" " Charlie Chaplin

Duben 2016

Žít ze vzpomínek

22. dubna 2016 v 9:38 | Just Blaze |  "Názory"

Napsáno 18. 4. 2016

................................................................

Autor zastává názor, který zároveň vyvrací. To samozřejmě ještě tenkrát vzbudilo rozpaky, nemyslete si. (Cimrman)

....................


Bowling, hudba, pořádní chlapi a Pulp Fiction

11. dubna 2016 v 12:10 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Ladies and gentleman, let's get ready to rumble!! Můžete si za to sami, byly doby, kdy mě vůbec nikdo nečetl, teď mě čte o hodně lidí víc - asi tak dva. A tím pádem, když mě někdo sleduje, tak se nemůže potom divit, že na něm budu zkoušet svoje experimentální výtvory! To se divit opravdu nikdo nemůže! Pochopitelně. Takže si za to můžete sami, nedivte se…

Přiznávám, že jsem Vás trošku, trošičku (Cimrman) podceňoval, jako samozřejmě podceňuju většinu lidí v ČR i na světě. Jenže jste někteří, přesněji jeden/jedna moji hru odhalili a ukázalo se, že to z mý strany bylo zbytečný. Ale kdo to byl, kdo tu hru odhalil? To se dozvíme, jak říkají ve Věřte nevěřte, až na konci pořadu…

Nicméně jsem se rozhodl přijít s něčím úplně nadpozemským a spektakulárním. Udělám to ještě víc zmatený a zamotaný než dřív a to z jednoho prostýho důvodu. Protože důvěřovat někomu jenom proto, že napsal nějakou pěknou větu, rozhodně není výhodný. Naopak, je potřeba si to v hlavě promyslet a nedávat za pravdu všem, co Vám něco zdlouhavě vyprávějí…

------------------------------------------

Potřeboval jsem se vypsat, takže nechme moralizování stranou…

------------------------------------------

Dvě bowlingový dráhy, sedíme kolem dvou menších stolků, kam se i těžko vejdou naše pulitrový sklinky od piva. Vedle mě je A.D., rozvalenej na sedačce, s bundou na klíně, protože se blbě podíval na počasí. Počasí je jedna z mála věcí, na který se člověk nemůže spolehnout. I já mám zbytečnou mikinu navíc. Mluvíme vo bowlingu. Ty koule se nám moc nezdaj, mají strašně velký otvory na prsty. A.D. říká, že je z toho důvodu, že je dělají pro pořádný chlapy.

"Takže chceš jako říct, že my dva nejsme pořádní chlapi?" ptám se ho.

"To jsem takhle nemyslel, kámo."

Říká mi kámo, což mi docela leze na nervy. Oslovuje tak každýho, takže to očividně nemyslí moc vážně. Vod vedlejšího stolu je slyšet smích. Osazenstvo je ve složení: Luci, Míša, Jack, M.J. a Iv. Sedí tam namačkaní jak pět buzerantů a nic na tom nemění fakt, že čtyři z nich opravdu jsou. Statistická pravděpodobnost, že jsou ve společnosti 4 %, v našem případě evidentně selhala. Vo něčem se ta sestava zasvěceně baví. Asi nějaký homosexuální problémy nebo něco podobnýho. Téma, který se řeší na každým setkání a já k tomu obvykle nemám co říct.

V ruce mám kouli s obrovskejma otvorama na prsty a prásknu ji směrem ke kuželkám. Cítím se jako Dude, jenom mi zatím nikdo nepochcal koberec, ale jak znám svýho psa, tak to nebude trvat věčně. Bowling není mojí silnou disciplínou, nejdou mi ty točený hody, takže to většinou skončí v tom žlábku na straně. Stalo se právě tak.

