" " Charlie Chaplin

Červen 2016

Posezení

28. června 2016 v 22:30 | JB |  Povídky běžného života

Podle mě platí, že každej, kdo přečte někdy něco od Irvina Welshe, jak chce potom taky psát jako Irvine Welsh. Ten chlápek umí skvěle vystihnout situaci a přetvořit ty míň veselý věci na zábavný. Hodně zábavný. A má něco, co mě opakovaně překvapuje. Skvělý charaktery, co mají jednoznačný znaky.

Zkusím to i já. On má drogy, já mám chlast. Malej prostor. Nehledím na čtenáře. Už zase. Protože se to nemá. Neumím moc psát o fikci, takže to má reálnej základ. Žádný váhání, tohle musíte přečíst. Musíte! Na závěr bomba píseň. Česká. Stále mě udivuje…

A jestli mě za tohle zablokují, zavřou, nebo i zastřelí, tak jo. Počítám s tím…


Odchod, závist a hra na iluze

24. června 2016 v 12:02 | JB |  "Myšlenky"
Mám chvíli času, než pojedu pro… no, pro něco. Překvapuje mě, kolik toho mám potřebu sdělovat, včera jsem neustále mluvil, až mě bolela pusa. Možná jsem byl tím už protivnej, jak jsem sebestřednej, ale vím to o sobě! Ale to není žádná výhra, co?

Minulej článek byl psanej s myšlenkou na ostatní, tohle je víc pro mě. Vím, co se tak sluší a je otravný číst, že to bylo dokonalý. Když nebylo, tak nebylo…

A je to tady! Vstal jsem a Anglie a spol. je pryč! Nemám na to jasnej názor, ale pořád je lepší mít VB blízko u sebe, než být bez ní. Jsem zklamanej, i když se může zdát, že EU se pomalu hroutí, tak podle mě přispívala k určitý sounáležitosti, k tomu, že jsme na jedný lodi. Došla jim trpělivost, chápu…

Ha! Mám rád útržky a naznačení. Chtěl bych touhle cestou poděkovat za podporu jedný osobě. Udělil bych jí podobnou cenu, jakou před pár dny získal Jaromír Jágr. Za oddanost mě. A vítězem se stává! Můj pes. Byl to jedinej člověk, co mě otevřeně nepodporoval a byl i tak se mnou…

Nebuďte dojatí! Já taky nejsem. To mi připomnělo, jasně… historku. Včera. Víte, co je zvláštní? Že závidím lidem, kteří se baví. Že třeba někdo navštívil Louvre, přitom si říkám, že by se mi tam ani moc nechtělo, to cestování, teď ty fronty tam... To stejný koncert Paula McCartneyho. Jestli je nějakej koncert, co bych chtěl vidět, tak jeho. Člověk, kterej nežije z prožitýho a jeho nový alba nejsou vůbec špatný. Mohl by dělat už jenom Best of, ale nedělá. Respekt.

No… to jsem se mírně ztratil.

S tou závistí! Tak proto Vám nebudu říkat, kam jdu a co tam budu dělat. Hm. Ale to zní taky divně, protože si můžete domýšlet, že to bude fantastický. Už to, že řeknu, že někam jdu, tak vzniká prostor na pochybující myšlenky! Dobře! Nikam nejdu! A nikam jsem nešel. Nikdy! To je trochu pravda (pozn. autora).

Včera, když jsem seděl doma na židli, tak jsem potkal malou holku s klukem a ten kluk po ní házel kameny. Mohli chodit tak na základku.

Holka: "Pane!"
Já: "Já jsem pan inženýr."
Holka: "Pane inženýre, on hází kameny jenom po holkách. A taky má švy."
Kluk: "Ona má taky švy, celá rodina má švy!"

A ten kluk hodil po té holce kameny.

Já: "Hej, neházej to po ní. Cože máte?"
Kluk: "Švy."
Já: "Tak to je fajn."

A ten kluk hodil po té holce znovu kameny.

