" " Charlie Chaplin

Červenec 2016

30 vět

30. července 2016 v 17:53 | JB

Zdravím všechny oddané fanoušky, kteří každej den chodí na můj blog s nadějí, že přijde konečně něco zajímavýho. Ten den právě znovu nenadešel! Bohužel. Ale můžete se těšit na takovou hitparádu a na jeden rozhovor, kterej mi otevřel oči. Já je mívám sice většinou otevřený a tohle, co se tam píše, jsem si tak trochu myslel, ale neuměl bych to zformulovat.



Můj nejdelší článek (asi)

26. července 2016 v 9:56 | JB |  "Názory"
Ahoj, vyznavači dobrého a laskavého humoru.

Z toho důvodu, že minulej článek vzbudil značný rozpaky, lidi mě zastavovali na ulici s otázkami typu: "Co to bylo?", nebo: "To jste myslel vážně, pane inženýre?", anebo nakonec: "Tak co to je?!"

Aha, to bylo spíš na psa, doufám. Tudíž! To je krásný slovo! Tudíž Vám povím svůj životopis, takže to máme za minutu zfouklý, plus ještě malý překvapení, který si troufám tady od stolu svýho zanedbanýho pokoje vypíchnout.


Zas o něco chytřejší...

21. července 2016 v 19:23 | JB |  Povídky běžného života

(*Pozdrav*)

Jistě jste pochopili, že se opět bude jednat o velikou legraci a nespletli jste se! Tentokrát však přistoupím k něčemu, co mi je osobně velmi blízký. Znáte ten pocit, když se cítíte po sledování/přečtení/poslouchání zas o něco chytřejší? Tak tohle bude podobnej případ! Zhostím se toho se ctí a článek se určitě může řadit mezi nejlepší dokumenty posledních dvou až tří… dnů. Zapnul jsem Sherlocka a měl shodnej dojem, až na to, že mluví strašně rychle a já pomalu čtu titulky. Ale to sem nepatří. Pojďme na to…


Našel jsem ji!

18. července 2016 v 23:01 | JB |  "Názory"

Trocha teorie:

Jakmile toužíte po napsání vtipnýho článku, tak dochází k nepěkným jevům, kdy jste ve výsledku vtipní až moc a být vtipnej až moc bývá daleko horší, než nebýt vtipnej vůbec.

Prostě to nesmí být vtipný pořád, ale musí se objevovat i okamžiky, který jsou zajímavý jinak, například poučný nebo k zamyšlení. A jak víme, kdo si myslí, ten nezlobí…



Jeden tanec

14. července 2016 v 19:22 | JB |  "Myšlenky"
Ahoj, přátelé!

Hele, dám Vám jeden návrh. Pojďme se na to všichni vy… Ne! Mám prohlášení! Chtěl bych se veřejně distancovat vůči tomu, co jsem tady psal minule. Promiňte mi mou slabost, jak říká Jiří Sovák. Není nad to si vyzkoušet novou formu, která se používá například v hip hopu. Nadávat lidem, co Vás sledují. V rapu to funguje tak, že interpret tvrdě kritizuje svoje posluchače, ale každej si myslí, že to není mířený na něj, že je to určený pro ostatní. Vy jste si to taky doufám mysleli, co? Co??! Něco na způsob, kdy se hodnotí inteligence a nikdo se přece nebude hlásit, že patří do té slabší. Co??!

Rád bych Vám zde připomněl, že nechci být vzorem, nemám na to kvality, nechci být ani Váš učitel, takže nekopírujte moje pochybný pravdy, kopírujte radši moje písničky, i když jsou sem tam mimo mísu. Občas podlehnu dojmu, že vložím nějakou, co je v MTV na prvním místě, ale později si uvědomím, že je to moje stránka, ne stránka o nejlepší hudbě současnosti. Vzniká tenká hranice mezi tím, co jsem a tím, co bych chtěl být. A jak zmiňuje Jan Werich:

"Je zvláštní, že parodovat jest snazší, než stvořit parodované…"

Budu se snažit držet toho, co si myslím, že neumím až tak zle. Povím Vám "něco", pokud Vám to přijde zajímavý, budu rád, pokud ne, tak nebudu. Jednoduchá rovnice, počet sledujících byl 14, skoro o 100 míň, hm, to jen tak pro připomenutí, jak to připomínáme my, co sledujeme všechny statistiky a v noci kvůli tomu nespíme - je mi to fuk! Aha. To rapuje i Ektor, tak to říkáme my dva, no. Byl jsem v Tescu a tam jeden chlápek vypadal jak on, kupoval melouny. Já jsem taky kupoval melouny, kupujme všichni melouny!