Smějí se mi, směje se mi i A.D., kterej je ještě zoufalejší než já. Ten má co kecat, idiot! Jediná Luci, já a A.D. nejsme v žádným partnerským svazku a vypadá to, že po mně začíná Luci pokukovat. No doprdele! Tak tohle bych si vážně nepřál. Vidím ji sice poprvý v životě, protože ji Iv dneska přitáhla bez mýho vědomí. Tak to často bývá, že vo něčem nemám žádnou páru. Mám ale na lidi čuch, Luci není dobrá partie. Je moc zmalovaná a moc taky myslí na tu svoji nesmrtelnost, jak vo tom píše Kundera:



Moje čtečka, omluvte rozhozenej styl, chyba je na mým přijímači
----

Míša a Iv se k sobě tisknou, u holek to ještě snesu, taky se občas podívám na zmíněný porno videa, ale Jack a M.J.? Ty vole, Ricky Martin, Elton John, Neil Patrick Harris, Pavel Vítek. Komu jsem co udělal, abych se na to musel dívat a abych to měl navíc v rodině? Když mi to můj brácha říkal, tak skoro brečel. Ne, určitě brečel! Já si šel dát Jägermeister. Chlastali jsme tenkrát až do rána. Nepomohlo to, takový mrazení v zádech jsem zdaleka nikdy neměl…

Luci vážně není můj typ, hází sice docela slušně, ale má dlouhý nalepovací nehty a nakreslený vobočí. Fixou nebo čím! Jako bych si já dokresloval vousy. Vypadal bych pěkně s nakreslenýma vousama, Luci?

"Tak co holky, Matty?" pokládá mi otázku Míša.

Zpropadená a debilní otázka, na kterou nevím, jak reagovat. Co na to asi mám sakra říct? Jo, dobrý, žijou mezi náma…

"Mám čtyři," odpovídám.

"Cože?"

"Mám čtyři."

Slyšela mě moc dobře, přisedla si ke mně však blíž. Nemám rád blízkej fyzickej kontakt. Proč zatraceně nesedí u té gay skupiny naproti? K hodu se připravuje M.J., ten kluk má neuvěřitelně tenký nohy. Vždyť i z chůze se ti trochu posílí, ne? Asi jenom sedí, jinak to není možný…

Neskutečný! Shodli jich všech deset. Štěstí ve hře i v lásce, zatímco já ani v jednom, okey…

A.D. se k našemu seskupení připojil, už to není jednostrannej výslech. Předtím byl bůhvíkde a bůhvíproč. Přehodili jsme téma na muziku, ve který se stejně nikdo extra nevyzná a všichni si myslí, že vrchol vkusu je Kryštof nebo maximálně Lucka Bílá. Blábolíme prázdný fráze, který za chvíli zaslouženě zapadnou a nikomu nic pozitivního nepřinesou. Servírka v tom pajzlu nám všem donáší teplý piva. To je velký umění natočit tak hnusný pivo, dokonce je to i nějaká neznámá značka…

Šel jsem do jukeboxu hodit nějaký drobný, aby konečně zahrál něco pořádnýho. Problém byl v tom, že playlist byl hodně omezenej, vypadal jako by to sestavoval A.D.. Zvažoval jsem a nakonec vybral Knockin' On Heaven's Door od Gun's N' Roses, protože to tam pochopitelně od Dylana nebylo. Jasně, nejlepší jsou ty remixy remixů a covery coverů…




Vrátil jsem se na místo, ale až po tom, co jsem šel obhlídnout místní záchody. Po 3 pivech už to pak přichází velmi rychle. Hm, očekávatelný a vyšperkovaný bavlněným ručníkem a žádným mýdlem. Kdo dneska ještě na veřejným WC používá ručník?

Přijdu na místo a A.D. zrovna hlásí:

"Doprdele!"

Souhlasil jsem s ním. Rozumím tomu, proč to řekl, nejradši bych to zařval z toho otevřenýho okna toho zasmrádlýho prostroru v prvním patře.

"Co je, A.D.?" ptá se Jack.

"Jsem poslední, jsem kurva poslední!" sděluje už vo něco míň vytočeně.

Je poslední, protože to neumí hrát, chtěl jsem mu na to říct, ale pak jsem si to nechal pro sebe. Někdy je lepší držet prostě hubu a každopádně tím prospějete nejvíc celýmu lidstvu. Přisedla si k našemu stolku i Iv, takže teď tady sedíme jako buzeranti spíš my. Na druhý straně to nějak utichlo…

Možná se tak stalo, protože po 3. pivu bývám teprve zábavnej. Tam se to láme. Do toho třetího jsem naopak fakt pěkně nudnej. Takže pokud se mnou chcete někam jít, tak nakupte předem 3 lahváče, já si je dám a můžeme se potom bavit. Stejně nechápu, proč piju Jägermeister, takovej sladkej hnus…

