znýmýho, kterej když jdeme spolu po Brně, neustále někoho zdraví - já pochopitelně nikoho - a často si jen tak pro sebe povzdychne: "Ach jo, já tady snad každýho znám..."

Teď mě napadá, proč já se s tím blbcem ještě bavím? Ne, to byl takovej vtip na zasmání. I když…

Takovej dodatek 2:

Měl bych se právě učit, proto píšu. Klasika…

Takovej dodatek 3:

Čtěte moje články až tak 4. den, protože je ještě 3 dny upravuju!!


Doufám, že můžu dál psát. Bych mohl být youtuber, ne?

PS: Ani nevíte, jak je těžký najít hudbu bez toho mluvení. A taky jsem ji nenašel...
.

Divný období

3. března 2016 v 22:29 | Just Blaze |  "Názory"
Ahoj, všem mým oddaným fanouškům, kteří jsou se mnou při dobrých a hlavně při těch špatných chvílích.

1. Tenhle článek píšu kvůli té písničce na konci, musel jsem Vám ji prostě ukázat!

Mám takový divný období. Nedalo by se určitě říct, že zažívám snad něco špatnýho. Naopak. Zažívám dobrý chvíle. Třeba dneska jsem byl v aquacentru, jak říkáme my angličtináři. Sbírám historky a příhody. Většinu lidí totiž baví vyprávění. Ne tak už poslouchání...

Ve vodním centru bylo moře. Moře atrakcí, který mě upřímně docela bavily, i když jsem byl zpočátku skeptickej. Vířivka, tobogán, divoká řeka, plavecký dráhy, dvě místnosti s párou. Divoká řeka byla zajimavá v tom, že se z ní těžko vystupovalo. Takže někteří v ní byli umístění celou dobu, až dokud nedošlo k zastavení a vypnutí tekoucího proudu. Někdo tam ztratil 30 minut, protože prostě nemohl odejít. Nicméně 30 minut se dá ztratit i horšími způsoby...

Seděl jsem v páře, kde hrála hudba, kterou byste si nepustili ani za finanční odměnu, všude… Jak jen to říct? Všude prostorově výrazní lidé a hlášky typu:

"Slyšel jsem, že chodíš cvičit?" - "Chodím, ty taky?" - "Já taky."

2. Bylo tam celkem veselo.

Korunu tomu ovšem nasadil jeden kluk, co byl významně podobnej klukovi, co si přišel hrát s kamením. Otevřel dveře a vstoupil do horkým vzduchem zaplněnýho prostoru. V rohu ve zdi trčela vodovodní baterie a na ní hadice. Evidentně zařízení na občasný umytí, pokud je někdo až příliš zpocenej. Ten kluk vzal hadici, pustil na sebe vodu, a protože nám všem, co jsme tam seděli, včetně těch ostatních lidí "z posiloven", chtěl asi přiblížit, jaký při tom zažívá pocity, pronášel neustále větu:

"To je příjemný!"

Pak se polil a zase:

"To je tak příjemný!"

Asi to teda bylo hodně příjemný. Všude ticho a jen ten jeho dětskej hlas. Vyprávěl jsem tuhle příhodu známýmu a říkám, že by bylo naprosto přirozený a logický, kdybych vzal po tom klukovi štafetu a po jeho odchodu se začal polívat vodou a taky u toho vykřikoval:

"To je příjemný! To je tak strašně příjemný!"

Jenže jsem ji nepřevzal. Zbabělost! Možná by se tak začalo sprchovat více lidí. Ten kluk byl možná najatej nějakou zdravotnickou organizací. Určitě na to bude nějaká státní dotace. Jak říkal už Steve Jobs:

"Lidi nevědí, co chtějí, dokud jim to neukážete."

3. Podle mě dost lidí přestalo být přirozených.

Vadí mi, že pořád říkám podle mě. Neumím ale vynášet všeobecný soudy. Proto říkám podle mě, až mi to leze na nervy. Často jdu sám sobě na nervy. Ve filmu Sázka na nejistotu, kterej má tak strašně rychlý titulky, že nevím ani po hodině dívání, o co tam vlastně jde, Christian Bale tvrdí:

"Manželka říkala, že bych se měl víc o sebe s někým dělit."

To mně přijde jako zajímavej názor. Já se o sebe moc nedělím. Musel bych pak vytvářet postavu, co je určená pro ostatní a to je dost vysilující. V tom je největší problém. Každej si vytváří ten svůj umělej obraz, včetně mě pochopitelně. Občas je ale dobrý říct, že je něco třeba příjemný. Mám jednoho známýho, co místo smíchu říká:

"To je vtipný."

Popisování skutečnosti místo samotnýho prožívaní. Kdo je smutnej a brečí, přece nemusí říkat, že brečí. Přijde mi však, že některý věci je potřeba říct, i když se mi zdají samozřejmý. Vždycky jsem si myslel, že se něco oznamovat ani nemusí. Že existují situace pro všechny naprosto stejný. V tom jsem se evidentně mýlil...