Už jsem se uklidnil, nebojte. Píšu! Bude to složitější než minule s kadeřnictvím, protože jsem si vystřílel známý vtipy a taky je vždycky těžší obhajovat než vyhrát poprvé, to vědí například ve Zbrojovce, kde od roku 1977/78 čekáme na titul, a to je… hodně let. Já osobně už ani nečekám, ale nikomu to neříkejte…

Směs všeho možnýho, tak to v životě bývá. Vážně nevážně!

Výběr PC není jen tak! Píšu špatně na mobilu. To, že se Vám něco hnusí, je úplně normální a běžný. Mně se zase třeba hnusí taková ta kůže, která se vytvoří na teplým mlíku nebo přejíždění rukou přes koberec. Je to různý. Na psaní mám nejradši rozebírání obyčejných, nebo neobyčejných věcí… to mi připomnělo jeden díl ze Simpsonů.

Homer a jeho kamarádi založili rockovou kapelu, takovou tu správnou, správně nadšenou bez větších ambicí, bez potřeby být v MTV. Hráli... a Homer povídal ostatním, že ho to tahle baví, že to je prostě jen tak pro radost a jeho kamarádi byli stejnýho názoru. Po čase zkoušení a skvělých zážitků se však stalo něco nečekanýho, jak to tak bývá… Jednoho z nich si vybrala docela slavná místní kapela, aby s nimi zpíval na koncertech. On samozřejmě souhlasil a odešel, jak to tak bývá…

Kapela hrála dál, ale Homer byl viditelně smutnej. Ostatní členové se ho ptali proč, když hrají přece jenom pro radost. S těžkým srdcem jim nakonec sdělil svoje starosti:

"Nikdy se nedá dělat něco jenom tak, po chvíli chce člověk vždycky víc! Proč nevybrali mě? Vždyť jsem taky dobrej!"

Něco Vám poradím, nekupujte si originální CZ nebo SK hiphopový alba, ten booklet je většinou o ničem, nic tam není. Mám jedno s podpisem Majka Spirita, ale na ten podpis se nedá dívat příliš dlouhou dobu a navíc se ani moc nesnažil. Smutnej příběh, a neptejte se mě, proč mám zrovna jeho. Neznám už odpověď. Píšu psacím písmem ve škole a tiskacím doma. Zásadně odděluju zaměstnání od volnýho času! Googlem vyhledávám, Seznam mám jako úvodní stránku a na Centrumu e-mail. Na pozadí svýho notebooku mám Bugatti Veyrone, v modré barvě - asi nereálný si ho v budoucnu pořídit. Nemám rád, když mi někdo dává omezení na počet znaků! Jezdím buď na kole, nebo autem pro noviny na benzínku. Kávu nesladím a piju ji pro energii a vlastně ne pro chuť.

Pravděpodobnost! Já si jenom pamatuju, jaká je pravděpodobnost, že hodíš na kostce šestku. Určitě jste to brali, ale je to 17 %. Jinak víc nepotřebuju, na stolní hry to bohatě stačí. Víte, co mám jako zvonění na budíku? Kohoutí kokrhání! Nevím proč! Jednou jsem si to v mobilu nastavil a nenávidím to! Nenávidím kohouty! Slepice ještě beru, ale kohouty? To je nejhorší zvíře na světě! Ale je pravda, že poslouchám jednu písničku neustále dokola a můj hudební styl je asi dost divnej, protože, když si dám na FB nějakej odkaz na YT, tak málokdy, až bych řekl, že téměř nikdy (!), mně tam někdo dá lajk.

Představy jsou vždycky lepší než je následná skutečnost a já mám velkou představivost. Co se týká řízení aut, nejlíp se mi řídí opilej. No comment... (o 2 hodiny později)... Mám další! Nerad platím drobnýma a radši rozměním něco papírovýho (100, 200 Kč), nerad vařím, ale rád jím. Odesílám životopisy. Když jsem nervózní, tak jsem nejaktivnější a nejvtipnější, jinak často pasivní, nikdo není 100%, nikdo není stále ve střehu a plnej historek na rozdávání. V létě se rád opaluju a pak se pořád dívám do zrcadla, jestli je to už na mně vidět. Cvičím doma s činkama (15 kg) a pak se pořád dívám do zrcadla, jestli… Rád se směju!