Z repráků zní Ondřej Brzobohatý, za co mě zase trestáte? Takovej namachrovanej idiot, co sbalil Táňu. Proč zrovna on? Táňa měla být moje holka! Začínám pronášet na různý situace hlášky z filmů, to je moje parketa. Většina z těch ignorantů vůbec nesleduje filmy, co to je za život? Bez filmů…

Luci se chystá domů, asi pochopila, že tudy cesta nevede. Podáváme si ruce a podíváme si navzájem do očí. Já se teda spíš dívám zblízka na to její vobočí. Vypadá zklamaně. Chápu to, když tam seděla pořád samotná a všechna sláva se valila za mnou, králem dnešního odpoledne…

"Vysvětli mi, jak jsi myslel, že máš čtyři?" vyptává se dál Míša.

"Mám prostě čtyři holky rozjednaný…"

Snad to pochopila, evidentně docela jo. Tak doufám už dá pokoj. Všichni teď sedíme namačkaní na jednom místě jako parta buzerantů. Takovej je život, občas dost stísněnej. Házíme další a další koule do tý černý díry a který se pak následně vrací zpátky. Nicméně jde hra trochu stranou, spíš víc chlastáme, než hrajeme…

"Hele, tak co, A.D.? My dva fakt nejsme pořádní chlapi?" nedá mi to a ve chvilce osamocení vytahuju opět to minulý téma.

"Já to myslel jinak."

"Jak jinak, vole?"

"Jako že jsme trochu jako holky."

Pochopil jsem, jak to myslel. A.D. má bohužel pravdu, svět je nějakej zvrácenej, holky jsou jako kluci a kluci jsou jako holky. My dva s A.D. jsme spíš jako holky, to je fakt. Zamrzelo mě to, je to docela na hovno. Naneštěstí ani ta reklama na Fernet nepomohla, vyměkli jsme. Jsme v prdeli. Jsme zbyteční…

Zábava pomalu opadává, už se ani nikdo nesměje mýmu prohlášení, když si někde u vedlejšího stolu, asi nějakej blázen, dal hamburger. Setrvačnost. Pouhá setrvačnost lidí, co si toho hodně řekli…

"Víte, jak se říká hamburgeru - čtvrtlibráku se sýrem - ve Francii?"

Ještě A.D. se trochu chytá a zapojuje. Je to prostě kámoš. Jack spí na stole a M.J. a jeho nezdravě tenký nohy si šel ven zapálit. Nechápu proč ven, když se může normálně kouřit i tady. Já jsem nekuřák, tak mi to není úplně příjemný…

"Royal Sýr. A víš, kvůli čemu?" ptá se mě A.D.

"Asi kvůli metrický soustavě, ne? dokončuju už lehce znuděně.

No jo, neustále stejný hlášky začnou po čase ztrácet kouzlo…

Setkání pomalu končí, na rozloučenou si dáváme ještě každej panáka. Jack je tuhej jak týden stará veka, takže ten ne. Zase si objednávám toho prokletýho Jägermeistera. Je odpornej, jako pokaždý, ale mám rád určitý tradice. Tradice se maj dodržovat. Pouštím naposled z jukeboxu Nirvanu - Smells Like Teen Spirit a zjišťuju, že jsem totálně bez peněz. Zdá se mi to jako by byly vyhozený do kanálu. S tou Nirvanou jsem to asi neměl dělat. Chce se mi z toho všeho brečet, mám na ni moc špatný vzpomínky. Udržím to naštěstí v sobě, poslední zbytky chlapa ve mně se uchovaly…

Objímáme se jako největší přátelé. Svým způsobem jsme, jsme rodina. Rodina je základ tohoto prohnilýho a zkorumpovanýho státu. Vod vedlejšího stolu na nás někdo něco pokřikuje. Nevěnujeme tomu pozornost. Jedna asi zfetovaná holka přichází až k nám.

"Vy jste teplouši, nebo co? Se tady držíte jak buzeranti!"

Já jako zastánce lidskejch práv vyjádřím pár nepublikovaných slov. Tohle říkat vo nás nebude, to si můžeme říkat jenom my mezi sebou! Měla by si jít na ty záchody s bavlněným ručníkem dát další dávku…

"Nestarejte se vo nás, běžte si dát pivo," říkám.