4. Vracím se k mýmu divnýmu období.

Všechno je spojený s tím pocitem přirozenosti. Cítím, že se mu vzdaluju. Cítím, že se přizpůsobuju. Neustále se něčemu nebo někomu přizpůsobuju. Je to věčnej boj. Udržet tu míru. Víte, co je divný? Moje vnitřní pocity a můj neustálej boj nikdo nevidí. I když ani nevím, jestli bych chtěl, aby ho někdo viděl. Poslouchám.

Poslouchám příběhy lidí, kterým přijde dobrý mi je sdělovat. Občas jsem za to vděčnej. Já svoje příběhy většinou vyprávím tady na blogu. Všimli jste si, že dlouhý články jsou většinou lepší, než ty krátký. Tak piště dlouhý články! Někdo si je určitě přečte. Třeba Vaše máma - jako u mě.

5. V čem je to divný období divný?

Těžko se mi teď dívá na sebe do zrcadla, bojím se, že se z toho obrazu stává někdo jinej. Máte někdy stejnej pocit? Nedávno se opět vidím a nevěřím, že jsem to já. Nějak to nesedí s tou představou, co si o sobě myslím. Možná jsou tělo a duše dvě úplně rozdílný věci. Možná měl ten kluk s hadicí pravdu. Měl bych se polít vodou…

Moje skutečná tvář je jako sopka. Pod povrchem se neustále něco děje, i když to z venku vypadá klidně. V hlavě se mi rodí různě zvláštní a zneklidňující myšlenky. Výčitky, že jsem ničím výjimečnej, přeceňující svoje schopnosti, povrchní kopie svý vlastní osoby...

Nikdo neví, co se ve Vás odehrává, takže nikdo nemůže ocenit a pochopit, kolik Vás to stálo sil. Častokrát stojí nejvíc sil ty úplně nejvíc obyčejný věci. To mi připomnělo Forresta = nejvíc nejlepší.

Neumím psát vážný rozbory na téma mé psychiky. Musel jsem to ale udělat. Jednou to zkusit. Odpoledne mi povídá brácha:

"V tom aquacentru to bylo fajn."

Vím, že to bylo fajn, ale jsem rád, že to řekl. S tím všimnutím. Jak je v Cimrmanovi, když se ve třídě hledá třídní kniha, tak učitel čte žákům oběžník pana ředitele, ve kterým stojí:

"… a ve třídě 8. C již sedmým rokem postrádáme třídní knihu."

A učitel:

"Vidíte? Už si toho všiml…"

6. Jsem rád, že si toho všiml.

Pan ředitel i brácha. Vypil jsem skleničky (přesněji tři) červenýho vína, a proto jsem lehce osobní. Říkám lehce, protože zůstává většina stále ukrytá. Některý věci asi neřeknu nikdy nikomu. Zůstanou navždy se mnou. Podle mě je to tak dobře. Zase píšu podle mě. Vadí mi spousta věcí, jen se mi sem nechtějí psát. Divný období.

Pokračuju ve svým cvičení, dělám kliky a dřepy. Těšte se na můj zadek! Hele, problém koupaliště je taky v tom, že se tam chodí v plavkách. Můj biceps ještě není 100%. Pozdravuju Paralelu! Motivace je potřeba!

7. Stává se mi často, že si ke mně málokdo přisedne v tramvaji, nevím, proč se mě lidi bojí.

Nejsem zlej, jen se tak občas tvářím. Proč mi někdo třeba neřekne, že jsem něco udělal špatně? Nebo snad dělám všechno správně? Chci kritiku, kritizujte mě, už jsem na to dost velkej…

Nevidím se. Vidím totiž jenom svůj obraz v zrcadle. Svůj nedokonalej a nepřesnej obraz sebe. Podle mě platí zákony. Kromě zákonů schválnosti i jistá spravedlnost, po divným období musí logicky přijít to dobrý. Po nespokojenosti spokojenost. A já potřebuju být zase spokojenej…

Tady je:


Docela psychedelický, nemyslíte?

Rosamund!

Pochvalte ji!
.

Pocit dokonalosti aneb 7x černoch v jednom článku

2. března 2016 v 14:36 | Just Blaze |  "Názory"

"A vítězem se stává Leonardo DiCaprio!"

Vypnul jsem televizi. S unavenýma očima jsem zůstal chvíli sedět v pokoji na křesle. Bylo po čtvrté ráno. To, co se celou dobu předpokládalo, se stalo právě skutečností. Bohužel. Myslel jsem, že budu mít větší radost. Myslel jsem, že budu aspoň něco cítit! Nic. Vůbec nic.

Možná jsem čekal cosi jinýho. Nějaký překvapení. Mám rád překvapující situace. Samozřejmě pokud se netýkají mé osoby. To pak překvapení přímo nesnáším. Lehce se vylučují s mým nepřekonatelným smyslem pro dokonalost. Nedávno jsem viděl v televizních novinách, jak jejich moderátor nemohl dvakrát vyslovit slovo, který už si dávno nepamatuju. On si ho pravděpodobně pamatuje dodnes. Přišlo mi to vtipný, fajn, takový lidský. Na konci událostí se místo obvyklýho úsměvu tvářil zachmuřeně, hodně přepadle, s pocitem, že to všem zkazil. Jak by asi řekl Albert, vše je relativní. Jo, myslím ten supermarket. Mám rád trapný fóry.