Rada nad zlato:

Pokud si ve větě můžete říct "Tobě", tak vždycky platí "Mně".

Pokud si ve větě můžete říct "Tě", tak vždycky platí "Mě".

Kašlete na pády!


Ahoj, přátelé!


Změna

13. července 2016 v 11:18 | JB |  "Myšlenky"
No, hezkej den.

Hele, dám Vám jeden návrh. Pojďme se na to všichni vysrat! Promiňte mi moje výrazy, ale v posledních dnech se mi dělá nevyslovitelně zle, ze mě a z lidské dobroty. To dobro nás jednou všechny zahubí. Mám období, kdy mě dojme, že někdo pomůže staré paní přes přechod, ale teď jsem v mezifázi, kdy jenom pozdrav mě ubíjí. Díval jsem se náhodně na pořad o zpívání, kde vystupovala Marie Rottrová, která byla tak usměvavá, že jsem si říkal, jestli to má vůbec zapotřebí. Pozvala si později nějakýho vysloužilýho herce a diskutovali spolu tak laskavě, jako když Vám Vaše babička přeje k narozeninám.

Sledujte tohle:


Má to smysl? Nemá, dal jsem Vám tolik příležitostí a je to pořád stejný, mým osudem je být osamělým jezdcem, kterej si něco bude psát bez výraznějšího povšimnutí. Stane se to opět mou sebeprezentací a exhibicí, namísto mýho "díla" tady budu rozebírat do detailů svůj život a Vy se stanete zrcadlem, co odráží můj obraz. Jasně, napíšu, co si o tom všem myslím a nebudu zase produkovat tyhle nesmysly.

To, co se dává na články týdne, tak většinou nestojí ani za přečtení, měl bych tam být každej týden já + mí oblíbenci. Ne ty děti bez názoru. Nicneříkající jeden, dva odstavce. Že mi skoro nikdo nekomentuje články, kromě Paralely, která je speciální případ a nepočítám ji, i když Vám napíšu komentář, tak to už je na pováženou. Myslím si, že zpětně tohle docením a uznám, že jsem měl pravdu. Čím dál víc mě to zase vtahuje a řítím se hlavou do betonu. Snažím se číst nějaký blogy pravidelně, ale stejně to skončí tím, že hledám nový. Protože každej má tak zhruba dvě témata, který odhalíte po třetí, čtvrté, páté návštěvě. Pár výjimek existuje, co překvapují, ale většinou ne. To není Vaše chyba, například Tarantino vytváří pořád podobný filmy. Hm, taky jeho kvalita mírně klesá.

Nirvana už by nikdy nenatočila lepší desku než Nevermind, spoustu skupin nikdy nenatočí lepší desku, co už natočily. Ví o tom? Myslí na to? Nebo si ještě naivně namlouvají, že teď přijde něco přelomovýho? V lidech je toho strašně málo a pak jedou podle stejný osnovy.

Půjdu radši chytat Pokémony, tím se dostávám k sobě...

Začalo mi být nevolno z toho, co o sobě píšu, že jsem takovej vnímavej, takovej zase tuctovej a vlezlej člověk. Panebože! Vykřikuju tady svoje pravdy od stolu svýho pokoje, měl bych se probudit a jít sbírat listy před barák, a že je jich tam nepočítaně! Lidi píšou, co si myslí, že je jejich názor. Co si myslí, že si mají myslet, že je jejich názor. Stačí si přečíst ty články. Je jenom jediná varianta, psát jako na začátku. O nesmyslných věcech a nebrat žádný ohledy, protože nikomu nestojí za námahu, aby zareagoval aspoň jedním slovem.

Jsem opět ukřivděnej, zoufalej a sobeckej, píšu stejně, jako nechci, abych psal. Proto je mi ze sebe tak špatně. Podívám se do zrcadla, směju se a ten odraz se směje taky. Trochu křečovitě a nějak jinak než si myslím, že se má smát. Sakra, já ani nevím, jakej mám výraz, když na mě někdo mluví. Mám se u toho natáčet na video?