Dost možná jsem příliš zvýšil hlas, protože se za jejíma zádama objeví dvojice namakaných chlápků se zlým pohledem. Začíná menší problém, je nás tady málo schopnejch jim nakopat prdel, zbývám prakticky jen já a A.D., kterej má navíc biceps asi tak velkej jako suchá větvička.

"Nějakej problém?" promluví téměř sborově.

Nezbývá než zvolit úhybnej manévr a změnit taktiku. Na moje místo jednatele přichází Iv, která tyhle situace umí vyřešit. Dohodnou se ke vší spokojenosti, že to nebudeme nijak hrotit a dáme si spolu panáka. Další Jägermeister překvapivě na jejich účet do mýho rozbouřenýho žaludku, další rána do mýho sebevědomí, další usvědčující důkaz, že ženy dneska vládnou světu…


Nicnedělání

9. dubna 2016 v 22:59 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Dnešek byl, nebo ještě stále je, zvláštní a speciální mou přiznanou nečinností a pasivitou. Podporuje to i průběh počasí, kdy celý den prakticky jen prší. Svým způsobem mám zamračenou oblohu a déšť rád, obsahuje to určité kouzlo. Zvláštní sounáležitost, že většina lidí dělá přibližně to stejné. Věnuji se sám sobě. Pustil jsem si díky tomu hudbu, uvařil si mátový čaj a odpoledne se podíval na film. Přijde mi, že jsem toho hodně stihl, že byl ten můj den i přes to nicnedělání něčím užitečný...

Poslouchal jsem Boba Dylana a nedalo mi to, abych si jeho texty následně nepřeložil v překladači. Víte o tom, že je má fakt dobře propracované? Alespoň se to dá říct minimálně a bezpochyby o Like a Rolling Stone. Myslím, že se k deštivému počasí velmi hodí. K melancholickému, přemýšlivému a lehce pesimistickému stavu. Jedná se o příběh dívky, které se kdosi ptá, jaké to je, když se stane tulákem. Příběh dívky, kterou někdo podvedl a která přitom neudělala evidentně nic špatného. Byla prostě důvěřivá…

Poslední sloka končí poměrně silnými dvěma verši:


When ya ain't got nothing, ya got nothing to lose

Když nic nemáš, nemůžeš nic ztratit

You're invisible now you've got no secrets to conceal

Teď jsi neviditelná, nemáš žádná tajemství, která bys mohla ukrýt


Dívka dostává neustále otázku, jaké to je, se takhle cítit a odpovědí pak bývá název zmíněné písně…

O tom, že to Bob vnímavě a precizně zazpíval, nemá smysl spekulovat. Mám schovanou jeho další a starší gramofonovou desku, kde tato píseň sice není, ale rád jsem si ji dřív pouštěl - je tam jiná instrumentální kytarová pastva pro uši, dejte si ji pěkně nahlas (viz níž). Vracím se teď v poslední době k věcem, které jsem vyhledával v minulosti. Některé objekty své významné momenty ztrácí, některé třeba časem naopak zesílí. U knih to však neplatí, ty čtu zatím jen jednou. Možná za pár let…




Také odbíhám z velkého počtu témat a oborů pořád pryč k těm novým a neprozkoumaným. Střídají se moje nálady, vkus, názory. Hledám, stále něco hledám…

Co se týká filmu, šlo o Deadpoola, který mě zase zaujal svými vytříbenými dialogy a zábavností. Žádná pravidla, serióznost a žádné více méně stejné vyznění, jaké bývá u ostatních superhrdinských filmů. Vše naprosto zbouráno a přiblíženo s výraznou nadsázkou! Ten chlap mi připadal zkrátka sympatický a jeho časté narážky například na slečnu, která byla díky svému krátkému účesu podobná Sigourney Weaver nebo Sinéad O'Connor, mě vždy zaručeně rozesmály…

Právě si vzpomínám, že jsem viděl přesně dva snímky! Jak jsem mohl zapomenout?! Dnešek se zdá být skoro nekonečně dlouhý! Druhým v pořadí se stal od Petra Zelenky film Ztraceni v Mnichově. Ukázka typu absurdní komedie, kde se situace tváří velmi reálně a téměř dokumentárně, ale skrývá velké množství detailů, které Vás, doufám jako mě, pobaví. Ať se jedná o výborné vykreslení postav, popis přípravy a realizace filmu a navíc i určitý historický přesah.