Kolem nás procházel další kluk s holkou, už dospělejší pár, a mně to přišlo bizarní. Haha. Hra. Byl jsem úplně stejnej. Možná jsem pořád stejnej, ale dřív jsem taky ze sebe dělal něco lepšího. Je to unavující…

Mám nový zaměstnání. Netrvalo to zase tak dlouho! Ptal jsem se, jestli je na to nutný mít dosažený vzdělání a říkali mi, že bych měl být aspoň inženýr.

Budu kopat díru! Je to tady, moje vysněná práce. Vlhne zeď. To se občas stává, že něco samo od sebe začne vlhnout. Promiňte. Není tady nějakej odborník? Kolik je potřeba toho vykopat a jakou si na to vzít lopatu? A kolik lahváčů a sprostých slov u toho mám dát?

Známej mi píše, jestli jsem v euforii a já jsem! Zhruba ¾ minuty dneska ráno. Super. Vstanete z postele a máte titul. Musím si to užívat, protože tohle může být nejvíc, co v životě dokážu, haha. Pesimista.

"Tak JB je už ten inženýr!"

Hrobový ticho. Málokdo chce slyšet něco takovýho, když sám ten titul nemá. Zlehčuju to.

"Dneska už to prý dají každýmu, stačí požádat na úřadě."

Ostatní mě chválí, a když jim přiznávám ten včerejší průběh, kterej jsem Vám popisoval, tak namítnou:

"Nevzdal jsi to. Někdo se tam třeba vůbec nedostane."

Už jsem jako ti naši fotbalisti, kteří se poplácávají po zádech za to, že na tom EURU vůbec byli. Stačí snaha a můžete se opít. Ale jo, znám pár lidí, co to vzdali. Nějak ten odchod opět chápu, ale mám jim za zlý to, že jsme nemohli bojovat spolu. Nikdo by neměl opouštět loď, když jsme nastupovali společně…

Hele, nebuďte zase dojatí! Nebo začnu o dětech a psech a bude to…

Minulej článek byl trochu hranej na efekt, i co se týká "doprovodných programů". A to jsem si namlouval, že nehraju na iluze! No nic. Asi bych měl jít, ne? Ale kam? Neví to někdo náhodou, kam bych měl teď jít?

Bez hudby, ticho je krásný.

A prý bych měl i víc projevovat svoje přání. Mám teda jedno přání! FIFA 2017! Až vyjde...

Jak jsem se stal inženýrem

23. června 2016 v 21:48 | JB |  "Názory"

"Na hodnocení se Vás nikdo ptát nebude."



Neznám míru

16. června 2016 v 22:29 | JB |  "Názory"
Tak jo. Dejte mi tři facky, ale už se mi to zase nelíbí. Nutný to zaplácnout a neznám míru. Dřív jsem třeba zkoušel skládat hudbu na takových těch syntetických programech, kde máte housle, klavír, saxofon i varhany. Vytiskl jsem si tenkrát zhruba 120 stran barevně na naší domácí tiskárně a překvapivě díky tomu došel toner. Víc spokojenýho člověka snad nebylo, než jsem byl v té chvíli já. Začal jsem číst a… u 5. strany toho nechal, protože mě to nebavilo a co víc! Vyloženě mě to otravovalo. Nenáviděl jsem to! Nenáviděl jsem dokonce i samotnou hudbu!


Už to jde

16. června 2016 v 11:42 | JB |  "Myšlenky"
Ahoj. Promiňte. Myslíte, že se dá předstírat opilost? Myslíte, že se dá psát jako opilej?

Kéž by.

Stydím se. Moc si to nevybavuju. Četl jsem si to asi 5x a sám sobě mi to přišlo dost mrazivý. Ha! Jako by to psal někdo jinej. A víte, co? Bylo to líp napsaný než normálně, i když trochu splácaný dohromady.

Akorát teda moc slova "vlastně".

22. 6. je to datum a proto nemůžu myslet na víc, musel jsem udělat nějakej krok. Bylo to už nesnesitelný…

A ta neděle byla takovej spouštěč všeho negativního ve mně. Nahromadění negativních emocí a vzteku. Myslíte, že mi to pomohlo?

Mírně jo. Ale ne zase moc.

V nepohodlí vznikají nejlepší věci a já jsem teď ve velkým nepohodlí. Pondělí je fakt blbej termín.