Dlužím Ti vysvětlení, Tobě, co to čteš. Nečteš totiž jenom, když texty vložím do tématu týdne. Děkuju. Odhalil jsem v sobě hodně negativních stránek, protože ty pozitivní vytěsňuju a snažím se je napravit. Už tak toho mám jako na kostele, ale podle jednoho chytrýho pána:

Člověk, co začne tvořit podle vyzkoušenýho, přestává být umělcem a stává se řemeslníkem.

Nejsem ani jedno, ale dostal jsem víno. Červený. A taky nějaký gratulace.

Pište si svoje články, nebudu nic komentovat, je mi to ukradený a stejně je mi u toho divně, cítím, že to dělám hlavně pro to, aby mě ostatní pochválili. A to se nestává, takže nebudu dělat něco, co je pro mě zbytečný. Nemám čas na hry a zase propadat nějaký závislosti, snad jsem tu brzdu zatáhl včas. Asi spíš ne…

Tohle není loučení, tohle je změna. Změna je jediná jistota a další pokus o ni. Nemůžu být jako ty výtvory na titulce. Potřebuju asi dramatický gesta bez pointy. Možná jsem k smíchu. Radši toho teď nechám.

Potřebuju asi větší odměřenost a odstup. Tohle nemá být o mně. Chci být už jen "známej" z blogu…

Čas na tom pracuje za nás a dělá pokroky.

No, hezkej den.


Občas má člověk štěstí

12. července 2016 v 0:05 | JB |  Povídky běžného života


"V některých případech se použilo i modernějších vědeckých metod. Tak zrovna doc. Vozáb řešil například otázku, kdy vlastně Cimrman do Liptákova přišel, měřením rozpadu radioaktivního uhlíku v organické nečistotě na podrážkách Cimrmanových bot. Zjistil, že - pokud Cimrman vůbec v těchto botách do Liptákova přišel - se tak stalo na podzim roku 1906 plus minus 200 let. Nevím, jak vy, ale já bych do takového výzkumu peníze neinvestoval."

(Cimrman)


Behind every beautiful thing there is some kind of pain (B. Dylan)

7. července 2016 v 15:08 | JB |  "Myšlenky"

Angličtina by neměla chybět.

Mnozí možná namítnou, že píšu jenom kvůli tomu, abych sem mohl vložit fotky a hudbu. Mnozí také možná namítnou, že jsem toho napsal už tolik, že nic novýho a kloudnýho ze mě nevypadne. Chtěl bych těmhle škarohlídům zavřít ústa a tenhle článek je pro mě jakousi satisfakcí. Všem těm nepřejícn… níkům dokázat, že jsem tady, jak říkáme my profesionální sportovci, když si nás dovolí někdo hodnotit. Posuzoval jsem několik variant, ale víte, jak to je? Nikoho nezajímá, co jsem dělal, kdy a proč jsem byl třeba v McDonaldu a koupil si tam cappuccino.




"Dobrý den, prosím?"
"Dobrý den, jedno cappuccino."
"A něco k tomu? Ovocnou taštičku, zmrzlinu, McFlurry? Nebo něco slaného? McWrap? Nebo nějaké menu našich hamburgerů?"
"Ne, jenom to cappuccino."
"35 Kč. Další? Dobrý den, co si dáte?"

Takhle rychle to jde, nezacláněj a uvolni prostor pro další. Každýho to jednou čeká, ale dokud to ještě není na pořadu dne, tak si namlouváme vlastní kvality. Copak já můžu psát někdy aspoň vzdáleně jako Kafka? Tak proč to dělám?




To jsem ale začal optimisticky, co? Chtělo by to historku, chce to pravidla, strukturu, střídání nálad, změnu stylu. Život není jenom veselej nebo jenom tragickej. Život je život a lidi jsou lidi, jak říká Jan Werich.

A přidám tedy jednu velmi nevtipnou historku. Nedělám to příliš často, abych navštívil nějakej restaurační podnik úplně sám. Udělal jsem to asi dvakrát. No dobře, chodím tam každej pátek. A jel jsem čirou náhodou zrovna na kole, když vidím ten výčep se zahrádkou a samozřejmě jsem měl u sebe nějaký menší jmění. Jak říká Miloslav Šimek:

"Pěknou sumičku."

Sednu si na místní lavičku a přijde servírka. Pochopitelně si objednám jedno orosený pivo, jak říká vrchní u nás v hospodě:

"Jedno pivíčko."

A ta zaměstnankyně odpoví tím způsobem, že mě doslova šokuje:

"22 korun."