Jde o jakýsi jiný a spekulativní pohled na Mnichovskou dohodu v roce 1938, která je také známá pod heslem:

"O nás, bez nás!"

Dlouhou dobu jsem nad tím sděleným vysvětlením a závěrem přemýšlel a musím říct, že se zdá být věrohodné a věrohodný. Minimálně z toho důvodu, že nikdo přesně neví, jak to tenkrát bylo i jak je vnímána role Edvarda Beneše, jestli kladně nebo spíše záporně. Film se v několika jeho fázích vrací ke svému ústřednímu tématu a to je, že se naše republika pravidelně neúčastní důležitých rozhodnutí a zhusta raději pasivně přihlíží. Celé je to dost možná vyústění té zmíněné křivdy vůči Francii a pocitu ublíženosti. Tzv. scénář typu:

"Kde jsme dneska mohli být, kdyby nás tenkrát v tom osmatřicátém nezradili!"

Věta, která v jedné chvíli zazní i od Marka Taclíka

Později jsem se byl projít na zahradu, udělat si několik posilovacích cviků, ale zjistil jsem, že pršet nepřestalo. Párkrát za čas přijde vhod, když člověk může jen tak ležet, sedět, odpočívat. Nezatěžuje se žádnými negativními zprávami, žádnou politikou, podívá se na fotbal, kde Arsenal k mé škodolibé radosti málem zase prohrál a cítí se spokojeně. Svým způsobem mám zamračenou oblohu a déšť rád, obsahuje to určité kouzlo. Během rozjímání jsem si vzpomněl na Šimona (spoiler) a část jeho myšlenek, podle mě krásných a pěkně podaných. Prakticky jsem změnil pouze jméno…

Socialisti furt melou o Tvých soudruzích, Tvý třídě, Tvých vodborech a společnosti. Na tyhle kecy seru. Konzervativci furt melou o Tvým zaměstnavateli, Tvý zemi, Tvý rodině. Na to seru ještě víc. Jsem to jen já, já, já, jenom kurva JÁ, Just Blaze - NUMERO FUCKING UNO vs. celý svět! A je to nerovnej boj, vždyť je to kurva tak snadný! Na všechny se prostě vyseru…

Dotazník o životě (nebo tak něco)

7. dubna 2016 v 13:11 | Just Blaze |  "Názory"
Vítejte na mý profesionálně amatérský stránce o všem, co jenom život může před Vás postavit nebo položit. Podle mě je opět nutný udělat nějakej dotazník. Bez dotazníků by byl člověk chudší, a tak jsem vymyslel pár takových smysluplných otázek sám na sebe, protože se nikdo jinej v mým okolí neobjevil a celý jsem to podle nejlepšího vědomí a hlavně svědomí vyplnil. Myslím, že se mi ty otázky docela povedly, ne? Jsou rozhodně na dotazníku tím nejhodnotnějším…

Včera jsem bezmyšlenkovitě bloumal naší školou a během toho bloumání mě zastavila holka s fůrou časopisů v ruce a jeden z nich mi podala. Usmála se na mě a její kámoš mi navíc podal Kit Kat, a taky se usmál. Všichni tři se smíchem na obličeji jsme se mlčky rozloučili a já se vrátil zase ke svýmu bloumání. Tentokrát však s časopisem a Kit Katem, kterej jsem rychle snědl.

Otevřel jsem ho ze zvědavosti a přistihl se po chvíli naprosto ohromenej. Čím dál víc, jak jsem četl články a rubriky, tak z veselýho bloumání nezůstalo téměř nic. Byl jsem vysílen! Pokud si chcete přečíst něco náramně pozitivního, až Vás to dostane na úplný dno, tak ten časopis slouží poměrně dobře. Pochopitelně jsou tam umístěný rady, jakým způsobem naložit s Vaší kariérou nebo rozhovory s lidmi, kteří už toho spoustu dokázali a popisují svoji tvrdou a velice cennou cestu na vrchol.

Ale já se ptám! Kde je časopis o těch, kteří celou dobu na sobě dřeli a dneska pijou lahváče na nádraží, protože jim nevyšlo jejich podnikání? Podobnej průběh jak v Cimrmanovi ta pohádka: Jak chudák do ještě větší nouze přišel… Chápu, že to sem nepatří, že společnost se musí neustále posouvat dopředu a na nějaký zbytečnosti, jako jsou neúspěšní lidé, nesmí brát ohledy.