Byly tam dva body, co mohly naznačit, jak se věci mají. A přece to nemůžu napálit tak zpříma!

Člověku se rozleží některý fakta a měl jsem pravdu v tom, že si něco už nemyslím. Noc a den dává jiný pocity. A hlavně, ta sestřenice a její holka? Trochu drama…

V neděli jsem byl na oslavě mé tety. A když říkám samý holky, tak myslím tetu, 3 sestřenice a tu její tu…

Hráli jsme stolní fotbal, takovej ten lacinej, co dostanete v kdejakým tuctovým hračkářství. Pili jsme dvanáctky hnusnýho a teplýho piva a celý to bylo takový zvláštní. Těžko se už hledají nějaký témata, těžko se zažívá něco novýho. A proto mě to tak vzalo, proto jsem přišel domů a měl na ten právě proběhlej den vztek, že to vlastně bylo k ničemu a ničím přínosný.

Ale musí být všechno přínosný? Co třeba taková pec na pizzu?

Héj, nezažívám nic významnýho, buďte klidní. Hlavně teď ne. A víte, co je fajn? Že přečtete z nedostatku času 20 stran knížky a dokážete z toho vytěžit 5 historek. Teď jsem se díval na 5 minut Dr. House, kdy tam jeden doktor požádá jinou doktorku (jak jinak) o ruku. Souhlasí oba a on přesto řekne, že na ní vidí, že má pochybnosti. A když má někdo pochybnosti, tak to není správný. Není připravená žít jenom s ním a čeká případně i na někoho jinýho. Nervy, co? Ani nevím, jak to teď dopadlo. Ani nechci, zase by mě to dojalo…

Musím se k něčemu vyjádřit. Že mě druhá strana vždycky chce? Haha. To je logický, protože Vy se o někoho pokoušíte a pokud nevypadáte zrovna jako Bane z Temnýho rytíře (i když ten má taky určitý kouzlo a hlavně je silnej), tak Vás málokdo odmítne. Proč? Protože mu je to příjemný. No a pak to končí na nezájmu od prvního nebo od druhýho. Píšete si jednou denně, jednou týdně a pak jednou ročně na moje narozeniny…

Nemůžu mít nikomu za zlý, že si nevzpomněl, protože já si nevzpomínám na ně. Takže tak.

Věnování. Vtipná a hezká. To jsou ty dva body.

Jsem blíženec. Mám v sobě 2 osoby. Jeden je ten opilej a druhej jsem teď já. Smířlivej, občas řekne nějakej trapnější vtípek. Horší je, že ten první začíná mít navrch a upozorňuje na můj zničenej život. Zničenej? Ten je hlavně ve 2 ráno, když si čtete a naši zrovna prohráli se Španělskem…

Nemám slov a to, co vzniklo za těch pár dní… Hm, seděl jsem u svých papírů, litoval se, zapisoval si citáty. Chcete jeden? OK.
"Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volba."

Murakami

Je to lepší, NĚCO mi pomohlo. Jsem silnější než v neděli. Než v sobotu, než v pátek. To jsem se skoro nemohl hnout a nemohl si dát kafe, aby mi nepuklo srdce. To, že nevstoupím dvakrát do stejný řeky se naplnilo. Už zase. Musím se rozesmávat. Viděli jste toho Babiše u Veselovskýho?

Včera mi zničehonic zhasla obrazovka a byla černá. Dnes mi dělá větrák v notebooku divný zvuky. Asi vypovídá službu. Já taky?

11 hodin? Oběd! Pak učení, pak procházka (2 metry), pak svačina, pak jahody, pak voda s citrónem, pak učení, pak fotbal, pak večeře, pak internet, pak spaní.

Děkuju a nebuďte smutní!

P.S.: Tohle vzniklo, protože mohlo. Včera to ještě nešlo. Čas opravdu zabírá. To jediný snad. Nejvíc problémů vzniká z nedorozumění. Už zase píšu normálně. Promiňte. Třeba to zase někdy přijde. Po 22. 6. začnu fungovat.

Jsem průměrnej - to sedí, ale nechci vytvářet o sobě dojmy. To ne! I proto to píšu...