Překvapeně reaguju:

"Já si dám pak ještě jedno."

Znovu proběhne ten koloběh života, dopiju, ona přinese další a povídá:

"44 korun."

Opět překvapeně prohlašuju, že si dám ještě jedno. Situace se opakuje, přichází potřetí s další várkou chlazenýho piva. A co se nestane? Odešla. Normálně pochoduje zády ke mně a já na ni tedy logicky a s půllitrem v ruce volám:

"Zaplatím!"

Samozřejmě je nejdůležitější autentičnost, to mě kdosi naučil, že tady rozhoduje určitá důvěra a uvěřitelnost se čtenářem. Propojení. Proto se to snažím občas celý zničit, zbořit a měním ty svoje postupy ve psaní. Toho si asi málokdo všimne, protože jsme příliš uvěznění ve vlastní významnosti a dokonalosti.



+



Cítím, že v příštích dnech nadejde změna nálad, mých nálad, protože to takhle nejde dál, už asi nebudu stejnej a tímhle článkem chci vytvořit výkladní skříň. Nikdo nečte starý texty, zkoušel jsem to a nejde mi to ani u sebe. Ještě jsem nenašel svoji optimální polohu, kde bych si připadal nejlíp. Třeba ji nemám najít, třeba ji mám jenom hledat. Přichází konec, snad novej začátek, každopádně záchytnej bod, checkpoint. Nemám rád tu pracovní a výkonnostní terminologii, ale asi bych se měl ji naučit používat. Hm, smutný.

Často jsem nervózní větší měrou, než by bylo vhodný a nutný, ale tohle nepřijde samo od sebe, rovněž jako uvědomění se. Souhlasný přikývnutí, že jsi jeden z nich, že nejsi nějakej špatnej a nepovedenej kus. Zkuste se těm VELKÝM LIDEM podívat do očí. Uhnou. Nejsou pevní jako skála a není potřeba jí být, jenže je tu "jenže"… "Jenže" se skrývá úplně za vším a necítím se, že bych mohl někdy něco říct víc, co o tom sakra můžu vědět? Chcete něco vědět?

Problém: Vlhne zeď.

Řešení: Vykopat díru a zasypat štěrkem.

Hm, jak snadný. Takhle snadný bývá to, co pozorujete zdálky, podobně jako tenis na Wimbledonu nám to připadá, že není co zkazit, že víme, kam má směřovat každej úder a kdy jít zrovna na síť. Zvyšujeme nároky na ostatní, snižujeme je na sebe a naopak. Podle mě bych od Berdycha nevybral ani jedno podání, ale mám právo ho hodnotit? Kdo řekl, že kritika posouvá vpřed? Kdo řekl, že je potřebný otevírat ostatním oči? K čemu? Že pak vyhraje? Kéž by to bylo takhle snadný, není…

Nechci si tu dělat důvody pro mý zásluhy, ty jsou zanedbatelný. Nebyl jsem v pozici, kdy rozhoduju, byl jsem v pozici, kdy se ptají na můj názor, a já předstírám, že vím, o co se jedná. V takových pozicích bývám často. Hlavně jsem kopal. Vykopat díru až k základům, takže k betonu, hlína je neskutečně mokrá a lepí se na krompáč, lopatu i rýč. Navíc obsahuje velký množství kamenů a cihel, který sem někdo nasypal, protože nepředpokládal, že bude někdy potřebná oprava. To jsou ty chvíle, kdy se nemyslí na budoucnost, ale pokud by ten člověk měl na paměti, že eventuálně dojde ke znovu vykopání, asi by si to líp promýšlel. Ale Vy nevíte cíl, ne? Svod dešťový vody přímo do odpadní jímky. Ha! To znamená napojení rýn na trubky v zemi. Tím pochopitelně dochází v nevyhnutelné návštěvě obchodního centra se stavebninami. Děsí mě velký i příliš malý prostory, a tohle se počítá do té první kategorie. Nakoupit všechny důležitý komponenty, silikony, trubky, cementy, různý ochranný fólie a plachty. Pak převézt doveženej písek a kameny, těm kamenům se prý říká "kačírek", s tímhle fórem jsem si vystačil zhruba den a půl. Podobně jako s hláškou: "Hoď panákem, kdož jsi bez viny!", anebo piják = klíště. Kdo z Vás je piják?