Přepíšu Vám jen názvy článků a určitě pochopíte, co mě tolik otrávilo. Pokud ne, tak to budu zničenej ještě víc, než jsem původně byl. Nemám nic proti těm úspěšným, proti penězům a aktivnímu přístupu, jenže mi ten model z USA připadá dost ujetej, když nás ve škole roky učí, že nejlepší je sedět a poslouchat a posledních pár let tady naopak platí, že by člověk měl argumentovat, být dravej, mít ostrý lokty a být sebevědomej…

Mladí, kteří vydělávají a zároveň zachraňují svět

Práce, která ji zocelila, jí přináší radost

Flexibilní pracovní doba: Zvyšuje výkonnost, ale není pro každého

Dobrý nápad do šuplíku nepatří!

Tyhle myšlenky mám v sobě hodně dlouho, ale tak nějak jsem se k tomu nechtěl úplně přiznávat, protože se to asi nehodí, aby někoho nebavily prezentace, obhajoby, cestování za prací po světě, atd. Vůbec mě to neláká. Nová generace je jiná, cítím to, že se svý kariéře věnuje už na škole, de facto od dětství. Hlavním metou pak často bývá získávání položek do životopisu...

Říkali nám taky na škole, že mezi hlavní výhody doktorskýho studia spadají měsíční stáže do Japonska. A já na to: "Výhody?"

Každopádně si trochu protiřečím, když chci po společnosti, aby nebyla pohodlná, jednoduchá a já takovej svým způsobem jsem. Jen se mi zdá, že ta otevřenost je strašně povrchní. Ano, lidi se dostávají ven, svět se mění, ale mně nepřijde lepší. Už možná mluvím jako nějakej starej chlápek, ale to, že máme hodně možností, můžeme dělat ty různý start-upy, brát dotace, studovat na výměnných pobytech, že tím hlavní cílem je zbohatnout. Jasně, kdo by to nechtěl, ale zbohatnout na hazardu se cení úplně stejně jako zbohatnout technologickým vylepšením. Nedělají se žádný rozdíly, ty se vymazaly. Úspěšnej člověk je ten, co je podnikatel, ať to bylo, jak bylo, a pak navíc může v pohodě vstoupit i do politiky a občané ho s radostí zvolí…

Nechme to být, je to můj problém, takže přejdeme na to, na co určitě mnoho z Vás nemá vůbec náladu a logicky to ani nebude číst. Dotazník!

1. Co je pro tebe v životě vůbec důležité?
Být zdravej, šťastnej, spokojenej, veselej, bohatej, naplněnej, jak se to tak říká. Já na tom nebudu nic měnit…

2. Co považuješ za svůj dosud největší životní úspěch?
Že ještě nejsem nikde zaměstnanej. Na osmou ráno do práce, porady, výkonnost, kariérní růst, atd. Oddaluju to, co to jde…

3. A co naopak za neúspěch?
Nebýt mýho zranění, tak kde jsem dneska mohl být? Určitě minimálně v nároďáku.

4. Jaký máš recept na kritiku ostatních?
Kritizovat se sám a jim už pak nezbývá než mě naopak pochválit. Z lítosti…

5. Už jsi našel svůj životní cíl? Jestli ano, co to je?
"Já nevěděl, že ho mám hledat." Forrest Gump

6. Pamatuješ si nějaký moment, který ti změnil život?
Těch momentů bylo samozřejmě spoustu, jenom se asi minuly účinku, protože žiju pořád stejně. Ne-li hůř. Když už, tak jedině k horšímu. Konkrétně? Školní výlety. Od té doby nemám rád skupinový a organizovaný zájezdy.

7. Co pro tebe znamená odpočívat?
Že by to byl ten životní cíl?

8. Co pro tebe znamená studium?
Prodlužování té fáze, že ještě nejsem zaměstnanej, ale už se to bohužel krátí…

9. Jak se zaručeně zbavíš deprese?
Pustím si nějakou veselou komedii. Českou...

10. Který člověk zatím ve tvém životě sehrál největší roli a proč?
Nejvíc Indy a Wich, PSH, Supercroo, díky nim jsem začal poslouchat hip-hop. Teď, jestli je to dobře nebo špatně. Pro mě asi dobře.