Neděle večer

12. června 2016 v 23:17 | JB |  "Myšlenky"
Mám za sebou pár zážitků. Není to příjemný čtení. Hlavně pro mě. Jsem povzbuzující typ, teda pro cizí. Korektnost neexistuje. Nebuďte korektní! Nikdy! A pojďte si přečíst něco nepříjemnýho…

Seru už na všechno.

3 promile.

Německo - Ukrajina (kulisa)

Bude to mírně o vztazích.

Poučte se.

Já se nepučím.

Nikdy.

Už zase. Řekli byste si, že člověk nevstoupí dvakrát do stejný řeky. Nikdy jsem to neměl v úmyslu, a přesto k tomu došlo. Hrajeme stolní fotbal. Většinou nepíšu o tom hodně bolestným, ale jsou chvíle v životě, kdy není jiný východisko. Je nás šest. Bylo nás pět, jak zní ta známá kniha od Karla Poláčka. Jenže se zúčastnila ještě jedna osoba. Ta, kterou bych nejradši nikdy neviděl.

Můžete přestat číst, ale podle mě nikdo nepřestane. Ani já nemůžu skončit se psaním. Stůl je umístěnej hned u baru, takže je ke všemu blízko. Ona hrála kdysi stolní fotbal závodně. Nejhorší je, že Vy víte, že to není správný a i tak jí položíte ruku na rameno. Běžte do prdele! Chci být netečnej, chci být bez emocí. Ale je těžký, když Vás rozhodí i věnování…

Řeknu Vám jednu věc, být kluk není snadný. Každej počítá s tím, že budete silnej, že nebudete brečet u romantických filmů, že víte, co je nejlepší.

Samý holky a já. Nerovnej boj. V takových chvílích se většina z nich chichotá a Vy máte pocit, že jste nejvtipnější na světě. Proč jsem vůbec tady? Hrajeme fotbal a vtáhl jsem se do děje. Možná jenom předstírám, že jsem tu kvůli tomu banálnímu faktu. Vyhrát v té hře s rotujícími tyčemi a figurkami.

Řeknu Vám, že nejsem ani trochu silnej, a když říkám, že to bude dobrý, tak mě chyťte za ruku. Všechno je to divadlo. V početnější skupině to funguje nejlíp, vtipkujete, hláskujete, citujete, předstíráte… Moje síla je v nevyzpytatelnosti. A to je zároveň i moje slabina. Pijeme svoji denní dávku alkoholu a čekáme, že se z nás stane něco lepšího. Potřebuju to. Potřebuju se uvolňovat. Jsem sešněrovanej jak tkanička.

Když si budete myslet, že mluvím nahlas, tak to jenom volám o pomoc. Když si budete myslet, že jsem veselej, tak to pravděpodobně jenom oddaluju puknutí všech vnitřností v mým těle.

Ona hraje neuvěřitelně dobře. Přes ostatní problémy je ten největší dost nezáviděníhodnej. Směje se a mě to bolí. Největší rozpor na světě vzniká z toho, že se má někdo dobře, ale zároveň ne s Váma. Naučil jsem se ptát sám sebe, co po ní vlastně chci. Pokud si tohle položíte, tak se viditelně zarazíte. Co vlastně chceme po tom druhým? A výsledkem je, že nevíte. Nekonkrétní nic. Šťastnej život? Blbost.

Hrajeme spolu a radujeme se z každýho gólu. Není příznivý, že já jsem jí sympatickej.

Řeknu Vám, že je daleko lepší, když Vás někdo nebere jako variantu. To se mi ale moc nestává. Ptala se mě jiná holka, jestli znám pocit, kdy mě druhá strana nechce. Neznám a není to žádná výhra. Nechlubím se, nezáviďte mně.

Řeknu Vám svoje požadavky. Vtipná. Hezká. Často je to jen jedna zmíněná položka a já nejsem zralej na kompromisy. Nejsem scházecí typ. Nejsem iniciativní. Nejsem extra spolehlivej. Víte, co? Neberte mě vůbec v potaz...

Fascinují mě rozhovory, u kerých nevím, o co jde. Četl a slyšel jsem jich spoustu. Fascinuje mě, když mně někdo odmítne. Nestává se tak. Holky neví, co chtějí a já většinou necítím nic. Vidím je pár minut, pak to přejde. Žádný osvícení nepřichází.