Vypadá to být hotový a docela funkční. Zatím ještě nepršelo, ale na pohled to není vůbec špatný. Nechci se tady chlubit výsledným výtvorem, protože to je jako chlubit se… chtěl jsem napsat nějakou brněnskou památku, co není tak profláklá. Asi chápete. Není to moje dílo, takže nebude chlubení…

Další posezení, další grilovací akce, která nedopadla zdaleka nejlíp. Fotbalovou terminologií byl nastavenej čas až příliš dlouhej. Existují chvíle, kdy chcete víc a pak chvíle, kdy byste dali cokoliv za konec, ale jste v tom osamocení. Všichni se mi zdají v poslední době unavení, i když zajímaví, je vidět, že to nemají snadný. Proto mě otravuje se bavit o starostech, proto chci vzletný myšlenky, proto chci nesmyslný debaty, proto chci nelogický věty…

Stačí Vám to? Stejně to píšu jenom kvůli těm fotkám a hudbě. Zvažoval jsem dlouho, delší úsek než jsem psal tenhle článek. Zmiňoval jsem to už kdysi, rozhodující nejsou slova, ale atmosféra. Úsměv, pláč, kterej Vám navodí vzpomínka. A každá věc, každej zážitek, každá blbost, o které se dá napsat, má smysl a je důležitá. Jeden scénárista tvrdil, že nejlepší díla jsou ty, kdy hlavní hrdina chce v situaci dosáhnout nějakýho dobrýho cíle, ale dělá to neuvěřitelně nepochopitelným a blbým způsobem.




To jsem i já, jenom nejsem ten hrdina.

Myslel jsem, že to bude veselejší, vyberte si, buď veselý, nebo autentický. Ale směju se, teď hodně, jsou důvody a jsem za ně rád. Za čas třeba nebudou…

Pokud si chcete přečíst něco "vyššího", tak jinde. Je tam všeho víc, jsem dietní verze, umělý sladidla, a tak...
.

Černej Kozel

2. července 2016 v 19:00 | JB |  "Myšlenky"
Procházím dlouhým parkem, kterej je obklopen listnatými stromy, druhy, který máte přímo na očích, ale nepoznáte jejich název. Pod nohama šedých tenisek cítím měkkou půdu, kameny, hlínu, kusy dřevěných klacků. Žádnej asfalt, přírodní cesta. Vlevo míjím restauraci s venkovními stoly. Přejedu pohledem obličeje lidí, co sedí na plastových židlích a zrovna něco jí, nebo popíjí. Vpravo je frekventovaná dvouproudová silnice s řadou hlasitých aut. V ruce držím plechovku černýho Kozla, kterou jsem si před pár minutama koupil v menší prodejně pár kroků odtud, kde za pultem stál jeden z těch cizinců, co se snaží. Sem tam se proti mně objeví kdosi, často i se psem, a po chvíli je už zase někde pryč. K parku patří takový členitý travnatý prostranství. Na něm sedí několik mladších osob, čtou si, poslouchají hudbu, někdo spí a někdo dokonce jen tak sedí u stromu.

Zdá se mi, že jsem tady nedopatřením. Kozel začíná být víc a víc teplej a vlastně mně ani moc nechutná. Nepiju černý piva, jenže to bylo jediný, co bylo v ledničce. Ani to předchozí vychlazení tolik nepomohlo a nepřineslo požadovanej efekt. Stojím právě u větší budovy se silným názvem. Janáčkovo divadlo. Ozývají se zpěvy a občas i hra na klavír, příjemný zpestření a záchvěv kultury. Písně nezní moc čistě, obsahují příliš mnoho omylů a překlepů, ale mně to vůbec nevadí. Sednu si na jednu z přítomných laviček a poslouchám. Popíjím a sleduju ruch okolí. Moc se toho neděje, ale přesto něco ano. Udělal jsem věc, kterou jsem už hodně dlouho nepodnikl. Není žádnou omluvou, že není čas. Čas je vždycky, ale my jsme si zvykli spěchat, a tak se pro nás jízda do práce a z práce stává pomalu cyklistickým závodem.

Jednou jsem vymyslel svůj chabej a opět kýčovitej pokus o rým:

Kam ten všechen spěch vede?
Už skoro nevíme, jak vypadá nebe.

V takových okamžicích máte chuť tohle dělat častěji, procházet neznámý místa, jste plni odhodlání, plni motivace a naděje na změnu. A kde je ta chyba? Příště nikam sami nejdete a cesta domů se stává opět Vašim závodem na čas. Proč? Protože se domníváme, že nám něco uteče. Neuteče, to přece všichni dobře víme. Co by nám tak mohlo utýct? Život?