11. Co tě v poslední době nejvíc naštvalo?
V mým osobním životě, že mám třeba v hlavě vytvořenej ideální průběh nějaký schůzky a pak to z 99,9 % proběhne jinak, než jsem čekal. Ve společnosti ta rostoucí pohodlnost, jednoduchost, žádný hledání, žádný posunování hranic, žádný hodnoty.

12. Co tě v poslední době nejvíc potěšilo?
Divoké historky, skvělej film, kterej Vám neskutečně rychle uteče.

13. Jakými třemi slovy bys popsal umění?
Pro mě: hudba, film, kniha.

14. Co už bys v životě nechtěl zažít?
Maturitu a některý zkoušky, tak nedůstojně se můžete cítit jenom tam.

15. Co bys naopak chtěl zažít znovu, ale víš, že už to nikdy nepůjde?
Období, kdy jsem si hrál na Dominika Haška.

16. Pamatuješ si na chvíli, kdy sis uvědomil, že už víš, co chceš v životě dělat?
Pamatuju, ale to jsem byl asi opilej.

17. Kdyby ses neživil tím, čím se živíš teď, co bys dělal?
Živil bych se asi jako prodavač v trafice.

18. Máš rád na cestách i v životě plán, nebo radši jedeš bez něj?
Na cestě je to dobrý mít GPS, protože jinak se může stát, že se už nikdy nevrátím. V životě taky, i když mě to často rozčiluje, ale jakmile nemám nic před sebou, tak jsem depresivní.

19. Komu a jaké bys dal vyznamenání, kdyby sis ho mohl úplně vymyslet?
Zdeňku Troškovi za ty jeho krásný filmy. Za přínos v umění napříč všemi kategoriemi.

20. Co nejradši sdílíš se světem?
Svoje nadávky, kritiku a statusy na Twitteru.

21. Co si naopak necháváš sám pro sebe?
Svoje nepovedený fotky.

22. Co ti zaručeně vždycky zlepší náladu?
Když si uvařím kafe…

-----------------

Ještě takovej bonus na zasmání a pro menší upřesnění, ze zadní strany jednoho školního časopisu:


A nebojte, příště to bude snad veselejší, jsem přece pozitivní člověk. Třeba Vám zase ukážu nějaký fotky z toho, jak jsem byl na houbách, nebo tak něco…

Na cestě

5. dubna 2016 v 14:49 | Just Blaze |  Povídky běžného života
Zdravím Vás a promiň Jacku za to vykradení Tvýho názvu. Mám takovej návrh, pojďte se se mnou projít, nebo kdo chce a má třeba 10 kg navíc, tak i proběhnout. Pořídil jsem během mé hodinové cesty nepočítaně fotek, takže jsem je asi dalších 60 minut mazal a mazal, ale je to docela rovnoměrný a doufejme i názorně popisující moji trasu.

Často jsou důležitější emoce než slova, samotný slova až tak nic neznamenají. V dnešní době je už málokdo reálnej a uvěřitelnej, vidíte to sami u sebe, když dáváte nějakej status nebo fotku na sociální síť. Máte v sobě vnitřní kontrolu, která se Vás prostě snaží udělat lepším člověkem, než jste, takže jsou ty narozeninový akce a výlety za dobrodružstvím naprosto úžasný a dokonalý a nikdo už pak nevidí, že jste tam celou dobu seděli a dívali se na hodinky. Ne všichni! Samozřejmě! Zase jsem hodil všechny do jednoho pytle, ach jo.

Být reálnej znamená být někdy i obyčejnej a nudnej. Ty zmíněný emoce se dají nejlíp vzbudit nějakým zážitkem, co sami dobře znáte. Ne žádná dovolená v Chorvatsku, ne návštěva hradu či zámku, kterej je zajímavej a něco k němu cítíte asi jenom Vy. Les zná každej, hřiště zná každej, supermarket zná každej.

Hodně mě to bavilo, protože jsem viděl věci, který obvykle nevidím, i když jsem tudy šel snad tisíckrát. Fotil jsem to, jak označujeme my fotografové, tzv. "nalsepo". Svítilo slunce, takže jsem klikal na displej a udělalo se to tak nějak samo.

Už trochu chápu ty Japonce...