Ona má úžasný pohyby. Úsměv. Není to nic a přitom fakt hodně.

A teď něco zásadního! Lidi většinou čekají na zázrak. Oči prozrazují, že to v nynější podobě není zrovna ono...


Je přítelkyně mý sestřenice.

A já přitom slábnu. Můj zájem klesá. Protože…

Hodně otázek, co?

Život má často víc otázek než odpovědí.

Neprožil jsem toho moc, ale co je vlastně moc? Že se chodíte každej pátek bavit?

Nebavím se už pár let, nasytil jsem se. Sbírám něco novýho, něco, co ještě nebylo.

Nechci být závislej na nikom, nechci to dělat. Nechci to číst znova. Nechci psát a trhat zároveň.

Řeknu Vám, že bych chtěl být silnej. Je to v současnosti snesitelnější, neprožívám plno věcí, ale nejsem silnej. Nejsem silnej pro někoho dalšího. Jak bych jen mohl, když mám problémy sám se sebou?

Po nás se chce, abychom byli nevšední, jsem možná nevšední, ale neumím žít. Snídám, obědvám, večeřím. Čistím si zuby, oblíkám se. Studuju, hraju fotbal. Jsem podobnej každýmu druhýmu, ale neumím žít. Dejte mi druhou možnost a já budu lepší! Nebudu škrtat, budu psát na čisto. Nebudu dělat chyby v i a y ve shodě podmětu s přísudkem.

Sleduju fotbal, protože u něj nemyslím na nic jinýho. Zapnu zápas a vypnu mozek. Na sobě červený triko, poslouchám Oasis a nevěřím tomu, co tam zpívají. Zázraky nejsou a zpívat o lásce je pěkně na hovno. Běžte s tou Vaší láskou do prdele! A víte co? Od teď vás nebudu oslovovat s velkým písmenem, svět se mění a mně se už nechce mačkat Caps Lock…

Státnice se blíží a já jsem klidnej. Nezvykle klidnej. Učím se jak idiot a sotva udělám 20 kliků. Nechci být motivační, nechci být v žádným případě povzbuzující. Neříkejte mi, že to bude dobrý. Máte o tom evidentně takový ponětí zhruba jako já...

Všem říkám, že je mi o jeden rok míň než ve skutečnosti a nikdo si nevzpomněl na moje narozeniny, protože jsem si je vymazal ze svýho Facebooku.

Na tohle ten blog doufám je, ne na nějaký plytký verše o zážitcích. Zážitky jsou přeceňovaný. Já jsem přeceňovanej. Takový céčko mezi ostatníma. Není to ironie?

Nevzbuzuju lítost, nechci ji vzbuzovat. Jednou o mně třeba řeknou, že jsem byl dobrej chlap. Být dobrej chlap není špatný, ale život vám to nijak neusnadní. Podobně jako ta scéna z Trainspottingu, kdy umřel jeden hrdina a druhej neustále opakuje, že to byl úžasnej kluk a že je ho škoda. Za den už se zajímá, kdo mu zaplatí ten jeho dluh. Takový to je. Je to jenom na jeden den. Zazáříte a pohasnete. Pořád si ještě myslíte, že je to spravedlivý? Že se stačí snažit? Možná jo, ale co je ten cíl? Svoboda jsou peníze? A co se svobodou? Můj táta říká fakt dobrou věc. Jediný správný je se snažit dělat nejvíc času to pro tebe nejvíc příjemný. Je to lepení letadlových modelů? Klidně. Ať vám všichni políbí prdel…

Nespasíme svět, pojďme si radši lepit. A co je ironie? Že jsem průměrnej. Asi jo. Jen se to blbě poslouchá…

Vím, co si teď myslíte. Že to mohlo být delší. Mohlo, ale já jdu spát. Třeba se z toho vyspím. Třeba si tohle zítra už nebudu myslet.

Pokud tady budu něco psát, tak mi dejte facku, dávám si blokaci...

Za chvíli budu v pí.



Je neděle večer, co byste chtěli, kritická doba.