Sedím na lavičce a kolem chodí zástupy cizinců, všichni ostatní jsou někde doma nebo za zábavou v restauraci, umístěné kdesi v parku mezi stromy. Teplej Kozel má určitý kouzlo a drobnou výhodu. Vypadáte s ním jako někdo, kdo je zařaditelnej. Aha, ten asi něco slaví. Aha, ten je asi bezdomovec, alkoholik, student, co udělal zkoušku.

Většinou jsem člověk, kterýho jen tak neodhadnete. Černý kalhoty, černý triko, šedý boty. A pak je tu díkybohu i ten černej Kozel. Leccos se tím vysvětluje. V uších mi zní Na cestě a já se vracím zase o kousek zpět, když jsem audioknihu poslouchal a stále se mě to drží. Pár situací a momentů bylo nedávno jinak. Líp? Hůř? Jinak. Tohle neporovnáte. Ani nemám ty ambice, jenom na přítomnost se dá vzpomínat, až se stane minulostí. Takovej je s ní bohužel problém, nevíme, na čem jsme a musíme tomu dát čas. Podobně jako bylinkám, který si zasadíte na zahradě a potom až zjistíte, že Vám kopr napadli nějací brouci.

Vstal jsem z lavičky a věděl, že jsem pro sebe udělal pravděpodobně víc, než když splním nějakej pracovní úkol. Život není plnění úkolů. Stejně bude pořád někde nějakej, co čeká na vyřešení. Práce nejsou moje pocity, i když se to propojuje, tak se mě neptejte na můj životopis a na školu, zeptejte se mě radši na to, jestli ten den z budovy zněla i nějaká pěkná melodie. Zněla. Naštěstí jsem to stihl…

Vracel jsem se tím parkem zpět a vyhodil prázdnou plechovku od černýho Kozla do černýho odpadkovýho koše. Lidi na plastových židlích tam stále ještě seděli, jedli a popíjeli. Nic se nestalo, stmívalo se a já vyrazil na tramvaj.



Téma zní...

1. července 2016 v 10:35 | JB |  "Názory"
Dobrej!

Chtěl bych, rozhodl jsem se, mám takový nutkání, bylo by záhodno, je v plánu, cítím, že… bych měl napsat polemiku. Nebo odbornou rozpravu? Nebo provést reorganizaci?

Něco z toho. Udělat článek s jasným názorem. Jenže jsem přemýšlel, na co mám tak jasnej názor a zjistil jsem, že mám jasnej názor na to, že nemám na nic jasnej názor. Smutný a můžete se mi po právu posmívat.

Napadly mě tři hlavní témata. Sport, politika, filmy. Sport jsem vyškrtl, protože tam toho na rozbor moc není. Filmy? Jako napsat recenzi na něco, co je teď v kině? Viděl jsem včera, dnes a zítra uvidím Donnie Darko. Novinka. Pro mě. Dál jsem zhlédl Sicario: Nájemný vrah. Problém je, že já to dělám podle hodnocení a všechny tyhle veledíla se mi pak líbí. Smutný. Když se mi to nelíbí, tak je to většinou v televizi. Chcete povídat o Sanitce nebo o Bakalářích?

Včera dávali Kanárka, ten je fajn. Ale myslím, že o kinematografii to stačilo. Přešel bych na to stěžejní téma, na který mám teda ten názor. Pak pochopitelně máte příležitost ho rozbít a zničit jako to někdy a občas dělám já Vám u Vašich článků.

Víte, jakej komentář nejvíc potěší? Zjistil jsem, že ani ne tak jednoslovný, například: "Super, geniální, skvělý." Takovej obvykle zapadne a radost z něj není velká. Nepotěší ani negativní odpovědi, i když sem tam zase vybudí k reakci a to někdy není špatný. Nejvíc prostě potěší, když někdo napíše dlouhej komentář na půl strany A4, kde popíše svoje dojmy a zážitky na to určitý téma, kterýho se ten článek týká. A v samotným závěru samozřejmě nezapomene pochválit brilantní zpracování a humorné vyústění. Tak jsem na Vás zvědavej. Tady je téma…

Téma zní… co nějakej nešvar? Co třeba ta opožděná vykládka vagónů? Nákladních… Ne.