Když nic, tak to tvořím jenom pro sebe! Jsem underground, jak říkají ti, co je nikdo nečte...


Tady to začíná. Pohled na pole, na kterým zatím není vysetá žádná řepka, ale obilí.


Líbí se mi tam ten karavan. Ani nevím, jestli s ním někdo jezdí, já bych se ale projel hned.


Potom, co vyjdu ten mírnej kopec, tak se přede mnou objeví výhled na můj cílovej bod.


Cesta je vyšlapaná, takže se člověk nemůže nikde ztratit.


Krásnej strom. Všechno to kvete a já musím uznat, že přírodě se žádný umění nikdy nemůže vyrovnat.


Další potvrzení toho úkazu. Vypadá to jako sníh. Bílej strom - mám rád bílou barvu.


Ta závora nikdy nebyla zavřená. Myslím, že je to zajímavý v tom, že na světě existuje spoustu věcí, co neslouží svýmu původnímu záměru.


Znovu ona, pomalu rezavějící kus oceli. Dělám na ní občas kliky.


Vstup do lesa. Teď to bude dlouhou dobu jenom do kopce.


Les mě vždycky přitahoval a fascinoval. To rozmístění stromů, ty listy pod nimi…


Vyhořelej táborák. Ty kameny museli asi dlouho někde hledat.


Začíná stoupání do kopce a můj běh. Ne, to nemám nakloněnej foťák.


Přírodní překážky, jako by je tam dal někdo schválně.


Pořád nahoru a nahoru. Začíná první krize, co vydrží až na vrchol kopce.


Další překážky ála Zuzana Hejnová. Nohy se už těžko zvedají.


Vidím konec, to je dobrý znamení.


Na kopci. Sotva popadávám dech. Vzadu je vidět trolejbus.


Zpátky do civilizace. Auta, domy, silnice...


Posílá ještě někdo dopisy?


Líbí se mi design těch nových trolejbusů.


Trafika, kde jsem si nikdy nic nekoupil. Paní je asi smutná.


Potraviny, květinářství, Sazka. Co víc člověk potřebuje? Haha.


Ha! Banány za 39,90. Oni ty desetinný místa budou používat asi věčně.


Zase zpátky před obchodem, sednout si na lavičku.


Tancovala!


Občerstvení. Zasloužená odměna.


Tolik aut, jak by to asi vypadalo bez nich?


No jasně! Stůl, na kterým nikdo nehraje, protože nemá síťku.
Vzadu hřiště na fotbal a nohejbal/volejbal.


Nic proti nim, ale nemuseli by mi chodit na "mý" hřiště!


Vypito. Promiňte, musel jsem to sem dát.


Výhled na ty nevzhledný paneláky.


Síť v brance je díravá a asi i nějakej čas zůstane.


Zelená síť oddělující hřiště od zbytku světa. Nevím proč zelená. Asi aby ladila s pozadím.


Vedle je dětský hřiště, kde si i někdo hraje.


Asi věšák na prádlo.


Odcházím.


Po zelené značce. Je fajn, když je to dobře značený.


Už i stroje musí být v kleci.


Ta holka v růžovým přede mnou zrychlila a pak zase zpomalila. Chápu ji.


Padlý stromy. KO.


Doleva nebo doprava? Doleva!


Málem jsem to přehlídl, to by byla škoda, ne?


Tak tady jsem asi už 5x špatně došlápl. Špatný vzpomínky.


Ohrada a za ní výhled někam pryč do dálky.


Docela symbolický. Jeden rozkvetlej a druhej holej. Já vím, že je to asi jinej druh.


Kýčovitá lavička. Jasně, uděláme ji červeno-žlutou! To sem bude ideálně sedět.


Za touto druhou ohradou bývají někdy koně a lama. Nekecám, fakt lama. Už jsem ji i viděl.


Ohradník? To slovo čtu poprvé.


Nevím proč, ale líbilo se mi to. Vám taky, ne?


To není pták, ale letadlo!


Poslední kopec přede mnou.


Cesta zpátky. Opačnej pohled než na začátku. Kruh se uzavřel.

-----------------------------



Pouštěl jsem si na cestě mou oblíbenou...


Patří to možná i do tématu týdne, ale nechce se mi to tam dávat. Takovej já jsem, nikam se nehrnu...

.