Chris Rock byl dobrej, zábavnej. Tak zhruba 5 minut, pak se jeho téma vystřílelo. Haha! Vystřílelo = černoši. Prý:

"Před několika desítkama let jsme (= černoši) neřešili, jakej film je ten rok nejlepší. V tý době nás právě vraždili, znásilňovali a ponižovali. Měli jsme na práci jiný věci. Měli jsme prostě tenkrát jiný starosti."

Určitě tušíte o tom bojkotu, nebudu Vás tím unavovat. Unavuje to i mě. Pak byl vtipnej ještě Ryan Gosling a Russell Crowe (taky se Vám plete Kurt Russell a Russell Crowe?), tu dvojici před nima si už nepamatuju. Možná jste se na ten přenos dívali, takže víte, jaký to celkově bylo. Sdílenej zážitek je vždy ten nejlepší. Není nic horšího než situace, která se mi stala s jedním známým:

"Díval ses včera na Taxikáře?" (Všichni se doufám dívali na Taxikáře!)
"Nedíval, co tam bylo?"

V takových chvílích jsem v koncích, neumím vyprávět o filmech někomu, kdo je neviděl. Je to strašně nevděčná role. Nevděčný role jsem samozřejmě daleko horší než ty vděčný. Jako třeba minulej týden:

"Viděl jsi Zmizení?" (Všichni se doufám dívali na Zmizení!)
"No jasně."
"Jak tam ten chlap šel…"
"No a pak ten kluk…"
"Jak chytl toho psa…"
"… a nakonec ta píšťalka."

Takhle nějak umím vyprávět zhruba o filmech. Můj článek je plnej pop-kulturních odkazů, jak se dneska používá. A který jsem musel všechny vygooglit, protože nesnesu žádnou chybu. Co je vůbec pop? Z Cimrmana:

"Cimrman se jednoho dne uchýlil do kláštera. V kolektivu pravoslavných popů byl velice oblíben. Stal se učitelem tance a zpěvu a při práci s obřím pěveckým sborem, čítajícím v létě 640, v zimě pak až 850 kněží, položil Cimrman základy k dnešní pop-music."

To bude asi ono. Víte, co mě napadlo? Setkávám se neustále s názorem, a nejsem určitě sám, že dnešní děti pořád sedí u počítače. A kdo to obvykle říká? Dospělí, co celej den sedí jenom u počítače. Na ně se to asi logicky nevztahuje, protože jsou dospělí, takže mají evidentně už splněno. A co jako? Co z toho mají, že před 30 lety běhali po venku, když dneska neudělají ani 10 kliků?

Když jsme u těch kliků, budu pochopitelně předpokládat, že jste všichni viděli Taxikáře. Kdo ne, tak se styďte! Hlavní hrdina jezdí taxíkem a jednoho dne se rozhodne, že začne cvičit. Stanoví si denně 50 kliků. Už jste někdy udělali naráz 50 kliků? Podle mě je to myšlený za celej den, tzn. s přestávkou. Jak by jinak Jágr mohl udělat 1000 dřepů? Začal by po snídani a v době oběda by to ještě neměl hotový…

Takže i já teď už 3 dny (!) dělám 50 kliků za 24 hodin. Bolí mě tělo, ale něčím se zkrátka začít musí. Nebo nemusí, ale může. Dlouho jsem nic nenapsal, protože sám sebe dostávám pod tlak, už jsem mluvil o tom pocitu dokonalosti. Oscar 2016 byl svátek dokonalosti, všechno tam bylo dokonalý. Až na černochy, ti byli naštvaní. Můžu napsat vůbec slovo černoch? Nezavřou mě za to? Ok, teda až na Afroameričany byli všichni ukázkovej příklad všech kladných vlastností a naprosté bezchybnosti (trocha ironie).

Nechtělo se mi zatím z křesla. I přes ty odbočky v něm stále sedím, možná jsem právě překonal několik časových rovin jak v Interstellaru, ale sedím. Zasloužil si to ten Leo? Neviděl jsem ani jeden z těch filmů, v recenzích bylo, že ani moc ne. Je to DiCaprio, ne ta postava v příběhu. Na tom něco bude. Prostě žádnej Matthew McConaughey - podle mě nejlepší herec současnosti. Čtu recenze místo samotnýho sledování...

Dáme moje rádoby chytrý úvahy stranou, tenhle článek je úmyslně oddechovej. Jak koneckonců říkáme my, co se sami dostáváme pod tlak a chceme ho ze sebe alespoň částečně setřást. Pusťte si hudbu, já jdu spát v příběhu a jinak si to po sobě asi ještě 5x přečíst. A pozdravujte všechny černochy, co znáte! Například Morgana Freemana


Oscar 2015 - nejlepší píseň (za 2016 se mi nelíbí)


P.S.1: Taky si u některých textů po prvních větách říkáte, že to bude úplně skvělý, úžasný a pak cítíte menší i větší zklamání? No…

P.S.2: Neříkám nic…
.